Takzvaný socialismus i kapitalismus v Česku měli něco společného |

Sdílet článek:

IVAN HOFFMAN

Takzvaný socialismus i kapitalismus v Česku měli něco společného, srovnává k blížícímu se listopadovému výročí Ivan Hoffman, pamětník obou režimů. Kromě těchto politických zápasů ale existuje i reálný život, ve kterém si lidé porovnávají vlastní zkušenosti. Při pětatřicátém výročí lze podle komentátora už říci, že tím hlavním trendem je „rozevírání nůžek“ a rozpad solidarity.

Že každá liška chválí svůj ocas, je přirozené. Podobně je běžné, že lidé vesměs chtějí patřit k vítězné většině, být s vítězi zadobře. Proto se výročně slaví dějinné milníky, od kterých panující režimy odvozují svou legitimitu. Ten současný si právě připomněl 35. výročí revoluce, která u nás znamenala konec socialismu a začátek kapitalismu. Minulý režim předtím výročně oslavoval Vítězný únor 1948, který znamenal konec nenáviděného kapitalismu a začátek socialismu.

Jedno mají ty dvě lišky, socialistická a kapitalistická, společného. Přestože si povinně chválí svůj ocas, nemohou si pomoci a nostalgicky se ohlížejí za tím, co slavně porazily. Za socialismu to byla skrývaná nostalgie za prvorepublikovým kapitalismem, za dnešního kapitalismu to je opoziční nostalgie za socialismem. Oficiálně lidé v každém režimu žijí v tom nejlepším možném světě. Toho, co funguje, si ale necení, berou to jako samozřejmost a jsou rozezleni z toho, co nefunguje.

U porovnávání režimů oficiálně platí bonmot, že ten dnešní je lepší, i když je horší. A neoficiálně je to naopak. Jakmile nový režim skoncuje s nepřáteli, s kapitalisty, respektive se socialisty, čeká ho věčný boj s fiktivními revizionisty, kteří se nesmířili s dějinnou změnou a rádi by obnovili staré pořádky. Komické na tom je, že za socialismu tady nikdo nechtěl obnovit kapitalismus, a za dnešního kapitalismu je zanedbatelná poptávka po socialismu. Většina nespokojených občanů vždy chce, aby současný režim fungoval k jejich spokojenosti čili aby fungoval.

V souvislosti s politickými převraty a revolucemi se notoricky diskutuje, který režim je lepší. Zajímavější je ale otázka, zda se změnou režimu mění občané. Krátce po převratu panoval názor, že se lidé bohužel nemění – necení si svobody a drží se starých zlozvyků. Dnes, po pětatřiceti letech budování kapitalismu, to ale vypadá, že se lidé vlivem změny režimu bohužel změnili – neváží si svobody a osvojili si zlozvyky, kterými za socialismu netrpěli.

Kdo může z vlastní zkušenosti porovnat, jak se k sobě lidé chovali za minulého režimu a jak mezilidské vztahy vypadají dnes, zřetelně vidí dva trendy. Slábne mezigenerační soudržnost a otevírají se nůžky mezi zmenšující se vrstvou bohatnoucích bohatých a zvětšující se vrstvou čím dál chudších pracujících. Na margo úpadku střední třídy lze sarkasticky poznamenat, že jsme si té socialistické totality nevážili.

S odstupem času se vždy zjistí, že zárodky krize, která jednou režim rozvrátí, jsou přítomné už v okamžiku, když se režim formuje. Měl jsem po listopadu 1989 jako začínající novinář možnost sledovat z bezprostřední blízkosti všechny významné politiky, kteří se právě chopili moci. Ať už to byli disidenti z kotelen, anebo lidé z takzvané šedé zóny, ze dne na den se stali elitáři. Moc korumpuje za každého režimu, a jakmile nová elita vystřídá starou, osvojí si její namyšlenost, privilegia a neadekvátní sebevědomí. Trvalo mi deset dní, než mi došlo, že ještě ani nic pořádně nezačalo a už je vše ztraceno. V dalších pětatřiceti letech šlo už jen minimalizovat škody.