Terminální křeč (liberalismu)

LIBOR ČÍHAL

Na videu v anglickém magazínu Unherd je zaznamenáno zajímavé setkání velkého filozofa liberalismu Johna Graye s menším zainteresovaným auditoriem. Filozof prohlásil, že liberální civilizace patří historii, nikdy se už nevrátí, může se objevit něco nového, co snad v nějaké podobě oživí některé liberální principy jako jsou praktiky tolerance. Jedním z možných vývojových modelů je podle filozofa čínský model, který si dělá aspiraci na univerzálnost, ale největší posun (od liberalismu) zaznamenala samotná liberální společnost, což znamená ekonomický model a praktikování tolerance. V devadesátých letech se předpokládalo, že liberalismus má univerzální charakter, který bude expandovat po celém světě. Z jakého důvodu se tak snadno ujaly woke praktiky typu cancel culture a další? Omezení svobody projevu ve formálně liberální společnosti není dáno žádnou diktátorkou vládou, ale je nastoleno samotnými občanskými institucemi, jako jsou univerzity, umělecké asociace a muzea. To co v Číně produkuje strach z vlády se v západním světě nastolí automaticky a to znamená velkou proměnu oproti minulosti.

Gray nevidí možnost pro návrat tolerance a svobody projevu, přitom v sedmdesátých a osmdesátých letech se to chápalo jako něco automatického. Každý mohl říkat a myslet, co chtěl. Gray si vzpomněl, že mu jeho učitel Isaiah Berlin doporučil knihu Windhama Lewise “Démon pokroku v umění” se slovy, kniha je to brilantní, škoda, že ji napsal nacista. Dalo se žertovat, hovořit, odkazovat se, dalo se říct, že lidé s jedovatými názory mají inspirativní ideje, dalo se diskutovat. Nyní nic takové není myslitelné. Jen s obrovským vypětím je šance tento stav zvrátit. Předchozí generace liberálů se domnívaly, že liberální společnost potřebuje politickou oporu, tj. politickou akci, diskuzi a kompromis. Nedalo se tomu oponovat, začala se politicky formulovat různá práva a konec této cesty je vidět dnes v USA. Filozof připomněl, že před třiceti lety, když se metodami politického boje prosadil zákon o interrupci, třetina lidí toto právo odmítla, důsledkem bylo 30 let pokusů konzervativců Nejvyššího soudu rozhodnutí zvrátit. Pokud se zpolitizují soudy a rozšíří lidská práva víc než je z hlediska obecných představ přijatelné, dojde k pokusů těch, kteří se cítí vyloučeni, zmocnit se institucí a politika se stane válkou. Filozof se domnívá, že k tomu dojde po příštích volbách v USA, ať vyhraje kdokoliv, čtvrtina, třetina voličů jeho vítězství neuzná. Tyto procesy dovedly liberální civilizaci k úpadku, nikdo už nevidí možnost vrátit věci zpátky, zůstanou uchovány enklávy, které se nedají tak lehce uzavřít, měli bychom to mít na paměti: prostor, kde je možné říkat, co si myslíme.

Filozof soudí, že pokud ještě nějaký optimistický scénář existuje, pak je to znovuzrození politiky. Technokratický pragmatismus způsobil mnoho problémů a hlavně nefunguje. Totiž technokratický pragmatismus znamená přistupovat k problémům konvenčním a skupinovým myšlením a aplikování konvenční medicíny. Např. zelená politika je velkou ranou pro víru v technokratické elity a jejich akceptování, protože jejich kompetence nepřinesly žádné výsledky, které měly přinést. V podstatě se kromě obrovského množství vyhozených peněz, nic z toho co hlásají nestane. Životy lidí budou těžce narušeny, spíš se to podobá prohibici v USA než racionálnímu řešení. Zelená politika je nejiracionálnějším řešení, kterým můžete čelit klimatickým problémům. Jediným řešením, jak lze filtrovat nové ideje do politiky jsou nové impulsy, které vychází z destrukce dnešního partajního rámce.

Pokud se filozof neplete, pak se okamžitě nabízí otázka, do jakého bahna směřujeme, kam nás táhnou už dvacet pět let české vlády a obzvlášť špatná Fialova koalice, kde se kromě neschopnosti jedna strana předhání před druhou ve stupni výprodeje republiky. Existovala vůbec v osmdesátých letech liberální společnost, jak ji chápe John Gray, nebyla to jenom ideová fikce anglosaského světa, velmi sofistikovaná, protože zaručovala nedotknutelnou polohu anglosaským elitách v jejich vlastní společnosti a současně i elitní polohu anglosaského světa vůči ostatnímu světu. Filozof v hovoru srovnal strach vyslovit názor v dnešní západní společnosti s totalitární východní Evropou minulé doby, řekl, že jezdil do východní Evropy, kde podle něho lidé žili ve strachu, ale dokázali i za cenu nebezpečí projevit názor. Kdo žil v Praze osmdesátých let ve strachu? Pracovníci filozofického ústavu, všichni na filozofické fakultě a zaměstnanci pézetek, ale žili ve strachu matfyzáci nebo dělníci v Poldovce, kdo měl strach ve výzkumácích v Běchovicích, konečně to mohou potvrdit i chartisté, kteří tam působili. Člověk mohl v Praze trpět všemi možnými pocity včetně nudy, ale ne strachem.

Kanada se v osmdesátých letech považovala za inkarnaci liberalismu, ovšem na českého emigranta padl velmi rychle pocit neuchopitelného strachu z povinného iracionálního liberálního dobra jako je např. bratrství se všemi, je přece přirozené, že člověk má vrozenou hierarchii příbuznosti s jinými lidmi a skupinami, která se může jenom překrýt pokryteckou maskou, ale přetrvá. Na pracovišti se liberalismus vyjevoval jako absolutní hierarchie nepodložená meritním oprávněním s vrcholem ve WASP (bílý Anglosas). Kritika kohokoliv v jakékoliv situaci byla antiliberální a nepřípustná, říct v kurzech angličtiny, že něčí esej je blbě napsaná, znamenalo vystavit se velkému riziku, s bohorovným klidem velkého liberála někdo pronesl formuli vyhazovu. Woke perverze je inherentní liberalismu a to vysvětluje proč je rozšíření její dnešní radikálnější verze v anglosaských zemích tak snadné, jeden ne moc efektivní bílý vrchol WASP se snadno nahradí jiným málo efektivním černým vrcholem BASP (black ancient sklave person).

(14 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...