Titanové a loseři

V článku Osobnost nebo karikatura jsem se pokoušel odvodit, že tak zvaný liberální progresivismu není nic jiného než vychytralý způsob jak rozbít přirozenou soudržnost lidské pospolitosti do podoby jakou ji liberalismus připisuje. To znamená do podoby nahodilého seskupení osob, kde není možné mluvit ani o množině protože nelze určit její hranice. U takovéhoto nahodilého seskupení skutečně nelze hovořit „o jeho vůli či zájmech.“

Jinými slovy – rozbít společenství na jednotlivce, kteří se nedokážou sjednotit ani pod praporem odporu.

Společnost se takovému stádiu rozkladu může bránit jenom tehdy, když ve svobodné společnosti uzná i svobodu svých členů. Když přes svou soudržnost podporuje svobodu volby, když podporuje rozvíjení individuálního nadání, když uzná každému jednotlivci jeho vlastní jedinečné názory a záliby (i když jsou třeba nejdůležitější jen pro něj samotného) a umožňuje mu tak vést i ve společnosti svůj vlastní život.

Jinými slovy, když vezme liberalismu vítr z plachet.

Tedy soudržnost společnosti, která svobodu člověka povýšila na základní hodnotu, aniž by potřebovala berličku svobodného individualisty, který na svých bedrech nese tíhu těch ostatních. Zákeřný jed liberalismu spočívá v pokusu vnutit lidem obraz světa jako střet skupin lidí: těch prvních, co nesou riziko, co vymýšlejí a tvoří, potom těch, co jsou „loseři“ (loser –  poražený, ztroskotanec, zkrachovalá existence) na prvních i druhých zcela závislí, ať už proto, že v soutěži prohráli nebo se jí vůbec nezúčastnili. Nanejvýše připouští ještě skupinu, co na těch prvých parazitují. Pro označení těchto skupin volí slovo status. Když se jen trochu zamyslíte a nahradíte slovo status slovem třída, zjistíte, že jde jenom o marxismus s obráceným znaménkem.

Zatímco v marxismu jsou faktičtí tvůrci fyzických hodnot těmi vykořisťovanými, v liberalismu jsou to ti, co vymýšlejí a tím, že nesou riziko jsou těmi, co dávají živobytí světu (např. Jeff Bezos, Mark Zuckerberg, Bill Gates…). To jsou údajně ti Titanové, co těm ostatním dávají práci a co nesou svět na svých bedrech i když jim pod tou tíhou poklesávají nohy.

Nesmějte se. Někteří lidé to berou smrtelně vážně.

Erik Best (Američan z Montany v českém vydání) se jednou vyznal: „Když v Americe uvidíte někoho zjevně bohatého, hned vám přijde na mysl kolik let musel tvrdě pracovat, než se domohl úspěchu. V České republice stejný boháč okamžitě v přihlížejících generuje úvahy, kde si asi nakradl…“ Zatímco v marxismu potřebujete politruky, kteří dávají návod jak zakroutit krkem vykořisťovatelům, tak v liberalismu potřebujete strategické komunikátory kteří vám říkají co se nesmí a s kým se nemá cenu bavit.

Že se liberalismus nedokáže vyrovnat se společností je evidentní, když uvažujeme národní stát se svými hranicemi, kulturou a tradicemi. To je pro liberalismus jenom další překážka pro svobodu jednotlivce, který svou identitu utváří jen svými životními volbami.

A tradice, kulturu a národnost, to co tvoří identitu, si jednotlivec nevolí a proto pro liberála nepředstavují závazek.

A tak se zjevuje reálný střet liberála, který neuznává povinnost, kterou si sám nezvolil s postojem těch, kteří se cítí být dědici svých předků, místa, tradice, národa. Tenhle střet liberálního světonázoru se světem, který ho odmítá, vidíme hlavně v momentech, jako jsou volby nebo protesty. Ale to je tak hluboký střet pohledů na svět že je to vlastně způsob, jak si liberalismus vlastní logikou popírá svou legitimitu. Právo být naprosto sám sebou je totiž neoddělitelné od společnosti, jejímž členem jednotlivec je, kdežto liberální uspořádání, kde bez omezení funguje tolik propagovaný volný tok lidí a produktů nám generuje to, co bylo po trpkých zkušenostech označeno za omyl – multikulturalismus.

Liberálové často směšují liberalismus s demokracií a budou tvrdit, že odmítání liberalismu je útok na demokracii. Demokracie je (jak ostatně říká název) způsob vlády a mimo požadavku svobody účastníků nemá s liberalismem vůbec nic společného. Sousloví liberální demokracie označuje způsob ohýbání demokracie těmi, kterým demokracie vadí. Je to způsob, kterým se snaží legitimizovat liberální agendu, i bez podpory voličů. Současná krize liberálního pohledu je podmíněna právě požadavkem neohraničené svobody liberálů. Teorie o rozhodujícím vlivu dezinformací na současnou krizi liberální demokracie je sama dezinformací. Vážná debata o liberální demokracii a jejím významu nemá smysl. Spojovat liberalismus s demokracií je logická chyba a vážně je třeba brát jen fakta a tvrzení o nich. Je zcela zbytečné zadávat vědecké práce, které usilují o definici demokracie, která neexistuje. Nehorázná drzost premiéra, který deklaruje demokracii jako službu demokratů nekompetentnímu lidu, je už 3. rokem k smíchu.

Z boje proti dezinformacím se stal byznys pro humanitní vysoké školy a rádo by vědecké instituce, které usilují o získání státního monopolu na výchovu občanů. Vzpomenete li si na to, že úspěšní liberální individualisté se považují za Titany a všechny ostatní za losery a je nasnadě komu liberální řád prospívá. Jak jinak vysvětlit fakt že existuje velmi úzká skupina lidí, která zbohatla i v krizi a dokonce i za pandemie koronaviru, kdežto loseři dále zchudli.

Ostatně k čemu je proklamace svobody lidem, kteří ji nemohou využít?

Systém soutěže v ekonomice, přesto, že je nelidský (vítěz je jenom jeden, ostatní jsou poražení) má jednu neocenitelnou přednost. Umožňuje její nejrychlejší restauraci a účinně pomáhá lidem objevit jejich skryté vlohy. Věděl to Lenin (NEP), věděl to Teng Siao-pching (je jedno jestli je kočka černá či bílá, hlavně že chytá myši). Liberalismus to ale rámuje individualisticky, takže vidíme, jak lidi využívají své vlohy ve svůj osobní prospěch. My potřebujeme tuto výhodu liberalismu propojit se společností, aby objevený talent prospíval všem. Ptáte li se jak – nevím. Kdybych věděl, byl bych laureátem nejvyšší ceny v sociologii.

Pokud jde o teorii státu, hájí liberalismus jeho smluvní povahu. Liberální stát je státem právním. Všichni liberální autoři zdůrazňují význam práva na něco, význam svobod: svobody názoru, svobody pohybu atd. Zárukou práv jsou podle liberálů podmínky, za kterých budou smlouvy, jež stát občanu předkládá, pro občana přijatelné. Je také třeba, aby přiznaná práva byla zaručena pro všechny: aby existovala rovnost všech. Je jasné, že právní stát je uskutečněn nedokonale, neboť zásada rovnosti všech před zákonem není naplněna beze zbytku. Jenže ďábel tkví v detailu.

Právo samo je výrazem vůle vládnoucí vrstvy.

Tvrdí se, že to je marxistická definice. Možná. Ale její platnost se ověřovala i v liberálním prostředí. Pěkným příkladem je debata, která zkoumala možnost odcházejícího prezidenta Zemana jmenovat soudce Ústavního soudu s odloženou působností

V současné době je běžné a módní naříkat nad narůstajícím nihilismem a cynismem dnešních mužů a žen, nad jejich krátkozrakostí, nezájmem o dlouhodobé životní plány, nad přízemností a sebestředností jejich tužeb, nad jejich sklonem drobit své vlastní životy do epizod, nad klesající natalitou aniž by se při tom starali o její důsledky. Značnou část těchto nářků lze přičíst pasivitě vlády, která je horší než bezvládí. Jan Lipavský jako vzor krysího charakteru je v kontextu vlády zcela průměrným členem. Co ale zapomínáme zmínit, že trestuhodná tendence získává na síle díky tomu, že je ozvěnou vůči světu, ve kterém člověk pojímá budoucnost jako hrozbu.

Za mého mládí jsme budoucnost vnímali jako něco pozitivního, protože jsme věřili na pozitivní přínos vědy, na kolektivní snahu o pokrok, ale hlavně na člověka jako tvůrce hodnot. Co se stalo, že dnes se budoucnosti spíše obáváme.

Zdá se, že proto, že už nevěříme v člověka jako tvůrce hodnot.