Trump může na Ukrajině urychlit nevyhnutelné

NYT

Zvolený prezident Donald Trump zdědil krví prosáklou válku na Ukrajině. Zavázal se urychleně ukončit tenhle masakr.

Trump svůj plán nevysvětlil – pokud ho skutečně má –, ale zvolený viceprezident JD Vance vyzval Ukrajinu, aby postoupila obsazené území Rusku a vzdala se svých úmyslů ohledně  vstupu do NATO výměnou za mír. Trumpův nominant  na pozici poradce pro národní bezpečnost, kongresman Michael Waltz z Floridy, kritizoval tok americké pomoci na Ukrajinu a vyzval k urychleným jednáním, přičemž zpochybňuje, zda by Spojené státy měly podporovat úplné osvobození Ukrajiny.

Pokud se Trump bude řídit jejich radami a bude tlačit Ukrajinu do rozhovorů, které vyústí ve ztrátu území, jeho političtí rivalové i jestřábi v jeho vlastní straně ho obviní, že opustil Ukrajinu a odměnil Vladimira Putina za expanzi.

Měli by pravdu; neexistuje způsob, jak to nějak  pocukrovat. Ukrajinci by byli necháni na holičkách a Putin by mohl zkoušet znovu útok nebo rozšířením svých imperiálních požadavků  na další sousedy.

Ale Trump by to měl udělat v  každém případě.

V této děsné  válce umírají každý den desítky lidí a často i stovky.  Trump by se měl chopit šance zachránit životy. Nikdo nepřijde zachránit Ukrajinu. Nakonec bude potřeba nějaké vyrovnání.

Přes záblesky velkolepého úspěchu ukrajinských sil se ruská pozice postupně posilovala a není důvod očekávat, že by nyní Putin ztratil převahu. Může to znít jako poraženectví, ale je to také realismus. Není to ani stranické vnímání – už dlouho se objevují zprávy o tom, jak se úředníci Bidenovy administrativy tiše snaží přimět Ukrajinu k jednání.

Ambiciózní ukrajinská protiofenzíva z roku 2023, která měla přerušit zásobovací trasy mezi Ruskem a Krymem (historicky ceněný, strategicky umístěný ukrajinský poloostrov dobytý Ruskem v roce 2014), se zhroutila. Ukrajině se loni v srpnu podařilo dobýt několik set čtverečních mil ruského území v Kursku – ale Rusko pomalu získává  zemi zpět. Asi 50 000 vojáků (včetně 10 000 Severokorejců) se nyní připravuje na útok na Kursk. Rusko přitom postupuje na východě a jihu.

Ukrajina se mezitím snaží najít za každou cenu vojáky. Po dvou letech a devíti měsících bitvy proti monstróznímu vetřelci ukrajinští policisté a verbíři údajně procházejí stanice metra a bary vlečnými sítěmi a loví rekruty. Závislost na západních zbraních znamená, že zásilky se mohou (a také se) zaplétají do politiky a opožďují se.

Dostat Ukrajinu a Rusko ke stolu by byl jen začátek namáhavého vyjednávání. Rozhodnutí o tom, kolik dobyté ukrajinské země zůstane pod ruskou kontrolou, jsou těžká, ale to nebude ani to nejtěžší – koneckonců, vůdce kterékoli země je může označit za dočasné ztráty nebo zisky, které budou později zvráceny prostřednictvím diplomacie nebo dokonce síly. Prezident Volodymyr Zelenskyj dlouho trval na tom, že Ukrajina bude bojovat, dokud nebude každý kousek půdy osvobozen od ruské okupace, ale v poslední době zněl realističtěji, nebo alespoň rezignoval na  své maximalistické postoje. V těchto dnech tvrdě prosazuje mezinárodní bezpečnostní záruky pro případ budoucích ruských útoků.

Skutečně neřešitelným problémem je požadavek  Zelenského, aby Západ chránil Ukrajinu před budoucími ruskými útoky poskytnutím toho, co diplomaté eufemisticky nazývají „bezpečnostní záruky“. V praxi Ukrajina chce svou armádu přebudovat a posílit (tato část bude snadné získat) a také, což je zásadní a kontroverzní, požaduje okamžité pozvání do NATO.

Už jen v tomto bodě by jednání mohla zkolabovat.  Putin jako podmínku míru požadoval, aby se Ukrajina zavázala, že zůstane neangažovaná (jinými slovy, žádné smlouvy NATO nebo bezpečnostní smlouvy) a nejaderná (Ukrajina je schopna vyvinout jaderné zbraně, a to by mohl být věrohodný, i když extrémní, záložní plán, pokud Západ nemůže poskytnout ochranu). Pan Vance také navrhl, aby se Ukrajina zavázala k neutralitě a vzdala se svých ambicí v NATO. Dokonce i prezident Biden – který se vydává za největšího obránce Ukrajiny – prohlásil, že by nepodpořil „NATOizaci Ukrajiny“.

Samozřejmě, že Spojené státy jsou znepokojeny vstupem Ukrajiny do NATO: Pokud bychom byli ochotni jít do války s Ruskem, abychom zachránili Ukrajinu, udělali bychom to právě teď. Pokud by Spojené státy skutečně chtěly, aby Ukrajina vyhrála za každou cenu, vyslaly by vojáky. Ale nikdo rozumný – včetně autorky tohoto článku – nechce riskovat zažehnutí přímé války mezi jadernými velmocemi Ruskem a Spojenými státy.

Američtí představitelé obvykle popisují ukrajinskou válku vznešenými slovy a staví na odiv  svou neochvějnou podporu – 175 miliard dolarů – hrdinské Ukrajině v boji proti monstru  Putinovi. Někdy jsou však hrubší – jako když ministr obrany Lloyd Austin řekl novinářům v Polsku pár měsíců po invazi, že Spojené státy chtějí vidět Rusko „oslabené“. Komentář naznačoval, že Spojené státy vyzbrojí ukrajinské vlastenectví a utratí ukrajinské životy, protože dlouhotrvající válka – dokonce i válka, kterou pravděpodobně nebylo možné vyhrát – vyhovovala americkému zájmu zbavit se síly  Putina.

Věřím, že je správné nazývat Ukrajinu zástupnou válkou, protože si myslím, že je rozumné dojít k závěru, že Bidenova administrativa podpořila válku nejen z úcty ke spravedlivému ukrajinskému odhodlání odrazit Rusko, ale také proto, že válka byla šancí oslabit našeho nepřítele. aniž bychom byli přímo zapojeni.

To neznamená, že by se mělo snižovat odhodlání obyčejných Ukrajinců, kteří bojovali s odvahou a statečností. Je to důkaz ukrajinské nezlomnosti (nemluvě o americké palebné síle), že Rusko ještě zemi nedobylo.

Spojené státy mezitím vytyčily nepohodlnou střední cestu – podporovaly válku natolik, aby ji udržely v chodu, ale nikdy dost na to, aby se vyhrála. Válka na Ukrajině nenabízí Americe řešení problému Putin, ale ve Washingtonu jistě existuje naděje, že poškozuje a odrazuje Kreml od avanturismu.

Žádná ze stran nezveřejnila spolehlivé údaje o obětech, ale odhaduje se, že od invaze v roce 2022 byl zabit nebo zraněn jeden milion vojáků a civilistů. Úmrtí nyní převyšují počet narozených na Ukrajině, čímž se násilí stává demografickou hrozbou.

Nyní přichází další studená zima a ukrajinská energetická infrastruktura je tak zničená bombami, že se očekává, že lidé budou v temných a chladných měsících denně snášet až 20 hodin výpadku proudu.

Tato bezútěšná krajina obsahuje nejextrémnější a nejtragičtější výsledky mocenských her, které na ukrajinské půdě nemilosrdně rozehrály velké mocnosti. Jak Rusko, tak Spojené státy po desetiletí zneužívaly vnitřní rozdělení Ukrajiny k vzájemnému podkopávání a k získávání regionálního vlivu, především  na úkor obyčejných Ukrajinců.

Diplomaté a špioni z po sobě jdoucích amerických administrativ se vnořili do bažin postsovětského ukrajinského zprostředkování moci, kde byla silná korupce a ostré rozdíly oddělovaly politiky podporované Moskvou od těch, kteří viděli budoucnost Ukrajiny – a hledali ochranu před  Ruskem – v  Evropě.

V letech 2007 až 2010 jsem se věnovala Ukrajině jako šéfka moskevské kanceláře The Los Angeles Times a roky jsem sledovala projekci pořád  stejného scénáře. Spojené státy neustále slibují víc, než jsou ochotny nebo schopny na Ukrajině splnit, znepřátelit si Rusko a nechat Ukrajinu zranitelnou vůči Putinově hněvu.

To je starý trend: Když se rozpadl Sovětský svaz, Ukrajina se ocitla v pozici majitele  třetího největšího jaderného arzenálu na světě. Prezident Bill Clinton přemlouval a nakonec přesvědčil prezidenta Leonida Kravčuka, aby demontoval jaderné zbraně a prodal uran Rusku. Výměnou za souhlas  nabídl pan Clinton bezpečnostní záruky – které byly zjevně nenaplněny.

Administrativa George W. Bushe silně podporovala ukrajinskou oranžovou revoluci v roce 2004, kdy demonstranti odsoudili Moskvou podporovaného prezidentského kandidáta Viktora Janukovyče a požadovali užší spojenectví s Evropou a Západem. Potěšená americká vláda, vykřikují  hesla  o reformě a demokracii, zasypala prozápadní skupiny financováním a školením.  Putin zuřil; oranžová revoluce stále vystupuje v jeho projevech jako konečná demonstrace zločinu a zrady USA.

S vědomím hněvu pana Putina a zranitelnosti Ukrajiny slíbil pan Bush usilovat o členství Ukrajiny v NATO. Nikdy se to nestalo. Členství v NATO zůstalo pro Ukrajinu mimo dosah – vzrušující vysvobození se rýsovalo, ale nikdy nebylo dosaženo.

Ať už si o NATO myslíte cokoli (jiné téma na jiný den), není pochyb o tom, že Západ tím, že hovořil jak hovořil, nechal Ukrajinu v neudržitelném geopolitickém vakuu. Země nezískala ochranu NATO – jen inkasovala  všechny  důsledky toho, že Putin kritizoval možnost vstupu Ukrajiny do NATO. Téměř o dvě desetiletí později Ukrajina zůstává tam, kde dlouho setrvávala: vždy na pokraji přijetí do aliance, ale nikdy uvnitř.

Právě tato nelehká dynamika – Ukrajina blízko Západu, usilující o začlenění na Západ, ale není jeho skutečnou součástí – definovala americké vedení této katastrofální války. Chceme, aby Ukrajina fungovala jako protektorát, ale nakonec nejsme ochotni ji chránit. Rozumná, ošklivá strategie – takticky obhajitelná, ale morálně zavrženíhodná.

Amerika Ukrajinu nezachrání. Možná potřebujeme, aby to pan Trump – drzý a bezskrupulózní – konečně řekl nahlas a jednal podle toho.

NY TIMES

(1 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...