Ukrajina aneb O čem se nemluví? (1. část – Expanze NATO)

Již tři roky trvající válka na Ukrajině, kterou odstartovala ruská agrese, je od samého počátku doprovázena šířením jediného narativu, postaveného na údajném ruském expanzionismu, snaze o navrácení této bývalé sovětské republiky nazpět do ruské vlivové sféry a na dalším pokračování ruských vojenských výbojů dále do Evropy.

Takový výklad však pohříchu postrádá přesvědčivé důkazy i hlubší rozbor dokazující jeho opodstatnění.

Jedna věc je, že z formálně právního pohledu se Rusko nepochybně dopustilo agrese ve smyslu mezinárodního práva. To ale nikterak nevysvětluje skutečné příčiny, proč k ní došlo a jaké důvody a motivy jej vedly k takovému krajnímu kroku.

Tento jednostranný přístup není nepodobný hypotetickému příkladu, kdy by kriminalisté a trestní soudce odmítali objasňovat a posuzovat motivy a pohnutky dlouhodobě psychicky a fyzicky týrané osoby, která by zavraždila svého trýznitele (poté, co se neúspěšně několikrát domáhala předchozích zásahů orgánů činných v trestním řízení), s odůvodněním, že vražda zůstane vraždou a objasňovat motivy a bližší okolnosti trestného činu není třeba! V takovém případě by v trestním zákoně jistě stačil pouze jediný druh trestu a soudci by jej mohli „sekat jako Baťa cvičky“ ihned poté, co by bylo zřejmé, kdo trestný čin spáchal.

Absurdnost takového přístupu je nabíledni; avšak otázka proč téměř celý Západ zcela rezignoval na objasnění příčin a širších okolností ruské agrese a veškeré svoje reakce, sankční balíčky a další kroky odvozuje od pouhého konstatování agrese jako takové, zůstává prozatím bez odpovědi (mimochodem, o tom, že jde o agresi, většinově není sporu).

Absence rozborů a analýz, které by zkoumaly právě příčiny konfliktu, přiměla autora alespoň ke zpřehlednění klíčových faktů, dějinných reálií a dalších prokazatelných skutečností, podložených relevantními odkazy na zdroje a prameny, které nabízejí výrazně odlišný pohled na příčiny a zdroje konfliktu a možná, nebo právě proto, jsou systematicky přehlíženy.

Jakkoliv je nepochybné, že v návaznosti na skončení studené války nebyla uzavřena žádná mezinárodní dohoda s Ruskem o nerozšiřování NATO na východ, rovněž tak je nesporné, že v souvislosti se znovusjednocením Německa byly SSSR dány tehdejšími klíčovými politiky Západu (ministr zahraničí USA Baker, německý ministr zahraničí Genscher, kancléř Kohl, francouzský prezident Mitterrand a řada dalších) ústní přísliby sovětským, resp. ruským představitelům, že NATO nebude expandovat na východ. Dokazuje to na 30 odtajněných dokumentů z National Security Archives při George Washington University, zveřejněných 12. prosince 2017; obsahují záznamy schůzek, přepisy telefonických rozhovorů, osobní dopisy a další komunikaci mezi tehdejšími čelnými politiky Evropy a USA a zástupci Sovětského svazu, potažmo Ruska (detaily, včetně odkazů na konkrétní dokumenty, lze nalézt zde).

Důrazná varování před postupem NATO na východ a zejména před členstvím Ukrajiny a Gruzie v Alianci pronesli přední členové (nejen) amerického establishmentu z řad politiků, vládních představitelů, diplomatů či expertů na mezinárodní vztahy, kteří opakovaně upozorňovali, že tento proces vyvolá dříve či později důraznou ruskou reakci.

Prvním byl George Kennan, diplomat (velvyslanec USA v SSSR), politik a znalec Ruska, tvůrce klíčové americké strategie zadržování SSSR, který zveřejnil v r. 1997 v listu The New York Times článek „A Fateful Error“, ve kterém uvedl, že pokračující rozšiřování NATO bude „…nejosudovější chybou americké politiky v celém období po skončení studené války“. Dále upozornil, že pro Rusko není podstatné ujišťování ze strany Západu, že rozšiřování NATO není nepřátelským aktem, ale „pouhým“ nástrojem šíření demokratických hodnot a principů, ale samotné vnímání tohoto procesu jako ohrožujícího jeho existenciální bezpečnostní zájmy. Mimochodem, podobně nepochybně vnímaly USA rozmístění sovětských raket na Kubě v roce 1962 a podle toho také adekvátně reagovaly vyhlášením námořní blokády Kuby.

2. května 1998 pak v rozhovoru pro New York Timesv reakci na první vlnu chystaného rozšíření NATO o Polsko, Maďarsko a Českou republiku Kennan řekl, že to je začátek nové studené války a dodal: „Myslím, že Rusové na to budou reagovat velmi nepříznivě a ovlivní to jejich další politiku. Myslím, že to je tragická chyba. Nebyl k tomu (myšleno k rozšíření) žádný důvod. Nikdo nikoho neohrožoval.“

Dalším byl William Burns, bývalý velvyslanec v Rusku a donedávna šéf CIA, který v r. 2008 zmínil ve své depeši tehdejší ministryni zahraničních věcí Condoleeze Riceové, že na základě jeho četných rozhovorů se zastánci i odpůrci Putina se ruská společnost jako celek shoduje, že další rozšiřování NATO, vč. případného přijetí Ukrajiny do Aliance je pro Rusko „červenou čárou“.

V depeši dále uvádí, že „…ukrajinské a gruzínské aspirace na členství v NATO se nejen dotýkají klíčových zájmů Ruska, ale vyvolávají vážné obavy z dopadů na stabilitu v regionu. Rusko nejen že vnímá obklíčení a snahu podkopat ruský vliv v regionu, ale také se obává nepředvídatelných a nekontrolovaných důsledků, které by vážně ovlivnily ruské bezpečnostní zájmy. Experti nám říkají, že Rusko se obzvláště obává, že silné rozdělení na Ukrajině ohledně členství v NATO, přičemž velká část etnicko-ruské komunity je proti členství, by mohlo vést k velkému rozkolu, zahrnujícímu násilí nebo v nejhorším případě občanskou válku. V takovém případě by se Rusko muselo rozhodnout, zda zasáhne; rozhodnutí, kterému Rusko nechce čelit“. 

Jack Matlock, bývalý velvyslanec USA v Sovětském svazu v letech 1987 až 91, ve svém článku na portálu ACURA 14. února 2022 napsal :  „….je zřejmé, že by neexistoval žádný základ pro současnou krizi, pokud by nedošlo k rozšíření Aliance po skončení studené války, nebo pokud by k rozšíření došlo v souladu s budováním bezpečnostní struktury v Evropě, která by zahrnovala Rusko“.

Na portálu Responsible Statecraft pak v jiném článku 17. října 2022 rozvádí, že „Válce by se bývalo dalo zabránit – pravděpodobně by se jí i zabránilo – kdyby Ukrajina byla ochotna dodržovat Minskou dohodu, uznat Donbas jako autonomní entitu v rámci Ukrajiny, vyhýbat se vojenským poradcům NATO a zavázat se nevstoupit do NATO“.

Do třetice, v přepisech rozhovorů s devíti bývalými americkými velvyslanci v Rusku Matlock uvádí , že pokud jde o vztah k Rusku, USA pokračovaly v rozšiřování NATO (ačkoliv prezident Bush slíbil Rusku opak za to, že bude souhlasit se sjednocením Německa), odstoupily od významných odzbrojovacích smluv, krok za krokem postupně obkličovaly Rusko až k jeho hranicím.

Robert Gates, někdejší americký ministr obrany za vlády Bushe a Obamy, ve svých pamětech varoval, že rotace amerických jednotek na základnách v Bulharsku a Rumunsku bude Ruskem považována za provokaci. K tématu rozšíření NATO o Gruzii a Ukrajinu řekl, že taková snaha „…lehkomyslně ignoruje to, co Rusové považovali za své vlastní životně důležité národní zájmy“. 

William Perry, ministr obrany v Clintonově administrativě, v článku nazvaném „Jak USA ztratily Rusko“, publikovaném 5. září 2022 na portálu Outrider, se vrací do poloviny 90. let a píše, že „…v té době jsem byl proti rozšiřování NATO, částečně z obav, jaké dopady to bude mít na rusko-americké vztahy. Zásadnějším problémem nebyl samotný fakt rozšiřování NATO, ale všeobecné selhání západních vlád respektovat klíčový význam této nukleární mocnosti (myšleno Ruska) pro světový řád.“

Dále popisuje, že vcelku do té doby korektní a přátelské vztahy mezi NATO a Ruskem doznaly zásadního útlumu poté, co Clinton, v reakci na zájem některých východoevropských států o vstup do NATO, se začal vážně zabývat rozšiřováním NATO na východ. Ruské námitky proti těmto záměrům ale byly ignorovány, a proto Rusko začalo postupně utlumovat do té doby slibnou spolupráci s Aliancí. Perryho slova o tom, že „… mnozí na Západě viděli v Rusku pouze „lúzra“ studené války, který si nezaslouží respekt Západu“ (!) jsou mimořádně otevřeným přiznáním skutečného stavu věcí. Závěrem pak dochází k realistickému závěru, že prvním krokem nalezení řešení současné vážné situace (v době napsání článku již válka na Ukrajině probíhala půl roku) je přiznání, že „…naše činy přispěly k tomuto nepřátelství“.

Bývalý australský premiér Paul Keating v prezentaci na University of New South Wales v září 1997 varoval, že posun vojenské demarkační čáry bezprostředně k ruským hranicím může být závažnou strategickou chybou.

Další bývalý australský premiér, Malcolm Fraser, napsal počátkem března 2014 ve svém článku v britském listu The Guardian, že západní politici vykládají spor mezi Ruskem a Ukrajinou výhradně jednostranně jako chybu Ruska; nicméně krize kolem Krymu je přímým vyústěním chybných kroků, které byly provedeny po rozpadu SSSR. Dále pak rozvádí, že posun NATO na východ byl provokativní, nerozumný a velmi jasný signál Rusku, že Západ si nepřeje navázat s Ruskem kooperativní partnerství ohledně budování nové Evropy.

V r. 1995 napsalo 20 předních představitelů vládní, diplomatické a zpravodajské komunity USA dopis, ve kterém varují před rozšiřováním NATO které bude ze strany Ruska vnímáno jako izolování a obklíčení namísto zapojení do nového evropského systému kolektivní bezpečnosti.

V červnu 1997 poslalo 50 prominentních amerických odborníků na zahraniční vztahy (mezi nimiž byl například bývalý ministr obrany Robert McNamara, bývalý velvyslanec USA v SSSR Jack Matlock nebo Stansfield Turner, za éry prezidenta Cartera šéf CIA), prezidentu Clintonovi dopis, ve kterém hned v úvodu upozornili, že rozšiřování NATO je politickou chybou historických rozměrů a jeho důsledkem bude destabilizace Evropy.

Bývalý britský velvyslanec v Rusku Roderick Lyne v interview pro Oxford University  v souvislosti se snahou o přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO na summitu NATO v Bukurešti v r. 2008 řekl: „Západ se dopustil obrovské chyby, když vyjádřil pochopení pro přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO. Byla to hloupost v každém ohledu. Pokud chcete začít válku s Ruskem, toto je nejlepší způsob, jak to udělat. Kromě toho, všechny průzkumy na Ukrajině ukázaly, že dvě třetiny obyvatel si vstup nepřejí“. 

Guru americké zahraniční politiky Henry Kissinger projevil hluboký politický realismus ve vztahu k Ukrajině, kterýrozvedl ve svém článku „How the Ukraine Crisis Ends“, zveřejněném ve Washington Post 6.3.2014, ve kterém v samém úvodu uvádí, že pokud má Ukrajina přežít, nemůže se stát nástrojem jedné strany (USA/Rusko) proti druhé, ale měla by se stát mostem mezi nimi. Dále zdůrazňuje, že Ukrajina se nemůže stát členem NATO.

Obsáhlý přehled realistických Kissingerových názorů na Rusko a Ukrajinu je obsažen rovněž v článku „Kissinger on Russia: Insights and Recommendations“ z 1.12.2023 na portálu BELFER Center při Harvard Kennedy School, ve kterém mimo jiné upozorňuje, že Ukrajina by měla na mezinárodním poli sehrávat podobnou roli jako Finsko a Rakousko, tedy mít možnost svobodné volby v politických a ekonomických věcech s orientací jak na Evropu, tak i na Rusko, avšak neměla by však být členem žádného vojenského či bezpečnostního uskupení.

Vojenský analytik plukovník Jacques Baud, bývalý příslušník švýcarské zpravodajské služby, který po r. 2014 pomáhal s budováním nové ukrajinské armády a nepochybně jej tedy nelze podezřívat z náklonnosti k ruskému režimu, v obsáhlém rozhovoru pro týdeník ECHO řekl: „…v celé krizi s Ruskem pozorujeme, že politici rozhodovali bez racionálního posouzení situace. Dali se vést svými pocity. Nemáme rádi Putina, a proto musíme udělat to a to“. Svoje slova pak potvrzuje ve vyjádření pro francouzský portál agoravox.fr z 4.1.2024: „Myslet si, že konflikt je produktem jediné příčiny („Putin je blázen!“) je dětinské. Konflikty jsou vždy výsledkem souboru příčin, jejichž relativní důležitost se v průběhu času mění.“

Známý konzervativní komentátor Pat Buchanan napsal v r. 1999 ve své knize „Republika, nikoliv impérium“: „Posunem NATO směrem k Rusku si zaděláváme na konfrontaci v 21. století.“

Před expanzí NATO a přijetím Ukrajiny do Aliance varovali nejen někdejší čelní představitelé euro-atlantického establishmentu, ale i samotné Rusko – příkladem je ostrý Putinův projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci v r. 2007.

Jak preventivní varování před expanzí NATO na východ, tak i „ex post“ vyjádření na toto téma, pronesla řada dříve vysoce postavených politiků a vládních úředníků Západu, obdařených značnými zkušenostmi z vysoké politiky; přesto nelze vyloučit, že v současné atmosféře převládající „jediné pravdy“ se v české kotlině najdou jedinci z řad politické, mediální či akademické sféry, kteří dokonce i tyto bývalé vysoké vládní činitele, diplomaty či zpravodajce, kteří se svého času osobně podíleli na klíčových událostech mezinárodní politiky, zařadí mezi proruské aniž by byť jen náznakem věcně polemizovali s obsahem jejich vyjádření.