Úzká hrdla dnešního světa

Bez obav, nebude to článek o alkoholu.

Milý čtenáři, pokud jsi byl na konferenci SOSP v červnu 2023, téma tohoto článku patrně poznáš: o „úzkých hrdlech“ na internetu jsem mluvil ve svém příspěvku. Jelikož tam ale valná většina z vás nebyla, a jelikož téma si zaslouží důkladnější zpracování, probereme ho i písemně.

První pozorování, trochu triviální, ale stejně důležité: slova jako potřebný, nezbytný či naopak nadbytečný jsou dost zákeřná.

Striktně vzato potřebuje člověk k holému přežití jen nějaké to jídlo, vodu a v našem klimatickém pásmu ještě i nějaký ten hadr na sebe a zemljanku na zimu, aby nezmrznul; v tropech ani to ne. Všechno ostatní je čistě technicky nadbytečné a budete-li dostatečně hledat, nepochybně najdete i ve vyspělém světě aspoň jednoho člověka, který dotyčnou službu nepoužívá nebo dotyčný předmět nevlastní. Existují lidé žijící bez telefonu, existují lidé žijící bez vodovodu, existují lidé žijící bez bankovního účtu, existují lidé, kteří nepoužívají e-mail. A někde v rumunských Karpatech nepochybně ještě stařeček Gucul pase ovce, aniž by k tomu potřeboval elektřinu.

Nicméně zároveň je také pravda, že bez určité sady těchto „nadbytečností“ nemůžete v dnešní době jako Evropan fakticky dělat určité věci, které přitom patří k vašim právům – například podnikat (a podnikání je vskutku právo, nikoliv privilegium – viz článek 26 LZPS). Bez elektřiny, e-mailu, telefonu a bankovního účtu zkrátka v naprosté většině oborů neseženete dostatek zákazníků, abyste se uživili, kdežto v roce 1923 by to nebyl problém, a v roce 1823 by nikdo ty pojmy ani nechápal a nerozuměl tomu, k čemu jako mají být.

S tímhle druhem trendů nikdo nic nenadělá a zejména se jim coby jednotlivec nemůžete účinně postavit. Můžete je zkusit ignorovat (aspoň do té míry, do jaké nejsou zakotveny přímo v zákonech; tak třeba povinnost datové schránky už u podnikatelů zakotvena je), ale výsledky budou podobné, jako kdybyste se rozhodli, že od této chvíle budete komunikovat jenom latinsky; ještě před sto lety byste se možná domluvili aspoň na univerzitě, dneska už ani tam ne. Tomuhle jevu se někdy říká „sekulární trendy“; síly příliš velké na to, aby se s nimi dalo něco dělat. Svět se kvůli vám nebude učit latinsky a nebude se vracet ke komunikačním metodám roku 1923.

Můžeme tedy ve zkratce říci, že „vést běžný středostavovský život“ znamená využívat čím dál více různých přístrojů a služeb, které třeba před třiceti lety ani neexistovaly. Přitom nenastane-li zrovna nějaký kolaps civilizace, dá se čekat, že tento trend bude pokračovat. Někdy roku 2040 budou nezbytnou součástí průměrného života aktivity, pro které dnes ani nemáme slovní pojmenování, protože je ještě nikdo nevynalezl.

Další sekulární trend, který se s tím předešlým nepříjemně doplňuje, je vznik úzkých hrdel. Zjednodušeně řečeno, různé obory lidské činnosti mají tendenci se konsolidovat, až nakonec na trhu zbyde jen několik málo dominantních hráčů, oligopol. Chcete-li jet vlakem, nemáte na vybranou ze stovky různých firem; chcete-li platit kartou, můžete mít MasterCard, Visu nebo Maestro (Diner’s Club nedávno ukončil ve střední Evropě činnost). Chcete-li používat nějaký chytřejší mobilní telefon, na výběr máte mezi Applem a různými verzemi Androidu – na nic jiného neseženete dostatek užitečných aplikací. Chcete-li, aby vaše e-maily šly spolehlivě doručit a nepadaly adresátům bezdůvodně do spamu, nejlepší volbou bude Seznam nebo Gmail. Atd., atd., atd. Jsou třeba i země, kde se používání WhatsAppu rozšířilo tak, že nepoužíváte-li WhatsApp, spoustě lidí se prostě nedovoláte.

Toto je přirozený proces a běžně byl k vidění už v 19. století; korporáty se slučují rády a samy od sebe, nikdo je k tomu nemusí moc pobízet. Lidé naopak mají tendenci kupovat a používat to, co už kupují a používají jiní lidé kolem nich. Nicméně jeho výsledkem bývá trh rozdělený na pouhých pár políček, které obhospodařují nějací mamuti.

No, a důsledkem této konsolidace jsou „úzká hrdla“, kterými musí běžný člověk prolézat. Úzké hrdlo k smartphonu, úzké hrdlo k platebním službám, úzké hrdlo k mobilnímu telefonování, úzké hrdlo k digitálnímu podpisu atd. Některá ta úzká hrdla ani nejsou na první pohled vidět a vědí o nich jen odborníci – patří mezi ně například CloudFlare, služba, která chrání webové stránky před útokem typu „DDOS“. Pokud vám coby firmě CloudFlare najednou odepře ochranu, máte celkem vážný problém. (Naštěstí to CloudFlare moc často nedělá, zrovna jejich šéf má blízko k libertariánskému vidění světa; ale občas ano.) Společným rysem těchto úzkých hrdel je, že stačí, aby se několik subjektů dohodlo, že vás „nemají rády“, a můžou vám značně zkomplikovat život. Někdy dokonce jen jeden subjekt.

A jelikož na tento druh služeb bývá jen málokdy zákonný nárok, přesně tato úzká hrdla bývají terčem totalitních aktivistů, kteří chtějí zničit nějakého nepřítele. Protože tady se nabízí možnost někomu skutečně citelně ublížit, aniž byste porušili zákon. Přitom ani moc nesejde na tom, jestli ti aktivisté jsou „twitterový dav“ zvenčí, manažeři z firmy samotné, nebo dokonce politici, kteří prosadili nějakou podivnou právní normu typu ESG, kterou jsou pak ty firmy povinny splňovat.

“Skřípnutí úzkým hrdlem” může vypadat různě. Roku 2019, ještě předtím, než v Americe propuklo hnutí BLM, se aktivisté snažili přimět firmu MasterCard, aby znemožnila platební styk „bílým rasistům“ (neúspěšně; představte si ten orwellovský svět, ve kterém podobné černé (či snad bílé?) listiny spravuje nějaká vyvolená neziskovka). Britskému politikovi Nigelu Farageovi, jednomu z faktických strůjců Brexitu, zrušila banka Coutts účet poté, co jej interně vyhodnotila jako „člověka s xenofobními a rasistickými názory“. Na disproporční rušení účtů si stěžují i britští muslimové; nemusíte být žádný obdivovatel islámu, aby se vám to jevilo jako forma šikany. A Jiří Hynek, šéf české asociace zbrojařů, popisuje současné trampoty při financování zbrojní výroby, způsobené tím, že banky odmítají poskytovat úvěry na zbrojařské projekty kvůli svým etickým kodexům. Kdo asi všechny ty „etické kodexy“ vynutil a prosadil? Ti bankéři určitě sami sobě tak lukrativní kšeft nezakázali, prostě se jen v čase sladkého míru zalekli jakýchsi zelenorudých pošuků a ustoupili jejich nátlaku. A teď, když se ukázalo, že válka je i v Evropě stále reálnou hrozbou, teď máme vyzbrojit své armády čím? Bio-klacky vzoru Zulu 1820, které za svitu úplňku očaroval guru Jára mocným slovem óm?

(Teď vlastně křivdím Zuluům, kteří byli vynikajícími válečníky, i když zbrojní průmysl evropského střihu k dispozici rozhodně neměli.)

Svoboda má hodně rozměrů a její nepřátelé nejsou hloupí. Umějí hledat nové a netradiční cesty, jak posílit svoji moc a nasadit jiným okovy. „Úzká hrdla“ moderní technické společnosti jsou k takovému účelu bohužel jako stvořená, a přitom snadno vznikají spontánně, sama od sebe.

Asi to nejde řešit jinak, než zákony na ochranu zákazníka, aby nevznikala “totalita jinými prostředky”. Taková elektrárna vám také nemůže vypnout proud jen proto, že odmítáte používat nějaká podivná zájmena a fandíte Brexitu, a z Pendolina vás nevysadí proto, že nemáte na klopě duhový odznak.

Správně by tenhle vývoj měla sledovat a reagovat na něj naše politická vrstva. Prakticky platí Juldovo “lidé, bděte”, a k jakékoliv aktivitě v tomto směru je budeme muset kolektivně dokopat.