Věnujte se duši, rozvíjejte srdce, sounáležitost, ne hrabání majetku kvůli pocitu důležitosti a větší síly

SU/JAROSLAV DUŠEK

Jaroslav Dušek: Děkuji, dobrý den. Mark Twain mi připomněl, že měl výrok, který zní zhruba takto: „Není těžké zmást člověka. Mnohem těžší je přesvědčit ho, že je zmatený.“

Martina: Stejně tak, jako se dá asi obalamutit mnoho lidí kolem, ale obalamutit sám sebe, to už chce velký fištrón, a zbytnělé ego.

Jaroslav Dušek: To chce velké balamucení.

Martina: Pověz mi: „Kdo chce změnit svět, musí nejdřív změnit sám sebe.“ Myslím, že ty bys to podepsal, myslím, že jsi v tomto smyslu slova mnohokrát mluvil. Kdy sis ty uvědomil, že je potřeba začít u Jaroslava Duška, a ne změnit všechny kolem, a ne že ty to děláš špatně?

Jaroslav Dušek: Ale já jsem nikdy moc nikoho kolem měnit úplně nechtěl, pokud si to pamatuji – i v dětství – protože jsem měl prostě jasno, že mám pravdu.

Martina: To je jiná.

Jaroslav Dušek: Můj tatínek mi říkal: „S tebou se nedalo diskutovat, když jsi byl malé dítě. Ty sis všechno vyhádal.“ Táta říkal, že to bylo strašné.

Martina: Znám to.

Jaroslav Dušek: Takže já jsem odmalička nepotřeboval měnit. Já jsem jenom potřebovat vysvětlit ostatním, že to tak je, aby to pochopili. To bylo celé, co jsem jako dítě potřeboval.

Martina: A potkalo tě někdy to, že jsi třeba zjistil, že jsi tak úplně pravdu neměl? Nebo to dodnes jenom potřebuješ všem vysvětlit, že tak to je?

Jaroslav Dušek: Myslím, že to je veliká nuance, o které bychom se bavili, co to je mít pravdu nebo nemít pravdu, protože pravda je nějaký proud – já to tak chápu – že pravda je určitý proud, ve kterém jsi. To je to slovo – proud, pravda, proudění. A je to ten pravý proud, ve kterém v tu chvíli jsi. A v tomto pravém proudu v tu chvíli jsi tak, jak jsi. To, že to za pět let může být vnímáno jinak, to je něco jiného, to neznamená, že tehdy jsi nebyla v té pravdě.

Existuje čínský učitel – byl asi sedm a půl roku ve tmě, nějaké tři dlouhé pobyty byl ve tmě – a který pak založil v Číně klášter, kde jsou, prosím tě, chlapi a ženské pohromadě. To je dobré, takhle na Silvestra – chlapi a ženské jsou v jednom klášteře – a prý tam panuje dobrá pohoda, je to tam hezké.

Martina: Takže ne Sodoma Gomora, ale harmonie.

Jaroslav Dušek: Společenství – to byla jedna věc, kterou udělal. A byla tam za ním Pavlínka Vrzáková, spisovatelka s Feng-yűn Song Vojtovou, která ji tam vzala – jako Číňanka – aby mohla tlumočit, a tak. A byly u tohoto chlapíka, který se vyznačoval zvláštností, že v jeho přítomnosti prý bylo postupně všem úplné horko, že si lidé různě odkládali, protože on topil, vytápěl ohromným množstvím energie ty prostory. A pak tam byla taková zvláštnost, že si na něj malinko stěžovali jeho mniši a mnišky, a říkali návštěvníkům, že je to s ním trochu těžké, že pokaždé říká něco jiného. Že jim něco říká, a příště mluví opak, nebo to úplně popírá. A ta pravda – jako by ji neměl, nebo měl. A oni se ho na to zeptali, jak to je. A on řekl: „Pravda je vždy v tom okamžiku taková, jaká je, ale v příštím okamžiku může být úplně jiná.“ To je to, co je pro nás těžké pochopit, protože my jsme Evropané, a chceme tvořit takzvanou názorovou integritu. A je pro nás těžké si představit, že v dané situaci teď platí toto pravidlo, ale za hodinu platí jiné.

Přítomnost neustále utíká před myšlením, které to chce nějak pojmout, popsat

Martina: Umím si to představit. Umím si představit, že zrovna v nějaké situaci je pravdou to, že budeme jako Gándhí – nenásilí a podobně, a za půl roku přijde situace, kdy pravdou bude, že pokud v tom budeš pokračovat, tak jsi zbabělec, protože neobhájíš třeba něco, co bys měl. Řekněme – takto jsem to vyhrotila.

Jaroslav Dušek: Třeba.

Martina: Ale nevím, že by se to tak měnilo stále. Víš? To mi pak přijde jako relativizace úplně všeho kolem sebe, což může lidi…

Jaroslav Dušek: Ona to právě není relativizace. To je…

Martina: A co to je?

Jaroslav Dušek: Přítomnost. A přítomnost právě neustále utíká před myšlením. A to je ten problém, že myšlení by to chtělo nějak pojmout, chtělo by to popsat. To chtěli všichni velcí…

Martina: Trošku zmramorizovat?

Jaroslav Dušek: Všichni velcí filozofové. Proč asi psal Kant a Hegel – a psali všichni veledílo? Protože to chtěli zachytit, popsat, pojmenovat. Jenomže skutečnost neustále utíká, a to právě proto, že uniká před popisem. Dneska už existují rozmanité popisy tohoto vesmíru, a teď se diskutuje, jestli to je vícedimenzionální – paralelní vesmíry, a nevím, jaké všechny teorie jsou dneska připuštěné – že žijeme v simulaci, a tak dále. Dneska existuje mnoho verzí popisu reality, ale realita si stejně dál nějak pracuje, existuje. A dneska můžeš velice často objevit takové články, že vědci objevili hvězdu, která tam nemá být, podle všech dosavadních pravidel a znalostí. Tento typ hvězdy tam vůbec nemá být, protože to odporuje všem pravdám.

Martina: A všem propočtům a všem dosavadním…

Jaroslav Dušek: A tohle tento vesmír dělá docela vydatně. Jestli to malinko čteš, tak víš, že se každou chvíli objeví nějaká zpráva, že přišel nějaký signál odněkud, odkud nechápeme, jak přišel. Že přichází v nějakých sekvencích a frekvencích, které jsou podezřelé, a že vlastně nevíme, co se dělo. Nebo že támhle jsme zachytili nějaký zážeh něčeho, co nemělo vůbec zažehnout. Anebo…

Martina: Je Silvestr, takže můžu říct, že vesmír prudí.

Jaroslav Dušek: Ano, vesmír prudí. Nebo můžeme říct, že černá díra často překvapuje. Že je nějaký popis, jak to je, a najednou: „Ne, ne, ne. Zjistili jsme, že ona také tvoří, nejenom že pohlcuje.“ A tak dále. To znamená, že jsme pořád konfrontováni s tím, že nějaké pravdy, o kterých jsme si mysleli, že jsou pravdy, jsou pořád narušovány samotnou praxí tohoto vesmíru, tohoto života.

Takže teď jsme se třeba dozvěděli, že jsme věřili, že osm hodin spánku je správně. A teď někdo přišel s tím, že je správně vždycky jeden a půl hodiny, a když máš tento rytmus jeden a půl hodiny, tak spíš jeden a půl hodiny, nebo tři, nebo čtyři a půl, šest, nebo sedm a půl hodiny. To jsou ty správné časy. Takže to musí být vždycky násobky jeden a půl hodiny. Nebo zase někdo vymyslel: Špenát – zdravý, nezdravý. Špenát… Kde je pravda? Jak je to se špenátem? Cholesterol: Dobrý, špatný cholesterol? Vysoký, nízký? Kde je pravda? Jak to vlastně je?

Martina: Zrovna před chvílí, než jsem šla k tobě, tak jsem četla v knize – tuším Edward Bernays – že to, na co jsme si zvykli, tedy že vydatná snídaně je základ zdraví, vzniklo tak, že si to u něj objednali výrobci slaniny, a on si už někdy v roce 1930 zaplatil lékařskou studii, kde řekli, že taková vydatná snídaně je výtečná.

Jaroslav Dušek: Na vidličku.

Martina: Ano, na vidličku. A stal se z toho úzus a vlastně…

Jaroslav Dušek: Pravda.

Martina: Ano. A je to národní americký symbol, že si dáš vejce se slaninou.

Jaroslav Dušek: Každý tuto pravdu zná. To je prostě pravda.

Nedávno mě pobavil plukovník Prymula, když řekl, že kombinace očkování proti chřipce a proti covidu zároveň by mohla vést u starších lidí k mrtvici

Martina: Je to pravda. Dobře, ale pokud byla pravda jiná i včera, možná, nebo před rokem, tak potom je zvláštní se na konci roku, poslední den, otáčet za rokem, a bilancovat.

Jaroslav Dušek: Tak já to nedělám.

Martina: Dobře. A je něco v minulém roce, co tě vysloveně nějakým způsobem dostalo, zaujalo, rozesmálo? Nebo – nebudu to používat – ale třeba rozčílilo?

Jaroslav Dušek: Ale tak je to mnoho příhod. Jako první se mi vynořil vnuk Emil, to je tříletý vnuk, který si oblíbil slovo „hovno“.

Martina: To je úplně fonetické.

Jaroslav Dušek: Krásné slovo. A on ho používá v překvapivých souvislostech, to znamená, že tím vyjadřuje velkou náklonnost k někomu. Takže třeba, když je mu s někým hodně dobře, a je to prima, tak mu vždycky ten člověk řekne: „A Emile, líbilo se ti to?“ A on řekne: „Hovno.“ – a myslí tím, že to bylo perfektní. Ale málo lidí to pochopí.

Martina: Je to šlakovitě těžké.

Jaroslav Dušek: Takže samozřejmě já se potom na obličej těchto lidí těším, když už vím, co přijde. Nebo Emil má ve zvyku, pokud by ti chtěl projevit velkou přízeň, že tě udeří pěstí do obličeje. Ne, že by tě poranil, to ne. Ale je to jeho výraz velkého přátelství, velké náklonnosti.

Martina: Bude mít ve školce hodně kamarádů.

Jaroslav Dušek: On to snad nedělá dětem. Myslím, že to dělá dospělým. On právě jakoby ví, jak jsou síly rozloženy. Takže Emil má mnoho momentů, kdy mě dovede velice pobavit. Zejména mě baví různí vnuci a vnoučata, vnučky – čím jsou menší, tím víc tě baví, protože dělají nevyzpytatelné kousky. Ještě to neumí správně, takže řeknou nějakou větu, která třeba není úplně dobře, ale vyjádří něco nečekaného. Takže ti jsou neustálým strůjcem mé radosti.

Martina: A kdybych po tobě chtěla vypíchnout něco z loňského roku, něco celospolečenského, tak co ti třeba přišlo jako největší absurdita loňského roku?

Jaroslav Dušek: Nejvíc miluji plukovníka Prymulu. Plukovník Prymula mě potěšil tím, že řekl, že očkování by mohlo být nebezpečné – to je asi minulý týden. (Tento rozhovor natáčíme dřív, takže je to před měsícem.) A nevím, jak se pak tato zpráva dál vyvinula, ale velice mě překvapil. Já ho mám rád, protože tento člověk opravdu dovede překvapit. A on teď řekl, že kombinace očkování proti chřipce a proti covidu by mohla vést u starších lidí k mrtvici a že se o tom opravdu v nějaké literatuře vážně diskutuje. To řekl plukovník Prymula, což samozřejmě myslím, že tím hodně zavařil všem, kteří… Ale on potom…

Martina: Je těžké mu říkat „dezinformátor,“ že? My to sneseme, ale on není zvyknutý.

Jaroslav Dušek: Ale ono potom vykouklo, že on zejména kritizuje konkrétní vakcínu od konkrétní firmy, ale že je tady jiná vakcína od jiné firmy, a ta by mohla být…

Martina: Takže tady se nám ta pravda trochu vyvíjí.

Jaroslav Dušek: Takže třeba to je člověk – já ho moc nesleduji, ale občas vykoukne z nějakých médií – který mě třeba opravdu dovede pobavit. A pak mě hodně pobavil pan imitátor Jablonský. On dělá různé naše politiky, a měl výborné momenty. Já jsem byl překvapen jednak, jak je odvážný, pronikavý, protože měl přenádherné komentáře, když dělal pana prezidenta, nebo premiéra – tam opravdu byly velice pěkné myšlenky.

Martina: Já to neznám, povídej.

Jaroslav Dušek: Prosím tě, nechci to zkomolit, protože to zase nesleduji nějak kontinuálně. Ale vím, že mě hodně bavilo, když říkal, že po slovenských volbách, které proběhly, půjde hodně migrantů ze Slovenska k nám, a budou utíkat, protože tam to bude k nesnesení. Také tam měl program „Slovák do každé domácnosti“. Pak se mi líbilo, když coby pan prezident sdělil, že členové nové Hradní stráže jsou vyváženi v rámci LGBT+, takže je tam jeden queer, je tam transgender, a že to jsou noví pracovníci Hradní stráže a že to je dobrá zpráva pro všechny. A potom, když dělal Fialu, tak tam měl něco tak neuvěřitelně vtipného, to jsem teď zapomněl. Šlo o nějakého žraloka, který sežral nějakého Rusa, nebo co to bylo – něco se tam stalo – a on chválil žraloky, že jedí Rusy. Prostě mě ten chlap fakt pobavil.

Já jsem říkal: „To je tedy dobré,“ – a byl jsem úplně udiven, že to takhle je na nějakých dostupných stránkách a že to zatím nebylo zablokováno jako něco neblahého. Tak je to imitátor, tak se to asi bere jako legrace. Takže ten mě třeba opravdu několikrát pobavil. I tím, když dělal Bolka Polívku – jak hezky ho dělal. Tak to je takový člověk.

A co mě pak ještě pobavilo, člověče? Ohromně mě pobavil Milan Cais a Ondra Smejkal společným koncertem, který jsem měl tu možnost zažít, v listopadu v Divadle Kampa, v rámci benefice pro chráněnou dílnu Lemniskáta. Odpoledne tam zahráli, a byla to opravdová nádhera. A to jsem byl nadšený, jak zase vidím něco přítomného, silného a jemného zároveň, ohromně hravého, protože improvizace, co spolu provozují, tak to byla věc, která mně udělala hodně radost. Bylo by toho asi hodně.

Mám rád i představení Cirkus Jodorowsky, co dělala Iveta na Kampě. To je divoké představení podle Alejandra Jodorovského, podle jeho knihy „Kdeže ptáče nejlíp pěje“, podle jeho životopisu. A to je surrealista, divous – myslím, že ještě žije, už mu je asi 90 let – nádherný muž, nádherný stařec. A on natočil prapodivné surrealistické filmy, a je to tvůrce léčebné psychomagie – knížka se jmenuje „Psychomagie“, a vyšla česky – jeho léčebná metoda. A oni podle toho udělali divoké představení, ve kterém hrají také čtyři lidé z mentálně jinak zaměřeného světa – hrají tam herci z divadla Ujeto, oni si říkají „Ujeto“ – a hrají svá vlastní představení. Tak tady hraje tato partička do Jodorowského velice vhodná.

Odvaha se lépe pochopí, když se tam dá staré české slovo „srdnatost“, že je člověk veden srdcem. A čisté srdce je nezničitelné.

Martina: Já mám pro tebe námět na představení římská dvě. A to bude „Chodorkovskij“, a to bude ještě divočejší.

Jaroslav Dušek: To bude něco úplně jiného.

Martina: To bude ještě divočejší. Ty jsi tady, Jaroslave, před chvílí vzpomínal na imitátora Jablonského, a použil jsi slovo „odvážný“. A když jsme se spolu viděli před 14 dny, tak jsme se zase hodně bavili o strachu. Řekni mi: Co jsi vnímal v loňském roce – když přeci jenom trošku bilancujeme – častěji? Odvahu, nebo strach?

Jaroslav Dušek: Tak to záleží, jak od koho. Jak kde.

Martina: Kdo vede na body?

Jaroslav Dušek: Kdo vede na body? Tak v mém okolí odvaha – mezi lidmi, které znám, mezi kterými se pohybuji. Tam opravdu často panuje klid, jemná vzájemnost, pochopení i pro rozmanité názory. Není tam nějaká snaha někoho o něčem přesvědčovat. Prostě je to hodně volný, svobodný prostor lidí, kteří spolu mohou komunikovat, existovat a radovat se, aniž by nutně museli ve všech názorových bodech se sebou souhlasit. Ale mají se rádi, a to je pro ně to hlavní, a to ostatní se nějak doladí.

Martina: Odvaha byla součástí celkového pojmu „ctnost“, byly tam čtyři části. Myslíš si, že ještě pořád víme, co to opravdu znamená „odvaha“ jako taková? Já totiž teď mám takový program, trošičku jako to měl Saturnin – uvádění románových příběhů na pravou míru – tak já ve volných chvílích uvádím slova na pravou míru. Sama pro sebe. Tedy čím si je plním, nebo čím jsem si je nechala naplnit. Jak to vnímáš se ctností a s odvahou? Víme ještě co tam je? Víme ještě, čím tato slova vyfutrovat, jakým správným významem?

Jaroslav Dušek: Já myslím, že odvaha se lépe pochopí, když se tam dá slovo „srdnatost“, staré české slovo. Že člověk je srdnatý, že je veden srdcem, že srdce ho vede. A čisté srdce je nezničitelné. To, co vždycky muselo být v pohádkách: Šel s dobrým srdcem. A to byl srdnatý člověk. To je francouzsky „courageux“ od „coeur“ – srdce. V těchto jazycích je to blízko. My to máme i v češtině, ale je to slovo, které se méně používá. A od toho je to i hrdost – hruď. Zase je tam srdce. Je hruďný – je hrdý.

Martina: Tam to tepe.

Jaroslav Dušek: Tam to tepe pořád – to srdce. Takže si myslím, že tam je klíč k tomuto slovu – že odvaha není to, že někdo někam skočí, i když neví, co tam je, a přesto tam jde – jak se to také může vykládat, ale odvaha je to, že jsi vedena svým srdcem. A pakliže jsi vedena srdcem, tak nemůžeš přijmout určité věci, které by šly proti tvému srdci, proti tobě. To znamená, že opravdová odvaha je taková, že máš tak ráda sebe sama, že už nemůžeš dělat věci, které by ti škodily – nejde to – natolik jsi odvážná. A z venku to může vypadat, že řeknou: „No tedy. To je neuvěřitelné. Podívejte se. Taková odvaha.“ A ono jde jenom o to, že ty se máš tak ráda, tak silně máš ráda sebe sama, že nemůžeš jít proti sobě, že to nejde, že nemůžeš sebe sama poškodit. To, co měl Sókratés.

A já jsem měl tu možnost, že jsem natočil Sókratovu obhajobu, taky to občas hráváme jako představení pro lidi. Protože to byl Sókratés, člověk, kterého řídil daimonion, vnitřní hlas. On nemluvil o hlasu srdce – nebo nevím, že by o tom mluvil – ale myslím, že to tak bylo. On to nadřadil nad všechno ostatní, a proto ho obvinili, že neuznává bohy, protože se řídí nějakým svým vlastním božstvem, nebo čím to je. A v tom je oním průkopníkem a nositelem tohoto postoje, kdy před svou smrtí, když stál před spoluobčany – pětistým jedním spoluobčanem, kteří ho tam soudili, rozhodovali o jeho smrti nebo o životě – a měl před nimi promluvit, jak to popsal Platón, tak nežadoní, on tam neškemrá o nic. Mluví úplně hrdě, vysvětluje jim, že je mu stejně sedmdesát, a říká: „Co to tady vyvádíte? Já za pár let stejně zemřu, tak kdybyste počkali, tak už budu po smrti, a nemusíte mě tady nesmyslně odsuzovat.“ A říká: „Já se nehájím kvůli sobě, ale kvůli vám. Já to dělám kvůli vám, protože vy teď odsuzujete někoho velmi cenného. Vy nechápete, co pro vás tvořím?“ Protože on věděl, znal své místo, svou pozici. On neustále vedl lidi k tomu, aby pěstovali duši, aby se zaměřili na duši, ne na majetek. Toto říká tři sta devadesát devět, takzvaně, před naším letopočtem. Mohla by sis říct: „Athény, no to byla doba.“ Ne. „Nepěstujte pořád jen majetek, zaměření na majetek, věnujte se duši.“

A vracíme se k planetě, k tomu, co jsme si povídali před čtrnácti dny. Kdo je majitelem toho všeho? Kdo to vlastní? Proč pěstujeme iluzi majetku? Proč si rozdělujeme zemi? Proč z ní taháme věci, jako by byly předmětem obchodu? Jak to, že už považujeme za normální, že někdo tady něco čmajzne ze společného prostoru planety Země, která je společná pro lidi, zvířata, hmyz, rostliny? To je náš společný domov. To je náš vesmírný domov. To je naše bydliště, to, kde jsme. A máme se tady, podle mého soudu, naučit spolu koexistovat.

Martina: Jsme součást.

Jaroslav Dušek: Já myslím, že to je to, proč tu jsme, a proč je to tak rozmanitá planeta, proč je tu tolik druhů – že se to učíme společně zvládat. A místo toho si z toho chceme kus ukrást, ohraničit, udělat hranice. Všichni, kdo prošli…

Věnujte se duši, rozvíjejte srdce, sounáležitost, a ne hrabání majetku kvůli pocitu důležitosti, větší síly. Když se začne obdivovat majetek, přesouvá se tam pozornost lidí.

Martina: Vybít něco, domluvit.

Jaroslav Dušek: Ano. A teď se vracíme k Sokratovi, který to tehdy říkal: „Věnujte se duši, rozvíjejte duši, srdce, sounáležitost, a ne to, že si tady něco nahrabete jenom proto, že budete víc důležití, budete mít pocit větší síly, nebo většího obdivu od ostatních“. Protože jakmile se začne obdivovat majetek, jakmile jsou někde nějaké žebříčky majetků, kolik mají lidé miliard…

Martina: Významů, vlivů.

Jaroslav Dušek: Tak tam suneš pozornost lidí. A proč tam není žebříček nejšťastnějších lidí na planetě? Protože by nahoře byly děti. A kdo by to obdivoval, že? „Tady je tříletý, nejšťastnější na planetě? Co s tím budeme dělat? To nás nezajímá.“ Ale: „Tenhle, ten je za vodou. Ten to dokázal.“

A já myslím, že to je tato doba, konec roku, kdy bychom chtěli nějak balancovat, bilancovat a balamutit, tak bychom si mohli říct, že bychom se měli vrátit. Když si vezmeš všechna témata, o kterých jsme mluvili v uplynulých setkáních, tak je tam pořád leitmotiv: Vraťme se k vědomí, že tato planeta je náš společný domov. Jsme tu prostě spolu. My jsme se tu vyskytli, a pojďme se tady spolu učit ve vzájemné radosti, pod zdravým rozumem, a v přiměřeném dostatku společně žít, protože nevím, proč má někdo mít sto miliard – mně je jedno, kolik jich je – které v životě nepotřebuje, na nic je nepotřebuje. To vždycky všichni zjistí na smrtelném loži jako Steve Jobs.

Martina: Ale řekni mi: Co to je za hypnózu, že jsme to přijali za své? Já jsem se chtěla zeptat, nejenom co vidíš absurdního na uplynulém roce, ale co vidíš celkově absurdního na současné civilizaci. Ale myslím, že už jsi mi to teď řekl. Tak z čeho si myslíš, že pochází ten Májin závoj, kterému dovolíme, aby na nás někdo přehodil, a my si ho necháme, a skrze něj už cedíme veškerý pohled na svět, a máme pocit, že vidíme to podstatné, a nedošlo nám, že se rozhlížíme, a to nejpodstatnější nám uniká?

Přesunuli jsme za pomoci iPadů a mobilů pozornost z přítomnosti, z pole života, do virtuálního svět, do oblasti hypotetických teorií

Jaroslav Dušek: Ale to je přesunutí pozornosti z pole života do pole virtuálních představ, do myšlení, do symbolů. My jsme přesunuli pozornost z plné přítomnosti, kterou bychom mohli pozorovat, dejme tomu, v jistém smyslu u nějakých přirozených, původních kmenů, které žijí přítomným způsobem života, a nehromadí tolik zásoby. My máme všude nějaké zásoby, majetek, dědictví. Jihoameričtí indiáni třeba nemají tyto typy majetku, oni se tím nezabývají. Nebo, jak říkal Mnislav Zelený: „Tam dítě vyrůstá v prostoru, kde není žádný plot, žádná ohrada.“ Vůbec nic takového nezná, jako je vymezení prostoru umělým způsobem – prostor je vymezen přirozeně energeticky. My bychom si měli uvědomit, že určité věci náleží těm, kteří k nim dozráli – vnitřně, frekvenčně, bytostně. A tento zralý člověk, logicky je třeba nějakým náčelníkem, nebo já nevím kým. Ale zase, u indiánů se můžeme učit, že náčelník nemá žádné rozhodovací slovo, má pouze doporučující slovo, a jednotliví členové kmene ho respektují, protože vědí, že je moudrý a že jeho dosavadní rozhodnutí byla dobrá. Ale kdyby tento náčelník vyřkl špatné rozhodnutí, kdyby jim něco nabídl, a ukázalo by se, že se úplně spletl, tak si představ – on už pak není náčelníkem – úplně přirozeně. Oni už ho potom nebudou respektovat. Tak si představ u nás, kdyby po nějakém chybném rozhodnutí nějaký politik, ta prázdná figura…

Martina: Bohužel si to nejde ani představit.

Jaroslav Dušek: Už to ani nejde.

Martina: Nejde si to představit. Nebo to, že by někdo sám za sebe vyvodil z nějakého svého omylu pro sebe nějaké důsledky.

Jaroslav Dušek: My jsme se v záchvatu tohoto virtuálního světa – který graduje třeba přes mobily a iPady – přesunuli do pole nějakých hypotetických teorií. A všimni si, jaká je snaha – dejme tomu, že to umělá inteligence nějakým způsobem opravdu čeří – jaká je snaha rozbít původní rodinu, rozbít sílu rodu, rozbít sílu předků. Jaká je tam úplně leptavá síla, která se snaží rozklížit to, na čem stojíme, na čem jako bytosti stojíme – na spolupráci, na souhře.

Martina: Proč myslíš, že to je? Proč nás někdo chce tak rozatomizovat, a vlastně způsobit, že budeme izolováni, sami, nejistí, ovladatelní?

Jaroslav Dušek: To je to, o čem jsem mluvil v prvním setkání. Můžeš to chápat takhle nebo takhle, můžeš to taky chápat tak, že se ti to všechno ukazuje ve větší a větší zřetelnosti a že to můžeš opravdu najednou uvidět a říct: „To tady není proto, abych to řešil, ale proto, abych se toho zbavil“. Takovýto program se mi ukazuje jako úporný, opakující se program.

Zmíněná Christina von Dreien používá velmi zvláštní techniku, že jakoby pravidelně rozpouští, nebo odevzdává všechno zdroji – tam je používáno slovo „zdroj“ – žádá zdroj, aby ji zbavil všeho, co už není ve prospěch jejího nejvyššího božského blaha, nebo božského dobra. Pokud už to neslouží nejvyššímu dobru, tak ať to zdroj odebere, ať to prostě rozpustí – a to je ono – ať to dává pryč. A ona říká: „Ale musíte odložit nejen ten program, ale i všechny jeho zálohované kopie, protože tyto programy v naší mysli mají zálohované kopie. My odložíme program, dojdeme k prozření, všechno pochopíme, a za půl roku jsme znovu tam, kde jsme byli.

Lidstvo se vždycky přece poučí. Vždyť přece existují Norimberské zákony, vždyť se to řeklo, vždyť to tam sepsali, že se nebude moct s lidmi bez jejich souhlasu lékařsky experimentovat, a přesto se to zase děje, a znovu k tomu dochází, a znovu se to asi bude muset formulovat, protože ta zálohová kopie tam leze, a zas to dělá, ačkoliv jsme si řekli: „Tohle dělat nebudeme. Tohle opakovat nebudeme“.

Čí je tato planeta? Komu náleží? Pokud si nebudeme klást tuto základní otázku, tak se budeme dál motat v neustálých problémech, které vznikly, a historicky se uzlovaly.

Martina: Je to zálohovanou kopií? Nebo tím, že zlo má jakousi automatickou přitažlivost, jak říkají někteří moudří lidé? Protože ten, kdo cíleně, vědomě a soustavně nepracuje na svém zlepšení, na vyčištění právě těchto vlastností – na třeba návratu ke zdroji, očištění mysli, vnímání – tak se vlastně automaticky jakousi odstředivou silou přibližuje k opaku.

Jaroslav Dušek: No jasně. Říkám: Tahle to můžeš chápat, nebo to můžeš chápat tak, že to před tebou vystupuje proto, abys to uviděla, a díky tomu jsi to mohla opustit. Někteří indiáni, jak je popsáno krásně v knize „Duše indiána“, mají takové způsoby, že když se nějaký indián dopustí nějakého přečinu, zla, špatnosti, tak se všichni sejdou, poděkují mu, že jim ukázal, kam až je možno zajít při určité ztrátě vědomé kontroly, harmonie, bytosti, bělosti, a pak se všichni usnesou, že to nebudou opakovat. Ale nejde tam o to, že by ho trestali.

Martina: Myslíš si, že současná společnost je schopna se alespoň některými těmito principy do budoucna řídit?

Jaroslav Dušek: To nevím, protože společnost je pro mě velmi složitý pojem. Ale rozhodně každý jednotlivec může. Ano, to se domnívám, že ano. Jednotlivci to klidně mohou udělat, to není těžké. Společnost je složitá, protože tam už jsou nějací lidé, kteří hlasují, mají své zájmy, už tam jsou jednotlivé dimenze, které spolu žijí – obchodníci, vojáci – už má každý nějaké své lobbistické… Co to je společnost? Co to je? To už je zmatek. A proto se znovu vracím k začátku: Čí je tato planeta? Komu náleží? Protože pokud si nebudeme klást tuto základní otázku, tak se prostě budeme dál motat v nějakých neustálých problémech, které vznikly, a historicky se tady namotaly a uzlovaly. Ale ony začaly tam, kde někdo chtěl uvěřit tomu, že někdo si může ohradit, získat kus území, aniž by k tomu vnitřně dozrál, aniž by dozrál svou vnitřní bytostí. A v momentě, kdy se opustil princip souladu – to znamená: „Mně náleží to, k čemu jsem vnitřně dospěl.“

Martina: Vyvinul se.

Jaroslav Dušek: A místo toho je tam někdo, kdo tam byl první, byl tam dřív, nebo byl silnější, nebo v tu chvíli rychlejší, a nějak to pro sebe chňapnul. A pakliže se toto začalo tolerovat jako nějaká normálnost, tak tam odsud – jak říká moudrý James Mahu ve svém rozhovoru: „První klíč k manipulaci bytosti je iluze soukromého vlastnictví.“ A to je první klíč, kterým začneš manipulovat nějakou bytostí, a ona tomuto uvěří, a od té chvíle už se může hromadit majetek, a nevím co – dědit, hádat se. A už to jede.

Martina: A ta síť tě lapila.

Jaroslav Dušek: A ta síť tě v tu chvíli má.

Martina: Prosím tě, ty jsi řekl, že světlo se nejlépe rozsvěcí ve tmě. Otázkou je…

Jaroslav Dušek: To jsem neřekl já, to už řeklo mnoho lidí.

Boží jiskra je stále přítomna – to jsi ty – ničím ji nezažeháváš, byla zažehnuta, jinak bychom nežili. Ale mysl to překrývá a odtahuje pozornost ven na vnější svět.

Martina: Jasně, ale ty jsi to zopakoval, jsou to různé modifikace téhož citátu. Ale řekni mi: Co v tuto chvíli je podle tebe tou svící? Co je podle tebe sirkou? A co je ta ruka, která škrtne, a zapálí knot?

Jaroslav Dušek: To jsou koncepty mysli. Ale Boží jiskra je prostě přítomná – to jsi ty – to ničím nezažeháváš, to bylo zažehnuto. Rozumíš? Jinak bys byla mrtvá, kdyby to tam nebylo. To mysl to překryje, a odtáhne tvou pozornost ven. Asi největší problém je, že naše civilizace má zvyk, že tahá pozornost dětí ven, že upíná pozornost ven na vnější svět: To je strom. To je pták. Táta, máma. A už se nikdo neptá: „A co máš vevnitř? Jak to cítíš? Co teď pociťuješ, když ti řeknu: To je máma. A co cítíš, když ti řeknu: To je táta? Je to stejný pocit? Nebo tam máš dva rozmanité? A babička, a děda. Jaký otisk máš vevnitř, když na ně myslíš. Je stejný, nebo je trošku odlišný? Co pociťuješ, když ti řeknu Pythagorovu větu? Co v tobě, milé dítě, vytváří toto poznání uvnitř? Je to obohacení? Je to něco? Nebo je to něco, co pro tebe není vůbec ničím, protože nebylo dostatečně vysvětleno, jaký je geometrie zázrak, který je tady zachycen.“ A tím, že neudržujeme kontakt s tím vnitřním, se zážehem, s jiskrou, s daimoniem, se srdcem, že s tím neudržujeme tak vědomý kontakt, tak jsme neustále vytahováni někam ven, kde je tolik zajímavostí, atrakcí, vědomostí ve smyslu: „Hele, Martino, to je tolik knih, že to už ani za svůj život nemůžeme přečíst – bohužel. Bohužel jsme jenom malí a ničeho…“ A když se zaměříme na tento nesmysl, na tuto sugesci, na to, že to nemůžeme obsáhnout – ačkoliv to celou dobu jsme, celou dobu to jsme, nikdy jsme to nepřestali být, jinak bychom tady prostě nebyli – tak se zaměříme na iluzivní svět, vytvořený tímto zvláštním virtuálním trikem. Takže se vtom potom samozřejmě ztrácíme.

Ale když tam udržujeme kontakt, tak je nám jedno, co je sirka, co je svíčka, a co je ruka, protože víme, že to je přítomnost, která je přítomna, a nese nás, a my jsme tím. To jsme my. My to jsme. A samozřejmě, když s tím pracujeme vědomě, tak se může stát, že to jsme schopni nějak generovat do prostoru. Když vidíš dítě, které si hraje, tak to na tebe přenáší úžasný pocit – když se jen zastavíš, a koukáš na něj, tak ono ti dává celé světlo. To je to, na co se ptáš – je to přítomno v každém projevu života, kam se podíváš na něco živého, na něco živoucího, a budeš to chvilku pozorovat, tak to vidíš. To je ono, to je ten dech, to je život, to je to, co se tady před tvými zraky odvíjí a rozvíjí, a je to stále přítomno, a dokonce tě to pořád podporuje v existenci. A to myslím, že toto stačí si před usnutím uvědomit, a po probuzení si to připomenout, a pak už to člověk neztrácí tak snadno. Pak už s tím je člověk ve styku, pak už tě nemůže jen tak někdo mást nějakými triky.

Martina: Dnes je jednatřicátého, poslední den roku, a zítra začíná rok nový. A spousta lidí potřebuje nový začátek: A teď už to vezmu jinak a lépe, budu na sebe hodnější, budu žít zdravě, budu chodit do fitka.

Jaroslav Dušek: Myslíš předsevzetí?

Martina: Ano. Jak vnímáš tyto nové začátky? Který nový začátek podle tebe má smysl, jestli je to vlastně vůbec možné ve tvém vnímání?

Jaroslav Dušek: Podívej, když jsme se zmiňovali o aramejském Otčenáši, tak staří Aramejci každým nádechem začínali nový začátek, a každým výdechem všechno odevzdali – to nepotřebné. Každým nádechem začali nový začátek, každým výdechem odevzdali to nepotřebné. Takže myslím, že toto může trénovat. Takže bych doporučil vědomý nádech a výdech, a máme začátků za den fůry.

Martina: Jaroslave Dušku, moc ti děkuji za toto rozloučení se starým rokem. Děkuji ti za to, že jsi nám poradil, jak se…

Jaroslav Dušek: A znáš význam slova „rozloučení“?

Martina: Ne.

Jaroslav Dušek: To je totiž krásné slovo, které si můžeme takhle na Silvestra představit, když budeme po tmě o půlnoci koukat. Rozloučení byl moment, kdy se každý člověk se svou loučí vzdaloval od toho druhého, a docházelo k roz-loučení těchto lidí, když se…

Martina: Vzdáleni loučí.

Jaroslav Dušek: A oni si mávali loučemi do tmy, a došlo k roz-loučení. Takhle to popisuje Zadrobílek v knize Abeceda stvoření.

Martina: Je to hezká představa, zejména, když si za roz-loučením pak umíme představit, že dojde k sou-loučení, že se zase sejdeme.

Jaroslav Dušek: Ke sloučení.

Martina: Ke sloučení.

Jaroslav Dušek: Souloučení je zase jiné slovo. A my vám dnes přejeme pěkné souloučení.

Martina: Jaroslave, já ti přeji krásný celý rok, a přeji ti, ať ty začátky s každým výdechem a nádechem mají svůj smysl. Jaroslave, krásný celý rok, a děkuji ti za všechno.

Jaroslav Dušek: Taky děkuji. Ať se daří.

JAROSLAV DUŠEK