“Veto”, čili zakazuji

O schvalovacích procesech a jejich potížích.

Ve svém dnešním (21. 9. 2023) úvodníku na Neviditelném psu píše Ondřej Neff: Dobře si všímejte: dnes není problém v technologiích a výrobě, problém je ve schvalovacích procesech. 

Tím mi pěkně nahrál, protože na toto téma jsem se chystal něco napsat už dlouho.

„Povolit běžný bytový dům v Praze trvá často 10 i více let, ” říká šéf Central Group Dušan Kunovský. Mohli bychom jej samozřejmě ignorovat coby zaujatého jedince, ale prostá procházka hlavním městem postačí k tomu, abyste viděli, že lidí je plno, kdežto bytových domů se staví velice málo. Když už narazíte na staveniště, nejčastěji je to kancelářská budova.

V roce 2018 mimochodem na Novinkách psali, že povolit dům v Praze trvá v průměru sedm let a že je to třikrát déle než roku 2008, takže ta situace se za našich životů celkem zřetelně zhoršila. Přičemž toto nejde ani na vrub Putina, ani Bruselu; toto je náš vnitřní český problém, v Praze ještě viditelně horší než třeba v okolních středních Čechách. V sousedním Polsku, které je taky členem EU, se staví ostošest, a nákup vlastního bytu ve Varšavě je také pro střední vrstvu celkem reálná vize, kdežto běžný lékař nebo inženýr v Praze na to může zapomenout.

Zariskuji teď hněv všech příznivců Václava Havla a jeho odkazu, ale stejně je na místě to říci: s “občanskou společností” se to dá přehnat, jako ostatně se vším, a konkrétně u nás se to s ní ve stavebním právu opravdu přehnalo.

Z jednoho bolševického extrému, kdy nějaká komise naplánovala silniční tah přímo skrz historické město a vzápětí se začalo bourat, jsme překmitli do opačného extrému, kdy příliš mnoho náhodných jedinců a spolků disponuje právem veta nad činností a životem jiných lidí, navíc ještě v několikastupňovém řízení, které v mnoha bohatších zemích ani neznají. Situace, kdy projednání papírů na jeden činžák na periferii trvá deset let, jako kdyby se jednalo o dostavbu Karlštejna, není o nic lepší než ta předešlá.

Viditelných škod samozřejmě vzniká míň než tehdy, když se buldozery bez zábran zakusovaly do secesních domů z 19. století, ale paralýza je už holt taková; její následky jsou hrozné zejména v tom, co nedokážete, například zajistit dostatek výstavby k tomu, aby mladé rodiny měly slušné bydlení. Kvůli tomu se nepochybně nenarodí nějaké děti, které by se jinak narodily, nebo nějací odborníci odejdou do ciziny a budou přispívat k rozvoji jiného státu, ačkoliv by rádi zůstali doma. (Ale luxusní panelová rezidence kdesi v Záběhlicích je prostě mimo jejich možnosti…!) To jsou velmi, velmi vážné škody na naší budoucnosti. Neviditelné, ale vážné.

Bohužel se s tím těžko něco dělá, protože jakmile někdo právo “veta” má, těžko se jej dobrovolně vzdá. Úředníci si nenechají jen tak vzít agendu, protože pak by třeba mohli přijít o práci; různé soukromé vyděračské spolky by přišly o příležitost k vydírání; někteří řadoví jedinci zase o pocit moci nad ostatními, a dokonce i racionálnější a míň zapšklí občané se musejí bát možnosti, že při reformě se překmitne moc daleko opačným směrem, což taky není žádoucí.

Vůči jakékoliv vážně míněné, nekosmetické reformě, tak vznikne neméně silný “občanský” odpor, ve kterém budou zastánci změn líčeni jako odporné hyeny v žoldu developerského kapitálu, jen natěšené na to, až zničí život zvířátkům, rodinám a celým obcím. A při současné politické (ne)rovnováze v médiích se dá počítat s tím, že v televizi i v novinách se bude tato děsivá perspektiva neustále omílat, o což samozřejmě žádný volený politik moc nestojí.

Tím pádem máme něco, čemu se říká “špatné ekvilibrium”, situaci, která je sice dost nevyhovující, ale jejíž změna by stála enormní úsilí a (politický) kapitál. Zatím nevidím ani jedince, ani stranu, která by opravdu byla ochotna s tím něco dělat. A tak se poněkud obávám, že roku 2030 si Dušan Kunovský bude stěžovat, že vypapírování bytového domu v Praze trvá patnáct let. Dosavadnímu trendu by to odpovídalo.