Viník a zachránce jménem společnost

Ekonom rakouské školy Murray Rothbard shrnul konzervativní pohled na společnost takto:

Výběr, překlad, zkrácení, mezititulky autor.

Jaká jsou práva společnosti? Libertarián je individualista; věří, že jednou ze základních chyb sociálních teorií je považovat společnost za nějakou existující jednotku. „Společnost” je někdy považována za nadřazenou nebo polobožskou entitu, která má silnější vlastní práva, v jiných případech je zase viníkem všech problémů.

Pouze lidé konají

Individualista zastává názor, že pouze individuální lidé mohou existovat, myslet, cítit, vybírat si a jednat a že společnost není žádná samostatná entita ale název pro skupinu lidí, kteří žijí ve vzájemné interakci. Pokud někdo považuje společnost za entitu, která se o něčem rozhoduje a pak něco činí, zastírá tím skutečné hybné síly.

Pokud se v malé komunitě deset lidí domluví, že tři další okradou a seberou jim část majetku, je to jasně a zřetelně akt skupiny lidí proti jiné menší skupině. Pokud by se při popisu této situace větší skupina nazvala společností, která jedná v zájmu této společnosti, každý soud by tomu vysmál. Pravděpodobně by se ani sami zloději neodvažovali před soudem takto argumentovat.

Společnost je vinna?

Ale pokud se velikost skupiny zvětší, je název společnost čím dál více matoucí a má potenciál omámit veřejnost. Názor individualisty na společnost by se dal popsat takto: Společnost je každý jedinec kromě mé vlastní osoby.

Příkladem může být názor, že za kriminální činy není odpovědný ten, kdo je spáchal, ale společnost. Pokud například pan Kozina okrade pana Sladkého, je podle tradičního pohledu vinen pan Kozina. Moderním liberálním názorem je, že viníkem je společnost. To zní vědecky a humánně, dokud není uplatněn pohled individualisty, ze kterého je zřejmé, co vlastně liberálové říkají.

Podle liberálního pohledu na svět jsou za zločin odpovědní všichni jedinci včetně okradeného pana Sladkého s výjimkou zloděje Koziny. Téměř každý si uvědomí absurdnost této pozice. Ale když se objeví fiktivní entita jménem společnost, skryje absurdnost argumentu.

Společnost je jen výraz

Společnost je vhodný název pro větší počet lidí. Stejně jako je rodina nebo dav názvem pro skupinu lidí o různé velikosti. Společnost nemá vlastní existenci. Používání výrazu „společnost” v jednotném čísle vede k nesprávné představě, že se jedná o nějakou entitu, která jedná samostatně.

Historik Parker Moon upozornil, že v podobném duchu je používán výraz národ. Když si přečteme, že Francie vyslala svoje jednotky, aby dobyly Tunis, zakrýváme fakt, že skutečnými hráči v mezinárodním dramatu nejsou země, ale lidé z masa a kostí. Kdyby slovo Francie neexistovalo, museli bychom popsat tuniskou expedici spíše takto: Několik lidí ze 38 milionů Francouzů poslalo třicet tisíc svých spoluobčanů, aby dobyli Tunis.

Takto popsaná situace automaticky vyvolá řadu otázek: Kdo jsou ti lidé, co rozhodli? Proč poslali 30 tisíc svých spoluobčanů do Tunisu?

Společnost je výraz pro více lidí a nic více.

Napsal Murray Rothbard.

Dokonalá vražda

V roce 2002 vznikl film se Sandrou Bullock v hlavní roli, jenž popisoval dva mladíky, kteří se rozhodli spáchat dokonalý zločin. V tuzemských kinech byl uváděn pod názvem „Vzorec pro vraždu”. Film je volně postaven na příběhu bratří Loebů z Chicaga.

Bratři Loebové v roce 1924 unesli a zavraždili čtrnáctiletého chlapce a případ ve své době dostal název zločin století. Bratři chtěli ukázat, že díky své inteligenci dokáží spáchat dokonalý zločin, který zůstane neodhalen.

Po jejich dopadení se obhajoby ujal nejslavnější právník své doby Clarence Darrow. Ve své závěrečné řeči, která trvala osm hodin, dokázal odkazem na vinu společnosti zabránit trestu smrti pro oba mladíky. Ve své řeči uvedl:

„Je nějaká vina na tom, že někdo vzal vážně Nietzscheho filozofii a utvořil si podle ní svůj život? Je sotva spravedlivé věšet devatenáctiletého chlapce za filozofii, kterou ho učili na univerzitě.”

Kritici rozsudku upozorňovali na absolutní popření svobodné vůle, která je jedním z principů opravňujícím trest smrti.

Bratři Loebové dostali trest doživotí, jeden z bratrů byl zavražděn spoluvězněm během výkonu trestu, druhý bratr byl propuštěn po 33 letech a na svobodě napsal úspěšnou knihu.