Všechno nám patřilo, než se to rozkradlo

Jo – a ještě také vedou k tragicky špatným rozhodnutím. A dají se částečně odstranit. Třeba studiem. A proto dnes všem absolventům Vysoké školy života a výjimečně i absolventům marxismu – leninismu povím jedno tajemství.

Před rokem 1989 „nám“ patřil průmysl. Pak ho kapitalisté rozkradli a prodali cizákům, takže dnes už „nám“ nepatří nic.

Ano, ty úspěšné podniky kdysi vybudovali kapitalisté. Ano, často v nich pracovali dělníci s pracovními podmínkami, které nebyly nijak záviděníhodné. Ano, tu hroznou myšlenku, tu vizi, že je třeba tvrdé práce a boje o zákazníka, považovali kapitalisté za ctnosti. A pak přišli ti hodní komunisté, kteří myslí především na lidi, a… kradli.

Nejen, že všechno, co vybudovali a vydřeli zlí kapitalisté, hodní komunisté ukradli a spoustu lidí u toho pozabíjeli, ale ještě to vedli od deseti k pěti, a tím průmyslový stát, kterým bylo Československo, prostě ztratilo tempo. A samozřejmě, že tu mlátím prázdnou slámu, jistě tu není nikdo, kdo by o těchto faktech pochyboval.

Ale do jaké míry byly ukradené podniky „naše“? Podle čeho jste poznali, že byly „naše“? Měl někdo z vás pocit, že něco z toho bylo vaše? Něco jste vlastnili, užívali si plodů vlastnictví, mohli o svém majetku rozhodovat? Haha. Nic z toho. Prostě jste na majetku viděli nějakou vlaječku nebo odznáček a v rozhlase nějaký reportér řekl: „Naše národní podniky“. A vás to zalilo falešnou hrdostí. Nic jste neměli. Nic vám nepatřilo. Nic jste nevybudovali. Horem dolem do vás pumpovali tuto falešnou perverzní hrdost na něco, co vaše nikdy nebylo a nikdy nebude.

Až po revoluci v roce 1989 se trh opět liberalizoval. Ano, opět se masivně kradlo, ale znovu nekradli praví kapitalisté a podnikatelé, kteří chtějí tvořit, nýbrž převlečení komunisté, kteří měli kontakty a know-how. A pak konečně opět zlaté české ručičky začaly z nuly vytvářet firmy v českých rukách – tedy patřící jejich majitelům, ne všem. Opět se kreativní, pracovití Češi mohli pokusit dobýt trh a svět. Společnost začala bohatnout. Za mne dobrý.

***

A vedle toho taky zůstala sorta neúspěšných. Už neslyšeli v rádiu, jak nám patří tohle a tamto. Nepochopili, že právě teď mají příležitost, aby jim konečně něco mohlo doopravdy patřit. Buď z lenosti, nebo z neschopnosti neudělali vůbec nic. A tito lidé jsou dnes konfrontováni s krutou realitou, kdy sousedova koza ne a ne chcípnout a sousedovo auto je lepší než to jejich.

Jako projev této frustrace si tito lidé sednou k internetu a začnou vykládat, jak tenkrát to bylo lepší. Jak „nám“ patřil průmysl. Jak „nám“ patřily fabriky. Jak „nám“ patřilo tohle a tamto. A teď nám to nepatří. A nějak to těm lidem „jakoby chybí“. A v tom tkví ono kognitivní zkreslení.

Jak vám může chybět něco, co vám nikdy nepatřilo?

***

Místo toho, abychom neustále liberalizovali trh, zjednodušovali podmínky podnikání, snižovali daně, umožnovali novým a novým nadšeným Čechům realizovat jejich nápady, jejich podnikání, dovolili jim, aby jim patřilo přesně to, co si svojí prací vybudují – otáčíme pomalu kormidlo tam, kde jsme již byli. Snažíme se uspokojovat frustráty s kolektivistickými choutkami. Opět se snažíme o minimalizaci soukromého vlastnictví a maximalizaci vlastnictví kolektivního. Jen tak masy frustrátů opět dosáhnou pocitu, že „jim“ něco patří.

Protože „my“ – to jsou především Češi, že ano. A sem tam Moravané a občas nějaký ten Slezan. (Mimochodem, já jsem Slezan. A možná jediný Slezan – libertarián.) Dokážu žít s tím, že něco patří Čechovi, něco Moravanovi, něco Němci, něco Polákovi, něco Slovákovi, něco mně. Budu s nimi obchodovat, nebo třeba nebudu – podle toho, jaké nabídnou podmínky obchodu. Jejich národnost je pro mě absolutně nezajímavá.

V ČR existují 3 druhy vlastenců.

Jeden druh vlastenců máchá ruskou vlajkou a s pocitem, že ušetří pár korun na plynu, je ochoten vzdát se kompletně celé civilizace.

Druhý typ vlastenců máchá evropskou vlajkou s pocitem, že evropský diktát je lepší než ruský diktát. Že centralizovaná a přeregulovaná ekonomika je okay, pokud se dělá z Bruselu. Prý pořád lepší, když se zavírají lidé a posílají pokuty za nic, než aby se jako na Ukrajině vraždily malé děti.

Třetí typ vlastenců mě děsí možná nejvíc. Mávají českou vlajkou a nepřiklání se k žádným zahraničním vzorům, ale v podstatě jsou to etatisté nejtvrdšího kalibru. Vandasova dělnická strana a Tomiodiktatura. Často lidé, kteří by nejraději chtěli disciplinovanou krutovládu, vyhlazovací tábory jinak vypadajících lidí, cizinců, lidí s odlišnými názory nebo s odlišnou sexuální orientací. Pokud to budou naše, české vyhlazovací tábory, je to v pořádku, protože co je české, to je dobré.

A pak vedle vlastenců jsou tu lidé, kteří odmítají mávat jakoukoli vlajkou. Chtějí svobodu. Chtějí podnikat a pracovat, kamarádit se se všemi, kteří jim vyhovují, a mít možnost nekamarádit se s kýmkoli, kdo jim nevyhovuje. Dělat svobodná rozhodnutí a vlastnit, co si vybudují.

Já nemávám žádnými vlajkami. Nepotřebuji odznáčky, symboly, pocit hrdosti a příslušnosti k jakékoliv jiné skupině než ke své vlastní rodině. Nezajímá mě žádná diktatura. Ani z Moskvy, ani z Bruselu, ani z Prahy. Nechci silného vůdce, aby zařídil tohle a tamto a u toho kradl. Nepotřebuju ani čáry na zemi. Mně, Slezanovi v Sudetech, jsou blízcí Sasové i Poláci.

A kdy bude v ČR zase líp? Až lidé přestanou mávat různými vlaječkami a hledat vůdce, který udělá „něco pro lidi“, až přestanou toužit po virtuálním kolektivním vlastnictví arbitrárně geograficky určené skupiny a začnou budovat svoje vlastní soukromé vlastnictví.

Pak bude líp.