Joe Biden na evropské půdě




Není pochyb o tom, že Joseph Biden je v Evropě vítán. Je oddaný atlantista, má otevřený a přátelský styl a většině evropských lídrů v širokých obrysech vyhovuje jeho liberální internacionalistický pohled na svět. A hlavně není Donald Trump, který zaskočil Evropany svým unilateralismem a nepřátelstvím. Jak se tedy budou vyvíjet evropsko-americké vztahy?

Ale tato návštěva – do Cornwallu na G-7, pak do Bruselu na summit NATO a odtamtud na velkým očekáváním provázené setkání s Vladimirem Putinem v Ženevě – nebude jen hudba sfér. Anebo je spíš potřeba dívat se na dvě roviny. Na povrchu nesmírná úleva, že Amerika a Evropa spolu mohou zase mluvit a zdůrazňovat společnou západní historii a přístupy, ale pod vlnami se nacházejí proudy, které si vyžádají náročnou navigaci.

Před dvaceti lety, když jsem pracoval v Bílém domě za Billa Clintona a pak za George Bushe, nás vývoj naznačující sjednocování Evropy (přijetí eura, vstup Střední Evropy do Unie, Lisabonská smlouva) přesvědčil, že už nemusíme mít žádnou „evropskou politiku“. Evropa se spíš stávala partnerem ve světových otázkách (a byl to, jak si jistě vzpomínáte, žádoucím způsobem se globalizující svět), pracovala spolu s námi na volném obchodu, svobodě pohybu, svobodné politice vedené moudrou diplomacií. Evropa vytvářela politiku pro spolupráci se svými východními sousedy a plánovala svůj blahodárný vliv ve Středomoří. Stále těsnější unie měla být stále silnější silou pro dobro.

Chtěl bych ukázat tři prvky amerického přístupu, které budou mít vliv na to, zda Američané a Evropané budou moci navzdory těmto výzvám plodněji spolupracovat.

Čínská výzva

Za prvé, Čína. Od kolegů ve Washingtonu slýchám, že Evropa je málokdy tématem takzvaného „inter-agency“, tedy porady činitelů různé úrovně, jež svolává Národněbezpečnostní rada a zúčastňují se jich zástupci federálních orgánů s nějakou mezinárodní zodpovědností, mezi nimi ministerstvo zahraničí, financí, obrany, obchodu a dále ozbrojených sil a zpravodajských služeb. Zahraničněpolitičtí experti Bidenovy administrativy se zaměřují především na Čínu. Ačkoliv si násilí v Izraeli a Palestině žádá reakci a návrat k jaderné dohodě s Íránem JCPOA je deklarovaným cílem, nemají chuť znovu se pouštět do složitých problémů Blízkého východu. Ačkoliv Biden přistoupil na schůzku s Putinem, většina expertů považuje Rusko za problém, který je třeba zvládnout, a ne (nedej Bože) příležitost k nějakému „resetu“.

Vlastně je pro Američany otázkou, do jaké míry je v nadcházejícím souboji s Čínou Evropa relevantní. Jak napsal americký bezpečnostní expert Jeremy Shapiro v časopise Politico, „Evropa není řešením všepohlcující posedlosti americké politiky Čínou, ale není ani problémem.“

Odlišné pojetí multilateralismu

Za druhé, multilateralismus. Trumpovo odmítání spolupráce s ostatními bylo tak extrémní, že se tradičním přátelům USA nesmírně ulevilo, že je pryč a že se může obnovit „liberální mezinárodní světový řád“ v celé své kráse, anebo aspoň že skončí jeho demontáž. Ale ani tady nejde o prostý návrat k imaginární poválečné harmonii. Má to řadu důvodů. Evropští spojenci se už jednou spálili ve formě nástupu Trumpa a nejsou si jistí, že se nemůže vrátit a Bidenovy závazky multilaterálního přístupu za pár let neodvane čas. Navíc se evropský a americký pohled na multilateralismus reálně liší.

Když posloucháte amerického ministra zahraničí Tonyho Blinkena, mohlo by se vám zdát, že americké multilaterální úsilí je ve skutečnosti shromáždění odpůrců nebezpečného čínského chování, ať už jde o nově posílené víceméně vojenské uskupení USA, Japonska, Austrálie a Indie zvané Quad nebo NATO, jež vyhodnocuje vojenské požadavky vyplývající z velmocenského soupeření od hypersonických zbraní po kybernetické útoky. Evropští lídři tak většinou multilateralismus nechápou. Spíš zdůrazňují pravidla chránící slabé před mocenskou svévolí silných a chtějí řešit nadnárodní otázky od klimatu přes zdraví po regulaci digitální sféry. Američané mají zajisté rovněž zájem na těchto otázkách – proč byste se jinak scházeli s Putinem, když byste nechtěli najít nějakou společnou půdu, ať už třeba zachování míru v Arktidě, klima nebo energetické problémy?

Nicméně mám podezření, že tady se začne ukazovat rozdíl mezi souladem na povrchu a skutečnou substancí pod ním. Biden nejspíš odjede z Evropy po deklaracích shody na velkých otázkách dne, ale obávám se, že se dočkáme řady deklarací, studijních skupin a dlouhodobých závazků, ale ne opravdové shody myslí ohledně toho, k čemu je multilateralismus a jak ho používat.

Dějiny Evropy neskončily

Za třetí, dějiny v Evropě neskončily. Vyslat Němcům signál, že za dokončení Nord Streamu 2 nebudou muset zaplatit významnou cenu, byl možná chytrý tah, jehož pokračováním zjevně bude zvýšený americký tlak na přitvrzení vůči Číně. Ale takovýto deal sotva zvýší bezpečnost Ukrajiny a východních členů NATO. Můžeme mluvit o Evropě jako o celku, ale Nord Stream je jen jeden z příkladů toho, jak se na kontinentě vynořují rozdíly. Prosperita zemí jako je Rakousko, Česká republika a Slovensko závisí na dodávkách pro německý export. Budoucnost a postavení Británie jsou nejisté. Francie a Itálie toho mají k řešení dost a dost, a to jsme ještě nezačali mluvit o podivném případu Maďarska a v jiném smyslu i Polska. Může být pohodlné uvažovat o Evropě jako o Bruselu s občasným přihlédnutím k Berlínu nebo k Paříži, ale pokud to Američané myslí vážně třeba s budováním podpory pro Tajwan, tak uslyší od Čechů jinou odpověď než od Španělů.

A pak je tu další nedodělaná práce – balkánské země za poslední desetiletí pokročily k členství v EU nebo v řešení svých zapeklitých problémů jen málo nebo vůbec. Evropským i americkým lídrům se může zdát, že ignorovat, že stagnace v Bosně nerovná se stabilita, nic nestojí. Potřebujeme vidět násilí, abychom se konečně začali soustředit na konkrétní úsilí, které je tam i v celé jihovýchodní Evropě zapotřebí?

Čekají nás při první návštěvě nového amerického prezidenta samé chmury? Ne, protože dobrá vůle něco váží, ekonomiky atlantického světa v příštích měsících pravděpodobně svižně porostou, pandemie zdá se přinejmenším v naší privilegované části světa ustupuje a boje v Luhansku, Náhorním Karabachu nebo Gaze se snad úplně nevymkly kontrole, nebo ještě ne.

Otázka zní, zda návštěva Josepha Bidena v Evropě může nastolit kurs, v němž se podaří řešit zásadní výzvy, kterým atlantický svět čelí. Doufejme, že se to podaří. Na to ale musíme pozorně sledovat, jak budou v příštích letech Američané a Evropané spolupracovat.

Cameron Munter je americký diplomat, vysokoškolský pedagog a člen vedení mnoha korporátních i neziskových organizací. V současnosti žije v Praze a pracuje jako seniorní expert PCTR, je hostujícím profesorem University Karlovy a CEVRO Institutu.

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 hodnocení, průměr: 1,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*