Východoněmecká paměť |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Po pádu Berlínská zdi se předpokládalo, že po Německé demokratické republice nebude brzo památky. Mělo se za to, že v německé východní zóně došlo k největšímu znásilnění národa ve východní Evropě. Přes třicet let se na Západě mediálně a pedagogicky sugeruje, že NDR byla tvrdou diktaturou, která se moc nelišila od hitlerovské, Němci toužili po sjednocení se svobodnou západní zónou a Ulbrichtův režim odporoval přirozenému. Po víc než třiceti letech se ukazuje, že jejich toužení po západních bratrech a nenávist k režimu nebyly až tak jednoznačné, samozřejmě přirozeným způsobem toužili po lepším konzumu, kterým západní část oplývala, a tady to končí. Dál toužili po universálně chápané svobodě, ovšem rychle pochopili, že tuto svobodu nenabízí západní zóna. Ukazuje se, že politický obrys NDR zanechal ve východoněmecké populaci daleko hlubší stopy než se předpokládalo, naopak se potvrdilo, že pokud si národ eliminuje a pošpiní část své nejbližší historie, jak se stalo v Čechách, eliminuje část své kvality a najde jen špinavou elitu. O přežití bývalé Německé Demokratické Republiky vyšla ve francouzském nakladatelství Nouveau Monde Éditions kniha (A. Arp, Goudin-Steinmann: NDR po NDR).

To, že knihu vydali ve Francii je pochopitelné, Francie má zájem na rozšifrování německé reality. Od války má s Německem velmi blízké vztahy a bez Mitterandova požehnání by ke sjednocení Německa nedošlo. Francouzská politika dávala přednost rozdělenému Německu. Autoři vůbec NDR neidealizují. Velká řada v knize interviewovaných lidí vyjadřuje zklamání nad tím, že se místo brutálního pohlcení východní části západní nehledaly možnosti třetí cesty. Pohlcení NDR západním Německem bylo příkladem sociální manipulace,, která nemá v historii moc paralel, západoněmecká ústava a zákony se v expresním režimu mechanicky přenesly na východní území. Autoři píší, že některé ideje východoněmecké ústavy byly zajímavější než západoněmecké a zasluhovaly si pozornost, východoněmecké zákonodárství dobře kloubilo sociální a ekonomické principy fungování společnosti. Sociální dopady necitlivé likvidace východoněmeckých státních struktur na obyvatelstvo byly obrovské, v 1991-2003 musely odjet za prací do západní části 2 miliony lidí a od 1991 do roku 2017 to byla čtvrtina populace. Za první dva roky po sjednocení počet pracovních míst ve východní části klesl na polovinu, ve společnosti, kde práce má v očích člověka nejvyšší status, to přivodilo nezměrné lidské tragedie a ztrátu sebeúcty milionů lidí. V NDR byla před sjednocením porodnost podstatně vyšší než ve Spolkové republice, po sjednocení se porodností 0,77 na ženu dostala bývalá NDR na poslední místo ve světě.

Treuhand privatizoval 8,5 tisíce východoněmeckých podniků, až na malé výjimky přešly do rukou západoněmeckých obyvatel. Novinář Otto Keller napsal, že Treuhand likvidoval potenciální konkurenty západoněmeckých firem. NDR oplývala záviděníhodnými kulturními institucemi, které západoněmečtí privatizátoři brutálně zlikvidovali. Dnes čtvrtina východoněmecké půdy patří západním Němcům. Italský politolog Vladimiro Giacche píše o druhém anschlussu, jehož zraňující stopy jsou stále patrné. Vládnoucí mainstreamová narativa, která prezentuje západní Spolkovou republiku jako ráj svobody a bývalou NDR jako společnost nesvobody, neodpovídá pravdě. Ve východním Německu panuje přesvědčení, že ve společnosti totalitárního kolektivismu byl nakonec člověk daleko víc svobodným než v dnešní Spolkové republice, kde je společnost tvrdě glajchšaltovaná ideologicky pojímaným individualismem, který ztělesňuje nejhorší aspekty bývalého kolektivismu. Spisovatelky Angelika Gribner a Scarlet Kleimt, které se v NDR pohybovaly na okraji společnosti, říkají, že dnešní vládnoucí systém je stejně represívní jako ten minulý a stejně tak existuje cenzura. Objektivní společenská zkoumání jsou do dneška blokována, veřejné a privátní fondy financují pouze zkoumání s obligatorními závěry o paralele dvou diktátorských německých režimů. Cílem všech zkoumání je bezpodmínečná satanizace bývalé NDR.

Občana bývalé NDR překvapilo rychlé nahrazení nesčíslných pamětních desek obětem hitlerovského fašismu pomníky obětem dvou diktatur. Přitom občanům bývalé NDR je jasné, že NDR vznikla zásluhou počínání komunistů bývalé Výmarské republiky, kteří měli velké zásluhy na boji s nacistickou diktaturou. Podle autorů dnes spojuje obyvatele bývalé NDR pocit velké ztráty, kterou přivodilo pohlcení NDR západním Německem. Tento pocit východních Němců se politicky zhmotňuje v podpoře antimainstreamové politické straně AfD, která je na území NDR nejsilnější stranou.