Výchova a trestání dětí

Vždy bude chtít zkoušet, kde jsou meze: A jakmile jsou definována pravidla a je-li zřetelně a spravedlivě „vedené za ručičku“ k dospívání prý se může cítit být v bezpečí, rovnocenné, vnímané, opečovávané a milované. Rozumná a logická pravidla fungují údajně jako oplocení: Uzavírá a zároveň chrání před tím, co je venku. Bez pravidel dorůstá přesvědčené o tom, že platí práva silnějšího. Podle psycholožky Line Marie Warholmové prostřednictvím deníku Bergens Tidende se děti, jež si neosvojí pravidla, nezačlení do naší pospolitosti.

Jako děti jsme od rodičů slýchávali, ať sníme na talíři vše (ačkoli to nám není po chuti, jinak zůstaneme po zbytek dne o hladu) a ať u toho jezení pomýšlíme na děti v Biafře. Jenže komu je dnes povědomé, kde leží Biafra? Africké děti musely být radostí bez sebe tehdy, když jsme šli do hajan poté, co jsme se nacpali až až. Alespoň jsme jim tím nepřitížili svědomí ještě navíc to, že chodí dennodenně hladoví. Avšak někdo odvážnější odvětil svým rodičům „To je ale skvělé, že to nedojím, ať se mohu o ten zbytek podělit s těmi dětmi a tím jim pomoci.“ anebo „Jen těm dětem pošlete ta játra/jelita/další „ňamku“…“ Dvě mouchy jednou ranou: Já o to jídlo nestojím a druhým to jejich problém vyřeší. Někdo další to vyřešil tak, že hodil svůj krajíc chleba s džemem do veřejné poštovní schránky ve víře, že bude jednoho krásného dne přepraven až do daleké Biafry. Jenže takový počin se s kladnými ohlasy zrovna nesetkal.

Ale hlavně: Proč jsme se měli mít lépe než naší rodiče, jež ostatně jejich rodiče vychovávali stejně? Anebo jsme od rodičů slýchávali, že jestli nedojíme třeba ty brambory, tak budeme mít „biaferské žaludky“. Jenže ty bývaly nafouklé a drzejší děti mohli namítnout, že velké žaludky a slabé paže mají od přebytku potravin a nedostatku práce (ovšemže ve skutečnosti tu běží o výsledek dlouhodobého nedostatku bílkovin a/nebo hromadění tekutiny v břišní dutině). Samozřejmě, že děti nemohly vědět ani omylem jaké to je, být úplně přecpaný. Anebo jsme snad měly potáhnout do Biafry a říct těm dětem Ahoj podívejte se na mě, tehdy, když jsem byl malý jsem vám pomáhal… měli jsme jídla dost, pokaždé jsem vše dojedl až po prasknutí! Za tu dobu byla ta fráze podle toho, o jaké sucho a jaký hladomor šlo, ještě upravená na „Myslete na súdánské/etiopské/eritrejské…“ až po dnešní „africké děti“.

Dovolovat, aby se z dětí stali rozmazlenci zpovykaní princové a princezny jež se těší speciálního zacházení není tak konstruktivní, jak posléze mnohé naučil život. Přesto se dnes rodiče prý neodváží napomenout, usměrňovat, nabádat atd. vlastní, natož cizí děti, a to ani tehdy, ruší-li ostatní, ať už sourozence a další příbuzné, spolužáky, spoluhráče, návštěvníky, hosty atd., překáží jim a přidává jim práci a starosti. Kolik rodičů ještě vykáže své ratolesti do jejich pokoje, aby tam zůstali, dokud si své počínání nerozmyslí? Řada Norů by to bagatelizovala s tím, že kráva jednou byla tele, což je v Norsku běžné připodobnění proč omlouvat nežádoucí chování čili nezapomeňme, že jsme všichni jednou byli malí a neznalí.

Podle dalších se norské děti učí jenom slepě ctít pravidla. Polský přistěhovalec jménem Szymon Knap píše do diskuse na Facebooku: Dlužno říci, že v indoktrinované a silně systémově řízené norské společnosti je samostatné uvažování cosi abstraktního a je vzácné potkat samostatně uvažujícího Nora. Od dětství jsou Norové prý tlačení a nucení k předem určenému způsobu uvažování a určitým vzorům chování.

A zatímco dospělí vášnivě diskutují, co se může a co ne a zda je po výchově stále ještě poptávka, vyletěla statistická čísla dosvědčující násilné trestné činy páchané 13 a 14letými pěkně nahoru. Zároveň padá ke dnu podíl násilné kriminality objasněné policií. Uvádí to deník Dagbladet s tím, že 14letí je tou věkovou skupinou, z níž je t.č. zastoupeno nejvíce obžalovaných za násilí a ublížení na zdraví vůbec. Četnost nahlášených případů seza deset let zvýšila bezmála na čtyřnásobek.

Zdánlivě nekonečná série loupeží až po nedávné pobodání homosexuální dvojice v Oslu z nenávisti aktualizovaly otázku trestání dětí a mladistvých, ovšem málokdo si troufá v této souvislosti vyslovovat některé z norských výrazů pro migranta. Podle kritiků zejména z Pokrokové strany /Fremskrittspartiet/ nefunguje systém pro trestání mladistvých zaveden v r. 2014. Mladší patnácti let nemohou být v Norsku trestáni vězeňským trestem, nýbrž jen ukládáním povinnosti pracovat (vč. vykonávat obecně prospěšné práce), vzdělávat se, pobývat na určené adrese či dostavovat se na schůze se zástupci policie, nápravné služby /Kriminalomsorgen/, školy, sociálně-právní ochrany dětí, sociálními pracovníky atd.

Mezi opatření ministryně spravedlnosti Emilie Engerové Mehlové patrí podle listu Dagbladet rychlosoudy a užívání elektronických monitorovacích náramků na nohy trestanců. A kvůli tomu, co nazývá přílišnou migraci, kde gangy uvědomující si naivitu norských politiků i úřadů v Norsku jakožto atraktivní zemi pro delikventy využívají nezletilých k páchání trestných činů, volá Pokroková strana pro ochranu společnosti po více míst v institucích pro děti odkud nemohou utéct, ovšem rovněž aby policii častěji než dosud prohledávali dětem a mladým kapsy a zavazadla v rámci honu za zbraněmi.

Ola Svenneby, předseda mládežnické odnože strany Høyre, tvrdí prostřednictvím deníku Klassekampen, že Oslo nelze považovat za bezpečné město. Chce snížit kriminální nezletilost na třináct let a nasadit elektronické monitorovací náramky mladým zločincům, jimž byl uložen zákaz pobývat v centru Osla. Navíc chce sebrat rodičům mladých recidivistů příspěvek na děti.

Na druhou stranu mnozí, včetně mládežnické odnože politických stran Arbeiderpartiet a Venstre, se bojí vlny násilí, budou-li děti a mladiství a jejich rodiče trestáni přísněji. Prý vyrůstají v chudobě s tím, že je společnost už tak odsouvává na okraj. Zločinnost se musí potírat prevencí, a to tak, že se postaráme o inkluzi do pospolitosti, o to, aby se vyrovnávaly ekonomické a sociální rozdíly a aby dorost pociťovala zvládání prostřednictvím vzdělávání a dostupné volnočasové aktivity. Věznění dorostenců údajně nemá v právním státě co dělat.

Avšak podle policie samotné má rezort o mladých pachatelích přehled, zato aby je měl pod kontrolou, to se říct nedá a může za to především neustálá ostřihávání rozpočtů. A podle průzkumu provedeného pro Politiets Fellesforbund /Svaz zaměstnanců norské policie/ zveřejněného na webu svazu i jinde nevěří 77 % dotázaných Norů, že má policie dost zdrojů na prevenci a potírání kriminality.

Deliktová agrese dětí a mladistvých se setkává s až chorobnou pasivitou dospělých. Týká se to školní výuky, pouličního života i dalšího veřejného prostoru jako knihoven a krytých bazénů. A dokud nebude bezpečí a klid v společnosti jako takové, nebude ani tam. Proto je poněkud zvláštní, že anglický deník The Guardian podle norského listu Aftenposten vychvaluje výchovu norských dětí do nebes a uvádí, že pomáhá dětem k nezávislosti. „Nechte dětem volný pohyb, nechte je samotné i doma, aby se bavily a také aby se odvážily ke špatným krokům.“

Ovšem co když se kyvadlo už příliš vychýlilo na jednu stranu, a to i navzdory tomu, že se kolem dokolečka omílá, že rodiče svým potomkům přehnaně starostlivě šijí zametají cestičku (aby byly v bavlnce a zůstávaly ušetřeny jakýchkoli nepříjemností) a střeží je a chrání je přespříliš a vyřizují jim vše i poté, do dospěli (přednost přece mají potřeby dětí – děti řídí své rodiče a ne naopak)? Co když je pojem výchova přílivem migrantů stále méně definovatelná, jelikož se zvětšuje propast mezi pohledy na ni? A zatímco se řeší, co s těmi nepřizpůsobivými, pachateli, parchanty a darmožrouty, na něž máme brát stále větší ohledy, tak se jako mor šíří neudržitelnost celé problematiky ochromující společnost…