Vyznání jednoho z EU kasty

Sudičky mu přály, životní mix mnoha typů dobra, od osmnácti let v pařížské čtvrti Marais, blízkost k významným partajním vůdcům, rychlá cesta nahoru, čas na francouzskou literaturu, výřečnost, emotivní inteligentní extravertnost atd. Valls měl dlouhá desetiletí blízko k centrům, která dovedla Francii do fatální mizérie dnešní doby a která iniciovala evropskounijní degeneraci svobodných principů a destrukci francouzské ekonomiky, jeho politická třída devastovala zemi  masovou imigrací. Valls diagnostikuje rozklad tradičních stran, jak levicových, tak pravicových, v Causeur reviduje své minulé postoje, je velmi skeptický k dnešnímu stavu země a až fatálně odevzdaný tragickým koncům. Ovšem přes všechnu kritiku minulého a skepse k budoucímu vývoji se v magazínu Causeur vzchopí k energickému sloganu – sjednotit celou společnost, jinak příští rok zvítězí Marine le Penová. Z tragické situace na níž má sám velkou zásluhu, což konečně doznává, nevyvedou zemi tradiční alternativy, které podle něho neexistují, ale přesto jako rudá muleta působí na tohoto původem Katalánce Marine le Penová, výkladů tohoto jevu lze najít přehršle, ale výklad Colo Manna je nejblíž pravdě.

Socialista od narození Manuel Valls, jak říká mládí strávil s knihou – Camus, Koestler, Orwell, Solženicin, to ovšem nebyl sám. Od 18 let sociáldemokrat, republikán ovlivněný Dreyfusovou aférou, Zolou…, demokracie mu byla vším a (upřímně) si myslí, že to platí dodneška. Clémenceau, Churchill, de Gaulle byli giganty, ale i Chirac byl výjimečný, uznal zodpovědnost Francii za deportace židů, Valls není schopen rozpoznat, že Chirac byl jedním z nejslabších prezidentů, Francouzi se spolupodíleli na genocidě židů, ať to Chirac uznal nebo neuznal. V roce 1988 se mladý Valls stal regionálním poslancem za Argenteuil, říká, že už tenkrát rozpoznal tragickou realitu regionu zaplněného muslimskými imigranty. Problémy s bezpečností, tlak politického islámu, zahalení ženy, delikty proti laickému zákonodárství země. Uvádí,  že se ztotožňoval s Finkelkrautem, Debrayem atd., kteří bili na poplach. V duši to cítil, jeho praktická politika tomu nenasvědčuje, v době, kdy vedl vládu, útočil hlavně na Národní frontu za to, že požadovala omezení imigrace. Nyní tvrdí, že nepřítelem číslo jedna je islámský terorismus, kdo sledoval jeho vystoupení v době vládnutí, mohl se domnívat, že je to Marine le Penová. O jeho vulgárních nadávkách v parlamentu na Marion Marechal, když zmínila imigraci, řekl Sarkozy, že se bál o osud světa, když si uvědomil, že Valls nemá daleko ke spínači k atomovým zbraním.

Být levicový znamená podle Vallse bojovat proti nerovnostem, ale též bojovat za bezpečný stát, kriminalita ohrožuje na prvním místě sociálně slabší. Valls doznává, že pro dnešní levici je delikvent na prvním místě obětí systému. Kultura viktimizace postrádá jakoukoliv racionalitu. Jistá velká část levice si vymyslela nový proletariát a rychle zapomněla na dělníky a univerzální hodnoty. Levice se dnes nachází v osudové krizi a postrádá podstatné. Lidé tradičně levicoví, jako Finkelkraut a Julliard a miliony dalších, jsou zoufalí z islamizujících levičáků, z hnutí woke nebo „cancel culture“. Od roku 2017 nastal proces totálního zhroucení levice. Macron se ztotožňuje s anglosaským liberálním modelem jako Trudeau a Obama. Podle Vallse tři velké šoky pohnuly planetární rovnováhou – pád berlínské zdi, ekonomická globalizace a zpochybnění hranic, levice z lenosti nebo strachu není schopna dát odpověď na islámské atentáty. Valls říká, že zažil největší šok, když bez udání důvodů se Obama neúčastnil manifestace v Paříži na počest zabitých v Charlie Hebdo a neposlal ani náhradu. Valls končí sloganem, který on a politici levice i pravice opakují třicet let, a který přes jistou sebekritickou reflexi svědčí o tom, že na daném stavu nechce nic měnit: „Je nutné ustavit republikánskou koalici, na silném přesvědčení sjednotit politiky ze všech stran a mobilizovat proti RN Marine le Penové!“