Z elektromobilů se kvůli jejich dogmatickým zastáncům staly symboly nesvobody, útlaku, zabedněnosti a pozérství |

Sdílet článek:

PETR MILER

My zůstáváme racionální a bereme elektrický pohon auta jen jako jedno z relevantních technických řešení. Jsou to jejich zastánci, kteří se o toto vnímání zasloužili. A ve výsledku jim dělají medvědí službu – i ti, kteří by jinak elektromobily byli ochotni používat, se jich zbavují.

O víkendu jsem se po delším čase potkal s jedním mým dlouholetým automobilovým známým. Je to už starší člověk, někdejší úspěšný byznysmen, který si za svůj život musel vydělat stovky milionů korun. Bydlí v domě, který by vám za méně než 50 milionů korun zřejmě neprodal, a je vlastníkem menší sbírky klasických aut. Má ale několik vnoučat a na běžné ježdění si už asi před dvěma roky pořídil Teslu Model X.

Nemám s tím absolutně žádný problém, proč bych ho také měl mít? Asi to není ta nejefektivnější koupě, které se mohl dopustit, ve své pozici si ale takový vůz může dovolit. Doma takové auto snadno dobije a většina jeho současných cest znamená vyrazit maximálně na jízdu pár desítek kilometrů dlouhou po kraji. Když pak potřebuje jet dál, má dost jiných alternativ. Model X mu tedy pro nenucené každodenní ježdění s až pěti dalšími lidmi na palubě sedí, z uživatelského hlediska vyhovuje, ekonomicky mu potíže pochopitelně nedělá. Přesto s ním sám problém má a už ho dál nechce, prodává ho. Proč? To bylo velmi zajímavé si poslechnout.

Vadí mu image takového auta a způsob, jakým jej lidé zejména v Česku začali vnímat, jak na něj v poslední době reagují. Není tak naivní, aby si myslel, že si s Teslou „šplhne” u okolí a bude vypadat jako ochránce přírody, bral ji prostě jako normální auto. Chvíli ji tak lidé možná brali, ale s tím, jak se vyostřuje situace kolem nařizování těchto aut všem bez rozdílu, se situace rychle mění. V Praze je možná situace jiná, tady se ale bavíme o dění v oblasti 100 až 200 kilometrů od hlavního města, kde je elektromobil pořád raritou. A životy lidí obecně vypadají jinak.

„Lidi na mě stále víc koukají skrz prsty. Už jsem několikrát zažil, že mi při parkování na náměstí nadávali, vnímám, jak se jim otevírá kudla v kapse. Nikdy jsem je neviděl, oni osobně neznají mě, přesto se několikrát chovali hodně nevraživě. Když jsem se jich zeptal, o co jde, vyšlo mi z toho, že jim přijdu jako zastánce vnucování něčeho, co nechtějí, jinak bych si přece takové auto nekoupil. Mají mě za hlupáka, že za takový nesmysl vůbec vyhazuji peníze. To bych snesl, horší je, když mě mají za někoho, kdo to dělá vědomě a dává najevo svou nabubřelost, pózuje,” říká.

Na jednu stranu dodává, že mu nikdy moc nesešlo na tom, co si o něm lidi myslí, o to tu nejde, ale potýkat se s tím není příjemné. A sám vnímá, že se z elektromobilu stal symbol jistého světonázoru, který mu samotnému není blízký. „To auto za to nemůže, ale lidi to tak chápou a nezměním to. A nechci toho být součástí,” říká dál s tím, že jde o dílo těch, o kterých se v našich článcích zmiňujeme pravidelně – dogmatických zastánců elektrických aut, kteří touží po tom, aby s nimi jezdili všichni. Náš pohled je: Elektromobil v jeho dnešní podobě nechceme, ale klidně si ho kupte. „Jejich” pohled je: Elektromobil jsem si koupil a ty si ho koupíš taky!

Je to pozoruhodné a ukazuje to, jak moc se hra otočila. Kdysi si lidé jako tento můj známý kupovali elektrické auto jako spolutvůrce jejich image, dnes se jich někteří – podle něj v tom není sám, kdo takto věc vnímá – zbavují z obav o negativní efekt úplně stejného ražení. Můj známý tedy připouští, že roli bude hrát i zhoršující se ekonomická situace v Česku a jakási neatraktivita elektrických aut obecně: „Elektromobily jsou rozpoznatelně drahá, rozmařilá auta nevzbuzující obdiv. Když někam přijedu s 911, lidé ví, že to je auto za miliony, ale většinou na ni koukají se zalíbeným jako na vůz snů. Ale koho ohromí MPV za tři miliony?” říká, přesto je přesvědčen, že negativní vnímání elektromobilů ze strany „normálních lidí” je primárně následek ohýbání věcí přes koleno.

Zdá se, že zatímco auto bylo po dekády vnímáno jako symbol svobody a nezávislosti, dnes je elektrické auto řadou lidí vnímáno jako symbol nesvobody a útlaku. Je to k zamyšlení hlavně pro ty, kteří se o tento stav svým agresivním vnucováním lidmi nevyžádaných věcí zasazují. A to nakonec kvůli sobě samým – tomu, o co bojují, tím dělají medvědí službu. Lidé zjevně ještě neztratili ostražitost před jednáním ve stylu: „Tohle udělej a na nic se neptej, protože my jsme to nařídili.” To prostě myslící bytosti k „poslušnosti” nestačí, spíš ji to vede k pravému opaku. V tomto případě si svůj hněv vybíjí skrze symboly právě takového jednání, bohužel.