Že se (politici) Boha nebojí! |

Sdílet článek:

IVAN HOFFMAN

Z dětství pamatuji, že staří lidé komentovali něčí nepravost podiveným povzdechem: „Že se Boha nebojí!“ Myslím, že v té větě byla koncentrována zkušenost, že když člověku projde nějaká špatnost u jeho bližních, neznamená to, že má vyhráno. Mělo se za to, že je zde ještě vyšší instance, které nic neunikne a se kterou nelze usmlouvat beztrestnost.

O současnosti platí, že až na vzácné výjimky se Boha nikdo nebojí. Ne snad proto, že by převládla víra v Boha slitovného, odpouštějícího, milosrdného. Boha se nebojí, kdo v něj nevěří. Jak se ztrácí víra, slábne i onen metafyzický strach. Konec konců se říká, že není-li Bůh, vše je povoleno. Důsledky jsou ovšem katastrofální.

Když hledáme příčinu setrvalého úpadku politiky, všímáme si vad v politickém provozu. Korupci, klientelizmus, zaprodanost, lpění na funkci za každou cenu, ohýbání pravidel, manipulaci s fakty, neschopnost či všehoschopnost politiků. To je ale pouze první plán. Zjevný, do očí bijící, nicméně popisující důsledky, ke kterým zbývá přiřadit příčiny. A tou hlavní příčinou je, že nebojí-li se politik Boha, čili toho nad sebou, tím méně se bojí toho pod sebou, tedy občana.

Politikům dnes zcela chybí pud sebezáchovy. Při hlasování o zákonech, které omezují občany na jejich právech či na svobodě, nepočítají s tím, že by mohli být v budoucnu pohnáni k odpovědnosti. Při přijímání vazalských smluv je nenapadne, že mohou být jednou souzeni za vlastizradu. Spoléhajíce se na politickou imunitu a principy zastupitelské demokracie si neumí představit rozlícený dav, který už nejednou v historii vzal spravedlnost do vlastních rukou, a s vrchností se věru nepáral.

Od psychiatrů a psychologů víme, že politika přitahuje psychopaty, kteří se mimo jiné vyznačují absencí strachu. Nemít strach je psychická porucha, duševní handicap, neboť strach je emoce sebezáchovná. V politice nicméně je absence strachu konkurenční výhodou. Psychopat se nebojí zastávat funkci, pro kterou nemá kvalifikační předpoklady. Nebojí se jít do konfliktů, ve kterých hrozí fatální konce. Psychopat nemá strach, že se zesměšní, znemožní, ale nemá strach ani z toho, že poškodí širokou veřejnost. Nemá strach z krize, z bankrotu ani z války.

Politika ovšem přitahuje také ideologické zaslepence, odhodlané páchat dobro, ať to stojí, co to stojí. Tito se rovněž neostýchají jít i přes mrtvoly. Je to druh lidí, kteří by se Boha nebáli, ani kdyby v něj věřili. Byli by, respektive jsou přesvědčeni, že ho mají na své straně. Příkladů, kdy se v historii dovolávali Boha lidé špatní, je možná více, než těch, kdy zlo šlo na účet bezbožníků. Ne nadarmo svatý papež Řehoř Veliký varoval, že corruptio optimi pessime, čili že zkaženost nejlepších je nejhorší. Už patnáct století mu dějiny dávají za pravdu.

Ať už politici škodí z důvodů zištných, anebo ideologických, vyjde to nastejno. Vždy je za tím chybějící skromnost, laskavost a pokora, a naopak přítomnost pýchy a ješitnosti. Bez vědomí, že nás cosi přesahuje, není odpovědnosti, ale ani vůle činit to, co je dobré, prostě jen proto, že je to dobré.

Vím, že žiju v jiném světě, než byl ten, do kterého jsem se narodil. Přesto si ale při pohledu na naše ústavní činitele, ale třeba i na evropské komisaře, a různé jiné politické prominenty, po staru říkám: Že se Boha nebojí!