Zkrocení kapitalismu a zánik civilizace |

Sdílet článek:

Od konce první dekády tohoto století zesílila intenzita etatistických zásahů do už tak předluženého, regulacemi, přerozdělováním a dotacemi zdeformovaného kvazitržního hospodářství. K sociálnědemokratickému a populistickému redistribučnímu intervencionismu přistupuje na přelomu druhého desetiletí i ideologicky motivovaný intervencionismus, sledující antikapitalistickou subverzi ze strany apokalypticko-mesianistického progresivismu.

Dominantním intervencionistickým nástrojem se stala monetárně-fiskální expanze. Tištění peněz odtlačuje už nesplatitelný dluh, nechává přežívat ztrátové subjekty, nafukuje investiční bubliny, odsouvá strukturální reformy, institucionalizuje morální hazard a uměle stimuluje vysoké časové preference. Vytváří iluzorní svět virtuální prosperity, budoucí generaci přitom připravuje neřešitelný problém.

Intervencionismus, oficiálně prezentovaný jako hospodářská politika, představuje nesystémové arbitrární zasahování do tržních struktur, které poskytuje výhody jedněm na úkor druhých, což znamená politické přerozdělování příjmů a majetků. Nekoherentní ad-hoc zásahy způsobují nezamýšlené dopady i na jiné subjekty, intervencionismus generuje nepředvídatelné náklady. Vzniklé disproporce si pak vynucují následné kompenzační intervence, které zase vyžadují další. Rostou tedy i náklady na regulaci, a byrokratické instituce bobtnají. Kumulace nápravných i nových intervencí entropii stále umocňuje.

Úsilí o ideální rovnováhu

Autentický trh, založený na abstraktně-formálních pravidlech individuálního chování, je morálním řádem ekonomické a z ní vyplývající intelektuální a kulturní svobody, což je princip civilizace. Rovnost jedinců před neutrálním zákonem, který chrání nedotknutelnost jejich soukromého prostoru, je kotvou stability, míru a spravedlnosti v liberální společnosti konkrétní nerovnosti, protože konstitutivním znakem civilizace je diferenciace a rozmanitost a zákonné právo na odlišnost.

Trh ve své abstraktně-formální univerzální podstatě je dokonalý, nelze jej doplňovat ani opravovat. Tento etický řád individuální svobody je zároveň jedinečný svou schopností vytvářet bohatství. Ona nenahraditelná imanentní vlastnost tvořit zdroje vede ke snahám instrumentalizovat trh pro dosahování politických, sociálních a hospodářských cílů. V tom je však nepřekonatelný rozpor: abstraktní strukturu nelze použít jako nástroj. Intervencionismus tedy spočívá v nekonzistentních izolovaných agresích do tržního organismu. Intervencionismus může trh zničit, nikoliv systémově nahradit. Po dosažení kritické hranice paralýzy tržních funkcí mohou následovat pouze dvě krizová vyústění: buď radikální návrat ke svobodnému tržnímu hospodářství, nebo totalita centrálního plánu, což by však znamenalo zánik civilizace.

Odolnost tržních struktur vůči nepřetržité destrukci je však značná. To proto, že inherentním atributem trhu jako sítě nekonečných, spontánně se rozvíjejících horizontálních vztahů je permanentní adaptace na změny, kdy se tržní nezávislé subjekty přizpůsobují jejich dopadům. Dynamický, ziskem motivovaný trh nezamýšleně usiluje o nikdy nedosažitelnou rovnováhu. Svobodný trh, založený na nepodmíněném soukromém vlastnictví a jeho volné dispozici, je spontánně vzniklým, samoregulujícím se a spirálovitě se sebeobnovujícím řádem, jehož vnitřní energií je konkurencí konfrontovaná kreativita. Otevřená společnost neutrálních pravidel nepodléhá skleróze uzavřených forem.

Ludwig von Mises v Lidském jednání z roku 1949 vyvozuje, že intervencionismus musí zákonitě skončit, protože nevytváří trvalý systém společenské organizace. To bylo v době, kdy státní intervencionismus už měl zhruba sedmdesátiletou tradici. Uplynulo dalších sedmdesát let a tržní řád, sice již silně narušený, stále odolává. Zřetelně se ale projevuje nízká produktivita, konzumování kapitálové podstaty a flagrantní přenášení nákladů na potomky. Slábne dynamika inovací, která je funkcí svobody. Neefektivní, zpolitizované státně-byrokratické investování, tedy segment fiskální expanze, nahrazuje soukromou, z principu investičně odpovědnou iniciativu. Přímé srovnání nemáme, lze se pouze dohadovat, kam až se mohla civilizace technologicky a životním standardem posunout, kdyby byla zachována progresivita rozvoje liberální společnosti z jejího nejdynamičtějšího období – z let poslední třetiny 18. století a prvních dvou třetin 19. století.

Trh už neexistuje

Autentické tržní hospodářství už jednoznačně neexistuje. Tržním hospodářstvím, tedy kapitalismem, nemůže být systém, kde státem privilegované subjekty svoje zisky kapitalizují a ztráty kolektivizují, kde morální hazard je vskutku systémovým prvkem, kde regulace dusí kreativitu jako primární atribut rozvoje, kde centrální banka jako fakticky státní orgán může skupovat a vlastnit jakákoliv aktiva, tedy i jakýkoliv odpad, a přitom se svými giganticky nafouklými bilancemi nikdy nemůže zkrachovat, kde legální vlastník v důsledku regulací a intervencí ztrácí dispoziční právo na svůj majetek ve prospěch politika (byrokrata), který má zájem na maximalizaci své renty a nikoliv na zachování společenské kapitálové podstaty, protože je jen dočasným disponentem statků, a tudíž nakládá s cizími penězi. Tržní ekonomikou nemůže být systém, kde se cena a množství univerzálního zboží, tedy peněz, plánuje a kde toto dnes už virtuální zboží nezastupující reálnou hodnotu je nucen každý ze zákona přijímat.

Postupná likvidace individuální svobody, což znamená destrukci civilizace, je důsledkem rozkladu sebevědomého občanství a osobních mravních imperativů, dále pak narůstání vlivu kolektivistické teleologie a expanze etatismu, rozvoje korporativismu, srůstání politiky s ekonomikou, rovnostářství, vytlačování soukromého práva veřejným a zároveň pohlcování soukromého prostoru veřejným prostorem, hypertrofie státní a veřejné sféry, tudíž strukturálního parazitismu. Charakteristická je banalizace ekonomického myšlení. Etatističtí ekonomové se nezabývají jednáním člověka, nýbrž matematickými modely.

Západní společnost od poloviny minulého století ovládají korporativistické struktury. Jde o odkaz prusko-německého etatismu. Od padesátých let tvořila státně-průmyslový korporativismus tříčlenná aliance státu, průmyslových korporací a zaměstnanců v průmyslu, zastupovaných odbory. Síly byly poměrně vyvážené. Průmysl zajišťoval zaměstnanost a mzdovou úroveň, odbory na to dohlížely a stát uděloval zpracovatelskému velkoprůmyslu privilegia, což bylo relativně snadné, protože rozvojový svět ještě nebyl konkurencí, nýbrž odbytištěm poválečné dynamicky rostoucí masové produkce. Globalizace ale vše změnila. Především ve východní Asii a Latinské Americe se rozvíjejí nízkonákladové hromadné výroby, které nevyžadují vyšší přidanou hodnotu, ale především levnou pracovní sílu. Směry odbytových toků se obracejí a Západ to akceptuje. Voliči mají levnější spotřební zboží a jsou tlumeny inflační tlaky. Důsledkem ale je i postupná stagnace zpracovatelských odvětví a degradace dělnictva, které však dnes pro svůj národní a kulturní konzervatismus a konzumeristickou rezignaci na antikapitalistický marxismus je trnem v oku progresivistického levicového establishmentu.

Požadavky klientů hypertrofovaného sociálního státu však bez ohledu na reálné možnosti neustále stoupají, prostor pro daňový tlak se ale zmenšuje. S novým stoletím přichází éra nyní už permanentního deficitního fiskálního hospodaření a růstu role komerčních bank jako investorů do nekonečně se obnovujícího a bobtnajícího státního dluhu. Vzmáhá se státně-bankovní korporativismus, který svým významem vytlačuje ten dosavadní. Mění se i obsah vzájemné podpory. Bankám za vykupování mnohdy málo bonitních státních bondů je umožňováno rizikové komerčně-investiční obchodování, kdy při případných nesnázích mohou počítat se státní pomocí. Morální hazard se stává standardní institucí.

Nové formy korporativismu

Tento komplot je ale pro státní moc už politicky nebezpečný. Veřejnost útočí na bankéře pro jejich „kapitalistickou hamižnost“. Strategii mění banky i stát. Po finanční krizi z roku 2008 do hry razantně vstupují centrální banky, vlastně neoficiální orgány vlády. Od bank prostřednictvím takzvaného kvantitativního uvolňování zpětně odkupují státní dluh, aby jednak zlevnily státu financování a rovněž poskytly bankám likviditu – a ty ji mohly použít k financování podnikové sféry. Měnící se časy však nutí k obezřetnosti. Bankovní domy v tak politicky i ekonomicky nejisté době peníze raději zpětně ukládají u centrálních bank. K čemu pak tedy komerční banky jsou? Řešení, v podstatě politické, se nabízí. Spočívá v otevřené monetizaci dluhu, kdy centrální banky budou nakupovat dluhopisy přímo od státu, který se nepokrytě stane zároveň svým věřitelem i dlužníkem. Z principu bude zachována stávající praxe, pouze se vynechají banky jako prostředník. A soukromé investice nahradí stát. V úvahu může přicházet i určitá forma zespolečenštění komerčních bank, většině voličů by to jistě nevadilo. Státně-bankovní korporativismus se přežívá.

Korporativismus však nabývá dalších forem. Především se jedná o státně-technologickou alianci vlád a internetových gigantů, samozřejmě opět na bázi něco za něco. Zde jde o z gruntu politikou motivovaný pakt. Vlády, když to politicky jakžtakž projde, budou co nejméně regulovat výnosný byznys technologických firem, ty zase na oplátku budou pokud možno co nejvíce regulovat provoz svých platforem v souladu s progresivistickou ideologií.

Zatím posledním korporativistickým spolkem je svazek státu a společností investujících do vládou taxativně určených obnovitelných energetických zdrojů. Státně-zelený korporativismus už ale není aliancí relativně rovnocenných partnerů, protože mnohé „zelené“ firmy budou moci existovat pouze v parazitické symbióze se státem, jejich byznys se stane naprosto závislým na veřejných financích. S vládami ale bez problému vytvoří ideový svazek, jelikož politici a vrcholoví manažeři jsou společným produktem uniformního akademického prostředí.

Nesmrtelné utopie

Ambicí všech utopií je zkonstruovat ideální svět. Socialističtí utopisté mají vizi plánem řízené společnosti distributivní spravedlnosti, která podle nich musí být v souladu s potenciálem racionalistického konstruktivismu i efektivnější než údajně chaotický trh. Jsou rovněž pozitivisticky přesvědčeni, že přírodní kauzality lze aplikovat i na společenské vztahy. Spontánně vzniklý řád abstraktních pravidel individuálního chování, tedy civilizace, je pro jejich konstruktivistickou strukturu myšlení nepochopitelný, protože není výsledkem racionálního plánu. Žít podle pravidel, která si sami nevytvořili, je pro ně neakceptovatelné a degradující. Řád neutrálních obecných pravidel je marginalizuje, jejich schopnosti jsou nepotřebné či vlastně pro řád destruktivní. Nemohou mít žádný relevantní vliv. I třeba jim nepřátelská totalita pro ně může být přijatelnější, možná je perzekvuje, ale nikoliv ignoruje, protože sama vychází ze stejných teoreticko-konstruktivistických pozic.

Konstruktivisticko-utopické myšlení a moralismus budou vždy k intelektuálům patřit. Ani rozpad vyčerpaného socialismu v osmdesátých letech minulého století, do kterého naivní západní levicoví intelektuálové vkládali do poslední chvíle své naděje, na tom nemohl nic změnit. Ideologie se pouze zrekonstruovala. Progresivisticko-liberální modifikace marxismu znehybněla západní myšlení a kulturu a ovládla i politiku. Ekonomické problémy nejsou až tak důležité, dají se řešit tištěním peněz. Progresivistický establishment vidí šanci krizí oslabený pozdní kapitalismus definitivně ochočit. Každá krize přináší příležitosti, tady k další centralizaci. Jelikož však převratné utopie ztroskotaly, přichází doba gradujících náprav kapitalistického zla. Kapitalismus úplně zrušit nelze, jeho efektivita je dnes i pro neomarxisty nepopiratelná, musí být jenom donucen k tomu, aby sloužil dobru.

Jedním ze zdrojů paralyzování kapitalistické volné soutěže je ambiciózní etatistické ekonomické myšlení, které ovládlo institucionální ekonomickou vědu. Přelomovým zásahem etatismu do tržního hospodářství se staly aplikace teorií reformátora trhu Johna Maynarda Keynese, kterými se dodnes s určitými modifikacemi řídí státní hospodářské politiky. Pro dnešní dobu je jistě inspirativní, že sám sebe považoval za liberála. (Jeho svobodomyslnost spočívala především v tom, že se odmítal řídit tradičními morálními pravidly.) Keynes zaútočil na konstitutivní atribut kapitalistické výroby, považoval úspory, tedy odloženou spotřebu, za zbytečné, dokonce za kontraproduktivní. Etika kapitalistického podnikání je založena na odříkání. Musím šetřit, abych mohl investovat. Původní kapitalistická morálka je tedy askeze. Okázalá spotřeba, tudíž spotřeba na odiv, je hřích. Největší úctu nevzbuzovalo nahromaděné bohatství, nejvyšším mravním kreditem bylo nekompromisní dodržování pravidel. Úctyhodný mohl být i poctivý chuďas. Bohatství získané podvodem bylo opovrženíhodné. Úsloví „chudoba cti netratí“ symbolizovalo sociální tmel rané kapitalistické puritánské společnosti. A třeba plnění slibů, jeden z atributů poctivosti, považoval David Hume za přírodní zákon.

Tím, že pro investice nejsou třeba úspory, se začíná odvíjet řetěz absurdit, jehož posledním článkem je přesvědčení, že bohatství lze dosáhnout spotřebou. Evidentní ale je, že když něco spotřebuji, tak už to nemám, a tedy už to nemohu ani jinak použít. Keynes popíral Sayův zákon trhů, který pouze tvrdí, že kdo chce něco poptávat, musí si napřed vydělat. „Liberál“ Keynes nevěřil na seberegulační schopnost trhu, i když ta byla v jeho době intervencemi již silně narušena. Podle něj má systémové selhání trhu, cyklické poptávkové kontrakce jsou údajně jeho inherentním defektem, napravovat stát jako veřejný investor. Politici a úředníci dostali moc, kterou už nikdy z ruky nepustí. Keynes si tenkrát ještě myslel, že účinné státní investice budou stimulovat růst a dluh se zaplatí. Umělá konjunktura na steroidech veřejných prací to však reálně neumožňuje.

Jak se z ekonomie stala metafyzika

Je to ale jedno, protože státní dluhy se stejně splácet nemusejí. Místo původního dluhu se natiskne další. Soukromý investor při nepovedené investici zkrachuje, jelikož nebude mít úvěr z čeho splatit. Stát z malinvestice žádné obavy nemá, starý dluh vytluče novým. Taky ho může smazat inflace, každopádně se vše přesouvá na budoucí generace. To dnešního politika a byrokrata, tedy dočasné disponenty kapitálové podstaty, nemusí zajímat. I tady se mohou inspirovat Keynesem, který v tom měl jasno, protože věděl, že nakonec stejně všichni umřeme.

Jak Bůh stvořil svět ex nihilo, tak stát tvoří z ničeho peníze. Ekonomie se stává metafyzikou. Lehkost získávání zdrojů pouhým kliknutím na klávesnici přivádí progresivistický establishment k závěru, že po jakobínském završení čistky ve vlastních řadách a dalším vystupňováním kulturní a intelektuální perzekuce lze nenáviděný kapitalismus už definitivně přivázat ke kůlu, aby mohl sloužit veřejnému blahu. Demokracie tomu poskytne legitimitu. Rousseauův sen o služebnictví soukromého majetku pro obecné dobro bude naplněn.

Zavedením „Zeleného údělu“, řízeného plánem boje za záchranu planety, se bude plánovat i progresivní zelená výroba. Eschatologie záchrany světa nemůže mít oponenturu. Korporátní sféra to pochopila, vidí v tom jistotu vládou zajišťovaných zisků. Bude to renesance státně-průmyslového korporativismu, tentokrát na ideologickém základě. Současnou koronakrizi by chtěla bruselská byrokracie využít k vyššímu stupni centralizace. Cílem je společný fiskál, bondy a daně jako předpoklad politické integrace. Bruselský socialismus má ale konkurenci v dezintegračních národních socialismech. Pro oba je ale společný ekonomický etatismus. Ani Německo a Francie, eurounijní Atlasové, nemají o integraci zcela totožné představy.

Vše nasvědčuje tomu, že civilizace, řád individuální svobody, nezávislosti a odpovědnosti, spontánně zrozený v křesťanské, politicky roztříštěné, mentálně diverzifikované Evropě s anglosaským individualistickým jádrem a posléze se rozšiřující do jiných částí světa, nemůže vytvářet trvalou strukturu lidské společnosti. Jedním z důvodů je nezničitelný intelektuálský sklon ke konstruování utopií, tedy ideálních projektů dokonalého světa. Právě ten reálný svět je pro intelektuála-demiurga vždy nedokonalý, přitom jeho schopnosti racionalisticky vytvářet umělé společnosti nemají podle něj žádné limity. Druhým důvodem je rovněž nezničitelný lidský sklon k rovnostářství a touha po spočinutí v nekomplikovanosti kolektivistické teleologie.

Dalekosáhlé důsledky omezení svobody

Rozpad civilizace by měl hluboké morální, ale i zničující ekonomické následky, které by žádná organizace nedokázala eliminovat. Člověk může demokraticky vyměnit náročnost a rizika svobody za přechodné institucionální jistoty. Takováto společnost ale přijde o prosperitu, lidé se budou muset smířit s obecným poklesem životní úrovně, někdy výrazným, někdy hraničícím s bídou a někde i s pádem do ní. Prosperita je nenahraditelně spojena s působením nezávislých soukromých subjektů svobodného trhu, který je ekonomickým projevem civilizace. Atributy a vliv civilizace se rozšířily prostřednictvím globalizace do rozvojového světa, jehož chudoba se v posledním čtvrtstoletí radikálně zredukovala.

Tento trend se však může rychle obrátit. Zmrazení světového obchodu, konfiskování legálně nabytých majetků, porušování až degradace vlastnických práv, plánování hodnoty a množství nejlikvidnějšího zboží, tedy peněz, vystavují trh permanentní destrukci. Právě tištění peněz může rozklad urychlit. Peníze jako zástupný nositel reálné hodnoty mohou fungovat jen tak dlouho, dokud jejich držitelé tomu zastupování budou věřit. A to, že peníze a bohatství nejsou to samé, bylo zřejmé už Humeovi. Pakliže se důvěra propadne ke kritickému bodu, může se spustit lavina. Náhle se přestanou kupovat papíry za papíry, virtuality za virtuality a všichni budou chtít fiktivní hodnotu rychle proměnit za reálné statky. A těch bude v porovnání s oceány bezcenných papírů neskutečně málo.

Při zanikání civilizace můžeme definovat funkční vztah: každá redukce individuální svobody znamená i stejný úbytek civilizace. Doslova.