3B jako blbost, buzerace, byrokracie |

Sdílet článek:

Oba rozhovory skutečně proběhly.

Rozhovor první:

„Dobrý den. Podědila jsem po mamince účet ke správě činžovního domu. Chci ho převést na své jméno.“

O 15 minut později: „Kam chcete převést zůstatek toho zrušeného účtu?“

„Nechci účet rušit. To by všichni nájemníci museli dostat nové smlouvy. Chci ho převést na sebe, jak je uvedeno v rozhodnutí o dědictví.“

„To šlo dříve. Teď to ale možné není.“

„V dědickém rozhodnutí je uvedeno, že jsem zdědila po mamince tenhle účet s tímhle číslem. Tak ho na mě jen přepište.“

„To se musím zeptat na centrále, jak se to dělá.“

„Tak se, prosím, zeptejte.“

„Vezmu si váš telefon a příští týden vám zavolám. V počítači takovou změnu provést nejde.“

Rozhovor druhý:

„Dobrý den, chci koupit dvě akcie firmy XY. Dokážete to zprostředkovat?“

„Jistě. Jsem makléř.“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Okamžik.“

Za 15 minut.

„Teď musíme spolu vyplnit dotazník, aby vám nákup mohla schválit Česká národní banka.“

„??“

„Kdybyste kvůli nákupu akcií nemohla splácet dluhy, zjišťovali by, zda jsem s vámi neuzavřel nevýhodou smlouvu.“

„Zdědila jsem po mamince 100.000 Kč. Chci si za tuto částku koupit akcie firmy XY.“

„To tak jednoduše nejde. Musíme vyplnit ten dotazník.“

„Dobře.“

Za 10 minut.

„Kolik máte volných finančních prostředků? Jaký máte celkový majetek? Máte nějaké movité a nějaké nemovité věci? Kolik máte vyživovaných osob? Jak platíte daně? Jaký je váš zdravotní stav…?“

„Co je vám do toho? Chci si jen koupit ty dvě akcie…“

„Bez toho to dotazníku to ale nejde. Ukládá nám to legislativa. Musíte na ty otázky pravdivě odpovědět. Jaký chcete výnos? Malý? Střední? Velký?“

„Ježíši, já nevím. Chci jen vlastnit ty akcie.“

„Takovou odpověď nelze zvolit.“

„?#$%&@“

O 3 dny později.

„Bohužel ČNB neschválila nákup. Jste prý moc konzervativní investor. Musíme ten dotazník vyplnit jinak. Ale nebojte. Už vím, jaké odpovědi zvolit.“

—

Lejstro pro lejstro, nucené podpisy pod informovaný souhlas, fiktivní a nesmyslné odpovědi, formální odklikávání bez čtení. Tyhle nesmysly zavádíme do normálního života my, právníci. To my říkáme firmám, že to takhle musí dělat. Ty firmy to ovšem nedělají samy od sebe, ze zlomyslnosti nebo ze zlé vůle. Ani my právníci z toho nemáme žádnou zvláštní radost. Nutí nás k tomu idiotské zákony, směrnice a vyhlášky. Ty naše i ty evropské. Údajně pro naše vlastní dobro. Fakt si to necháme líbit?