Trhy se bojí Michla. Není proč

Proč se trhy lekly? Centrální bankéři se poměrně často rozlišují na jestřáby a holubice.

Jestřábi (neplést s jestřáby z Wall Street známými z propagandy osmdesátých i dřívějších let) považují inflaci za primárně největší riziko pro ekonomiku a jsou vždy připraveni k jejímu potlačení. V současné době to znamená růst klíčových sazeb národní banky. Do jejich výzbroje patří přesvědčení, že pokud je nízká inflace, růst ekonomiky se bez dalšího snažení centra dostaví a s růstem přijde i prosperita a zvyšování životní úrovně. Věc se dá zjednodušit tak, že když je nízká inflace, všechno ostatní bude v pořádku.

Holubice se na věc dívají méně striktně. Vedle inflace berou ohledy i na růst hospodářství a další okolnosti. Více vnímají politické a sociální aspekty věci. Neodmítají samozřejmě nízkou inflaci, ale neberou ji jako klíčovou podmínku všeho ostatního. Růst hospodářství i růst životní úrovně podle nich mohou nastat i v případě, že inflace není zdaleka na nule, jednom nebo dvou procentech. Nejvíc chápavé jsou holubice k nákladové inflaci. Což je, dejme tomu, ta naše. Při nákladové inflaci jde podle některých ekonomů o růst cen z trochu jiných důvodů než při inflaci poptávkové (i když se sluší dodat, že řada jiných ekonomů toto rozdělení odmítá jako nepochopení problému s tím, že inflace je vždy jenom a pouze jedna).

Po jmenování „holubice“ Aleše Michla daly trhy najevo nedůvěru v další kroky bankovní rady a zpochybnily ochotu národní banky dostat inflaci co nejrychleji pod kontrolu. Ta v mezidobí vzrostla až na 14,2 procenta meziročně a její průměr je za první čtyři měsíce roku na 12 procentech. není to Turecko, není to Rusko, ale je to již skutečně děsivé číslo.

Někteří analytici se obávají dalšího oslabování koruny až k 26 za euro a stejného pohybu zrcadlově vůči dolaru. Vycházejí mimo jiné z toho, že skutečné dopadz na měnu nastanou, až se Aleš Michl reálně ujme funkce. Což nastane od července, tedy ještě po nejbližším měnově politickém zasedání Bankovní rady (které bude 22. června) a po jednání o finanční stabilitě (2. června). Ta ještě povede Jiří Rusnok. Jinak pro pořádek – rada zasedá v principu každý týden, ale většina jednání řeší běžnou agendu.

Nový guvernér přispěchal s ujištěním, že na srpnovém měnově politickém zasedání (které již povede on) bude navrhovat stabilitu sazeb. Zjevně tím chtěl dát trhům signál, že nehodlá negovat dosavadní postup ČNB. Trhy ho však nevzaly nijak přehnaně vážně, což se prostě stává a není z toho třeba vyvozovat nic nad rámec toho, že trhy jsou prostě (jako skoro vždycky) pořádně nervózní.

Oslabování koruny je ale pro nového guvernéra nepříjemné i z jiného důvodu, než kvůli vzkazu, že jeho nástup není brán jako čisté štěstí. Slabší koruna znamená zesílení inflačního tlaku prostřednictvím dovozních cen. Čím slabší koruna, tím dražší zboží ze zahraničí. Samozřejmě včetně surovin, které jsou nesporně jedním z hlavních hnacích motorů cenového růstu. A které v případě zdražování tlačí nahoru všechno ostatní. Tato úvaha se dá snadno ještě prodloužit. Čím vyšší bude inflace, tím menší prostor zůstane Bankovní radě pro jakákoliv alternativní řešení k růstu sazeb.

Inflační výhledy jsou navíc mimořádně špatné. To je třeba si přiznat. Vrchol vzlínání nastane až někdy v létě a průměrná inflace za celý tok bude při troše štěstí někde kolem těch současných dvanácti procent. Pro srovnání: Za posledních deset let se tento ukazatel pohyboval mezi 0,3 procenta (2015) a 3,8 procenta (2021). Průměrná hodnota za dekádu je 2,05 procenta. V tomto srovnání je tragičnost hrozících 12 procent asi vidět nejlépe.

Ať má Aleš Michl jakýkoliv preferovaný plán a i kdyby v bankovní radě v dalších měsících (po příštích personálních změnách) převládly hlasy holubic (Rada rozhoduje kolektivně hlasováním, guvernér sám má omezené možnosti měnit strategii celé instituce), stejně si lze jen těžko představit nějaké dramatické hýbání měnovým kormidlem. Ono reálně není moc kam.

Principiálně totiž platí, že pokud je měnová politika postavená na racionálním základě a jsou od ní očekávány nějaké racionální výsledky, pak musí respektovat realitu. Jinými slovy klíčové sazby národní banky musí alespoň rámcově vnímat skutečnost, což v daném případě je v první řadě míra inflace. Jinými slovy platí, že šedá je teorie (spor holubic s jestřáby), ale zelený je strom života. A když se zazelená až do dvanácti procent průměrné roční inflace, tak už to rozdíly mezi holubicemi a jestřáby docela dost stírá.

P.S. Samozřejmě u nás platí, že významnou roli při krocení inflace musí sehrát veřejné rozpočty. Čím bližší budou vyrovnanosti, čím nižší schodek budou pumpovat do ekonomiky, tím větší šance je na snížení inflace. Protože mudrovat o nákladové a poptávkové inflaci můžeme nekonečně dlouho, ale vždycky je nakonec umožněna jednoduchým vztahem: Příliš mnoho peněz na příliš málo zboží a služeb.