Teď už konečně vážně o inflaci |

Sdílet článek:

O velkém nebezpečí inflace mluvíme někteří už léta, v každém případě od radikální změny metod léčení recese, která proběhla v letech 2008-2009. Rozsáhlé, tzv. kvantitativní uvolňování (a další stejným směrem působící opatření měnové politiky) a bezprecedentní vytváření rozpočtových deficitů, kdy byla zapomenuta všechna pravidla obezřetného chování státu, je už mnoho let tématem řady z nás. Důsledků této politiky jsme se báli. Dlouho však – bohužel – stál v popředí našich diskusí „boj“ s recesí, „boj“ s deflací a nakonec „boj“ s pandemií nemoci chřipkového typu. Inflace byla podceňována, byla považována za menší zlo. Jak se dnes ukazuje, chybně.

Někteří mluvíme a píšeme o nebezpečí inflace v naší zemi už rok. Politici se – jako vždy – „probouzejí“ příliš pozdě. Nejdříve bojovali s Babišem (a Zemanem), pak měli volby, pak utváření složité pětikoalice a pak začali mít výmluvu v ukrajinské válce. Žádná protiinflační politika současné české vlády neexistuje a ani se o ní nediskutuje. Inflaci v historicky neznámé výši 16 % podle nich způsobují ceny energií a ruská agrese na Ukrajině.

To samozřejmě není pravda. Je to nepochopení věci. Změny cen energií mohou způsobit rozsáhlé změny tzv. cen relativních, neboli cenové struktury, nikoli cen absolutních, nikoli inflaci. Tuto poučku by se měly učit děti od první třídy, politici by se ji měli doučit v libovolném věku. Asi nejslavnější větou ekonomie ve 20. století je výrok Miltona Friedmana, že inflace je vždy a všude měnovým fenoménem.

Z toho plynou dva zásadní závěry. Není pravda tvrzení ekonomických laiků, že inflaci způsobují úzká místa na nabídkové straně ekonomiky, nedostatky čipů či čehokoli jiného, zablokované dovozy z Číny, zvyšování jednotlivých cen, atd. Kdyby nebyla v ekonomice inflační nerovnováha (převaha celkové, říkáme agregátní, poptávky nad nabídkou), vedlo by to „pouze“ ke změnám cen relativních. Inflace by vzniknout nemohla.

I proto pořád zdůrazňuji slovo inflace a polemizuji se slovem zdražování. Samo o sobě používání slova zdražování prozrazuje všechno. Prozrazuje zásadní nechápání problému. O víkendu jsem ve vážných amerických ekonomických časopisech četl na toto téma několik článků, ale slovo zdražování tam není použito. Čili, inflace jako měnový fenomén, nikoli zdražování.

Měnu a makroekonomickou situaci v České republice neřídí ani ČEZ, ani prodejci aut, ani zvyšovatelé obchodních přirážek, ani dovozci ropy, ani majitelé restaurací zvyšující ceny, ani tisíce dalších jednotlivců, dokonce ani Putin nebo Zelenskyj, ale centrální bankéři a spolu s nimi – svým státním rozpočtem – ministři financí. Čili politici našeho státu – lidé volení nebo voleným prezidentem jmenovaní.

Tito lidé teď musí rezolutně říci: brzdíme, přestáváme dávat velkorysé covidové či válečné dárečky těm či oněm. Centrální banka to svým zvyšováním úrokových sazeb sice dosud říká, ale hrozí, že odchodem guvernéra Jiřího Rusnoka či některých dalších členů bankovní rady, zejména Vojtěcha Bendy, to říkat (a dělat) přestane. Mnoho politiků je na to natěšeno. A těší se na to hlavně mnoho politických aktivistů a mediálních propagandistů.

Neříká to vláda, neříká to ministr financí, neekonom Stanjura. Ti se na inflační vlně vezou. Zdědili nerovnováhu (vymlouvají se na to, i když jako opoziční politikové v covidové době žádali ještě výraznější finanční pomoc státu občanům a firmám a i když podporovali všechny lockdowny a karantény), ale vstoupili do vlády s vědomím této obří nerovnováhy. Nebo to snad nevěděli? Nebo měli úplně jiné politické priority? Inflace – u Pirátů, u paní Pekarové Adamové či Černochové, u vždy malou domů hrajících lidovců, o starostech ani nemluvě – zmiňována není.

Profesoři Bordo a Levy (v posledním čísle časopisu Hoover Digest) „varují před vysokými náklady opožděného ukončení expanzivní měnové a rozpočtové politiky“ a porovnáváním různých inflací 20. století ukazují, „že „i když každá inflační epizoda vznikne z různých konkrétních příčin, všechny byly vyvolány kombinací měnové a fiskální expanze, která vytvořila stav nadměrné poptávky“ (str. 22). K tomu nelze nic dodat.

Snad jen to, že státem organizovaná regulace cen a mezd „je zcela ničivá v mnoha ohledech, protože řeší symptomy inflace a nikoli její příčiny“ (str. 25). Příčina je v expanzivní měnové a fiskální politice. U nás dnes také. Musí jednat vláda a centrální banka, ale to by vláda musela chtít.