Evropská energetická utopie

Na Západě nikomu už delší dobu na investice do špinavých zdrojů nikdo finance nepůjčí. A Evropský parlament uprostřed hospodářské krize a nedostatku si odhlasoval 45procentní zelenou energii do roku 2030, jako by těžce zadlužené státy, jež teď nádavkem dotují ceny plynu a elektřiny, měly na další vyhazování. Přidal se k nim ruský diktátor a jako za trest Němcům 31. srpna naplno uzavřel kohoutky s plynem, což je mohlo probudit, ale kdež. Melou stále totéž.

Kdyby ale jen mleli, s Robertem Habeckem, novým šéfem úřadu přejmenovaném na ministerstvo hospodářství a ochrany klimatu, to ani nehnulo. Poslední tři moderní atomové elektrárny uzavřel a kritikům laskavě slíbil, že dvě ponechá ve stavu, kdy je bude možné v největší krizi za miliony eur uvést opět do provozu. V dobách kdy komunisté poroučeli větru a dešti, lidé vtipkovali: „A budou to umět zastavit?“ Ideologie mají tuhý život.

Čeká nás zlá a drahá zima, budeme šetřit na jídle i na topení. Možná nám to půjde k duhu. Pamatuji si ropnou krizi, kdy Angličané chodili doma v huňatých vlněných svetrech, nosili skotské termální spodní prádlo a průměrná teplota domácnosti se pohybovala těsně pod nebo nad 16 °C. Tenkrát ovšem byli lidé otužilí, v ložnicích a koupelnách se topení neinstalovalo z tradice a o špaletových oknech také v Británii nikdo neslyšel. Zateplování domů rychle přinášelo ovoce. Každý věděl, že je ropná krize pouze dočasná.

Dnes je to podstatně horší, politika směřující k nulovým emisím má neúprosně pokračovat dál. Emeritní profesoři z Oxfordské univerzity Peter Edwards (anorganická chemie) a Peter Dobson (elektroinženýrství) dokazují, jaké absurdní finanční náklady stanoví uskladnění elektřiny na záskok v době tzv. Dunkelflaute řečeno německy, černé tišiny čili oněch dnů, kdy slunce nesvítí a vítr nefouká.

Jednu takovou bateriovou záložnu s výkonem 1 GWh buduje firma Intergen v Londýně při ústí Temže za 300 milionů liber. Jenže ve špatný zimní den a za předpokladu, že výpadek zelené elektřiny, která by dodávala pouze polovinu celkové spotřeby, bude Británii chybět 0,5 TWh (1 GWh = 0,001 TWh). Náklady na uskladnění elektřiny v lithiových bateriích na jeden takový den by znamenaly 1,5 bilionu liber. A co když těch dní přijde několik za sebou, jak se už několikrát přihodilo? Při stoprocentní zelené elektrifikaci by byly náklady dvojnásobné a 3 biliony několikrát ročně by neunesl rozpočet žádného státu.

Na světě je nedostatek lithia, jeho cena stále stoupá a dolování kobaltu těžce poškozuje přírodu. Oba profesoři rozvažují všechny další známé technologie, jako například uskladnění vodíku, a ty jsou ještě nákladnější. Podivují se nad tím, že se politici vůbec o technických možnostech a finančních nákladech byť jen padesátiprocentní zelené elektrifikace nezajímají, o stoprocentní ani nemluvě. O posedlosti ideálem nulových emisí taktně a diplomaticky mlčí, co také lze o šílené utopii říct – je to nemoc rozumu. S vírou nelze diskutovat.