Hoppe: O spolupráci, kmenu, městě a státu I. |

Sdílet článek:

Ludwig von Mises vysvětlil evoluci společenské lidské spolupráce za dělby práce jako kombinovaný výsledek dvou faktorů. Tím je za prvé skutečnost existence rozdílů mezi lidmi (práce) a/nebo nerovnost geografického rozmístění přírodou daných výrobních faktorů (půda); a za druhé objevení toho faktu, že práce prováděná v rámci dělby práce je produktivnější, než práce prováděná v samozásobitelské izolaci. Mises napsal: „Jestliže a do jaké míry je práce v rámci dělby práce produktivnější, než izolovaná práce, jestliže a do jaké míry je člověk schopen zjistit tuto skutečnost, lidské jednání směřuje samo ke spolupráci a spolčování; člověk se stává společenskou bytostí ne tím, že by obětoval svoje vlastní zájmy kvůli mýtickému Molochu, společnosti, ale tím, že sleduje vylepšování svého vlastního blahobytu. Zkušenost učí, že tyto podmínky vyšší produktivity jsou dosaženy v rámci dělby práce, protože jsou způsobeny reálnou vrozenou nerovností lidí a nestejností v geografické dostupnosti přírodních zdrojů produkce. Tak jsme v pozici, že můžeme pochopit běh společenské evoluce.“ (1)

Je zde dobré zdůraznit několik bodů pro to, abychom dosáhli řádného porozumění tomuto Misesovu argumentačnímu náhledu na charakter společnosti – body, které nám také pomůžou zjistit některé první, předběžné závěry, co se týká role pohlaví a rasy v sociální evoluci. Prvně je důležité připustit, že nerovnosti s ohledem na práci a/nebo půdu jsou nutnou, ale v žádném případě dostačující podmínkou pro vznik mezilidské spolupráce. Jestliže by všichni lidé byli identičtí a každý by byl vybaven stejnými přírodními zdroji, každý by vyráběl stejnou kvalitu a kvantitu zboží, myšlenka na směnu a spolupráci by pak nikdy nikomu nepřišla na mysl. Nicméně existence nerovností není dostatečná v tom, aby přinesla spolupráci. Také v říši zvířat existují rozdíly – nejznatelněji rozdíly mezi pohlavími mezi členy stejného živočišného druhu, stejně jako rozdíly mezi různými druhy a poddruhy (rasami), no není zde nic takového jako spolupráce mezi zvířaty. Jistě, jsou zde včely a mravenci, kteří jsou uváděny jakožto zvířecí společnosti druhého řádu.“ Ale ti vytvářejí společnost jen v metaforickém smyslu. (2) Spolupráce mezi včelami a mravenci je zajištěna čistě biologickými faktory – vrozenými instinkty. Oni nemůžou nespolupracovat tak jak spolupracují bez nějakých základních změn ve svém biologickém bytí, dělba práce mezi nimi není v nebezpečí toho, že se zhroutí. V důležitém kontrastu k tomu, spolupráce mezi lidmi je výsledkem účelového individuální jednání, vědomého směřování za dosažením individuálních cílů. Ve výsledku je pak dělba práce mezi lidmi trvale ohrožována možností rozpadu.

V rámci živočišné říše potom rozdíl mezi pohlavími může být pokládán jen za to, že je faktorem přitažlivosti – rozmnožování a rozšiřování; zatímco rozdíl mezi druhy a poddruhy může být označen za faktor odrazení – oddělování anebo i fatálního protikladu, vyhýbání se, zápasu a vyhlazení. Navíc v rámci živočišné říše nedává žádný smysl popisovat chování vycházející ze sexuální přitažlivosti jako domluvené (láska) anebo nedomluvené (znásilnění); ani nedává žádný smysl hovořit o vztazích mezi členy rozdílných druhů nebo poddruhů jako o nepřátelství a nenávisti anebo zločinu a oběti. V živočišné říši existují jen interakce, které nejsou ani kooperativním (společenským) chováním ani kriminálním (nespolečenským) chováním. Jak napsal von Mises: „Je zde interakce – vzájemný vliv – mezi všemi částmi vesmíru: mezi vlkem a ovcí, kterou vlk sežere; mezi bakterií a člověkem, kterého bakterie zabije; mezi padajícím kamenem a věcí, na kterou tento kámen padá. Společnost na druhou stranu vždy zahrnuje lidi, kteří jednají v kooperaci s jinými lidmi ve snaze, aby všichni zúčastnění dosáhli svých vlastních cílů.“ (3)

Vedle nerovnosti práce a/nebo půdy musí být splněn druhý požadavek, jestliže se má vyvinout lidská spolupráce. Lidé – přinejmenším dva mezi nimi – musí být schopni rozpoznat vyšší produktivitu dělby práce založenou na vzájemném uznání soukromého vlastnictví (exkluzivní kontroly každého člověka nad jeho vlastním tělem a nad jeho fyzickým příslušenstvím a vlastnictvím) ve srovnání buďto se samozásobitelskou izolací nebo agresivitou, pustošením a nadvládou. Tj., musí zde být nějaké minimum inteligence anebo racionality; a lidé – přinejmenším dva – musí mýti dostatečnou morální sílu jednat v tomto ohledu a musí býti ochotní se vzdát okamžitého uspokojení ve prospěch většího budoucího uspokojení. Ale pro inteligenci a vědomou vůli von Mise píše: „…lidé by navždy zůstaly smrtelnými nepřáteli jeden druhému, nesmiřitelnými rivaly ve svém úsilí zajistit si porci vzácné zásoby prostředků výživy poskytované přírodou. Každý člověk by byl přinucen hledět na jiné lidi jako na své nepřátele; jeho touha pro uspokojení jeho vlastního apetýtu by ho přivedla do nesmiřitelného konfliktu se všemi jeho sousedy. Žádný soucit by se nemohl možná za takovéhoto stavu záležitostí rozvinout.“ (4)

Člen lidské rasy, který je zcela neschopný porozumět vyšší produktivitě práce prováděné za dělby práce založené na soukromém vlastnictví není správně řečeno osobou, ale spadá místo toho do stejné morální kategorie jako zvířecí nebo neškodný druh (může být domestikován a zaměstnán jakožto výrobní anebo spotřební zboží nebo ho může být použito jakožto „volného statku“) anebo divoký a nebezpečný druh (bude s ním bojováno jakožto se škůdcem). Na druhou stranu jsou zde členové lidského druhu, kteří jsou schopni pochopit tento pohled, ale mají nedostatek morální síly, aby dle něj jednali. Takové osoby jsou buďto neškodní „tupci žijící mimo a odděleně od lidské společnosti nebo jsou více či méně nebezpečnými zločinci. Jsou to osoby, které vědí, že jednají špatně, a které nadto, že musí být zkroceny nebo i fysicky poraženy, musí být také potrestány v proporci ke krutosti svých zločinů, aby pochopily charakter svých provinění a, doufejme, se naučily lekci pro budoucnost. Lidská spolupráce (společnost) může býti zachována a rozvíjet se jen tak dlouho, jak je člověk schopen podrobit si, zkrotit, přivlastnit si a kultivovat svoje fysické a zvířecí okolí, a tak dlouho dokud uspěje v potlačování zločinů, omezuje je na minimum pomocí sebeobrany, ochrany vlastnictví a trestání.“ (5)

II.

No, jakmile jsou tyto požadavky splněny, a tak dlouhou, jak je člověk, motivovaný znalostí vyšší fysické produktivity dělby práce založené na soukromém vlastnictví, účasten na vzájemně výhodné směně, „přírodní“ zdroje přitažlivosti povstávající z rozdílu mezi pohlavími a „přirozené“ zdroje odmítání a nepřátelství povstávající z rozdílu mezi rasami, a také v rámci ras, mohou být přeměněny do ryzího „společenského“ vztahu. Sexuální přitažlivost může být přeměněna z kopulace na konsenzuální vztahy, oboustranné pouto, domácnosti, rodiny, lásku a cit (6). To vypovídá o tom, jak enormně produktivní je rodinná domácnost, že žádná jiná instituce se neukázala být trvanlivější anebo schopnější ve vytvoření takovýchto emocí! A mezirasová nechuť a nechuť v rámci jedné rasy můžou být přeměněny z pocitů nenávisti nebo nepřátelství k tomu, že je dána přednost spolupráci (obchodování) s jinými lidmi jen v nepřímé formě, tj. daleko a fysicky oddělené a prostorově oddělené – spíše než v přímé formě, jakožto sousedé a společníci (7)

Lidská spolupráce – dělba práce – založená na jedné straně na ucelené rodinné domácnosti a na druhé straně na oddělených domácnostech, vesnicích, kmenech, národech, rasách atd., kde lidská přirozená biologická přitažlivost a nechuť pro a proti ostatním jsou přetransformovány do vzájemně respektovaného systému prostorového (geografického) umístění (fysické blízkosti a integrace nebo oddělování a segregace a přímého nebo nepřímého kontaktu, směny a obchodu), vede k vylepšení standardu života, rostoucí populaci, další extensifikaci a intensifikaci dělby práce a k rostoucí různosti a rozdílům (8).

Jako výsledek tohoto vývoje a vůbec rychlejšího nárůstu množství zboží a přání, které mohou být získány a uspokojeny jen nepřímo, se začnou objevovat profesionální kupci, obchodníci a obchodní centra. Kupci a města fungují jakožto prostředníci nepřímé směny mezi územně oddělenými domácnostmi a komunitami, a tak se stávají sociologickými a geografickými místy a ohniskem mezikmenového nebo mezirasového sdružování. Bude to v rámci vrstvy obchodníků, v které jsou rasově, etnicky nebo kmenově smíšená manželství relativně nejvíce běžná; a protože mnoho lidí obou referenčních skupin, typicky nesouhlasí s takovými svazky, budou to nejbohatší členové kupecké skupiny, kteří si budou moci dovolit takové extravagance. Nicméně i členové nejbohatších kupeckých rodin budou vysoce obezřetní při takovýchto snahách. Ve snaze neohrozit svoji vlastní pozici obchodníka, musí být brána velká péče stran toho, aby každé smíšené manželství bylo nebo se přinejmenším jevilo relevantním etnikům jako manželstvím mezi „rovnými.“ Následkem toho smíšení ras ze strany vrstvy obchodníků přinese pravděpodobněji genetické „obohacení“, než, že by ho nepřineslo (genetické „zchudnutí“) (9) Tedy bude to ve velkých městech jakožto centrech mezinárodního obchodu a komerce, kde smíšené páry a jejich potomci typicky sídlí, kde členové různých etnických, kmenových, rasových, i když nejsou sezdáni, ještě přicházejí do vzájemného styku (ve skutečnosti to, že tak činí, je dáno tím faktem, že příslušníci jejich vlastního kmene doma nejednají přímo s více nebo méně nepříjemnými cizinci), a kde vzniknou nejpropracovanější a nejvyvinutější systém fysické a funkční integrace a segregace (10). Bude to také v největších městech, kde jako subjektivní odraz tohoto komplexního systému prostorově-funkčního umístění, občané vyvinou velmi uhlazené formy osobního a profesionálního chování, etikety a stylu. To je město, které rodí civilizaci a civilizovaný život.

Začne existovat udržování práva a pořádku v rámci velkého města, s jeho spletitým vzorem fysické funkční integrace a separace, velkou různorodostí jurisdikcí, soudců, arbitrů a vynucovacích agentur jakožto přídavku k sebeobraně a soukromé ochraně. Bude zde to, co by člověk mohl nazvat správou (governance) ve městě, ale nebude zde žádná vláda (stát) (11) Pro to, aby vznikla vláda je nutné, aby jeden z těchto soudců, rozhodce nebo vynucovacích agentur uspěl v tom, že se ustanoví sám jakožto monopolista. Tj., musí být schopen trvat na tom, že žádný občan si nemůže vybrat nikoho jiného než jeho, jakožto soudce anebo rozhodce poslední instance a musí úspěšně potlačit jakéhokoliv jiného soudce nebo rozhodce, kteří by mohli převzít stejnou roli (čímž by mu konkurovali). Víc zajímavější, než otázka toho, co je to vláda, jsou nicméně následující otázky: Jak je možné, že jeden soudce může získat soudní monopol, když stávající ostatní soudci budou přirozeně takovému pokusu oponovat; a co to výslovně učiní možným, a co předpokládá vytvoření monopolního práva a řádu v nějakém velkém městě, tj. nad teritoriem s etnicky, kmenově a/nebo rasově smíšenou populací?

Prvně, téměř z definice plyne, že s vytvořením městské vlády mezirasové, kmenové, etnické a klanové-rodinné napětí vzroste, protože monopolista, kdokoliv jím je, musí býti jednoho etnické pozadí, než jiných pozadí; proto to, že se stane monopolistou, bude považováno občany jiných etnických skupin jako urážlivá porážka, tj. jakožto akt arbitrární diskriminace proti lidem jiné rasy, kmene nebo klanu. Jemná rovnováha mírové mezirasové, mezietnické a mezi-rodinné spolupráce dosažená pomocí spletitého systému prostorové a funkční integrace (spolčování) a oddělování (segregace) bude narušena. Za druhé tento pohled povede přímo k odpovědi na to, jak jeden jednotlivý soudce může vůbec vymanévrovat ostatní. Ve zkratce, k překonání odporu soutěžících soudců musí monopolista aspirant podepřít svoji podporu veřejným názorem. V etnicky smíšeném prostředí to typicky znamená hrát na „rasovou kartu.“ Předpokládaný monopolista musí pozdvihnout rasové, kmenové nebo klanové uvědomění mezi občany své vlastní rasy, kmene, klanu atd. a slíbit na oplátku za jejich podporu, že bude více než jen nezaujatým soudcem v otázkách týkající se své vlastní rasy, kmene nebo klanu (to je přesně to, čeho se občané s jiným etnickým původem obávají, tj. že s nimi bude zacházeno hůře, než nestraně). (12)

V tomto stádiu této sociologické rekonstrukce pojďme, bez dalšího vysvětlování, krátce představit několik dodatečných kroků vyžadujících to, abychom dospěli k realistickému současnému scénáři stran rasy, pohlaví, společnosti a státu. Přirozeně monopolista se bude snažit udržet svoji pozici a možnost ji převést na dědičný titul (tj. stát se králem). Nicméně, dosáhnout tohoto v etnicky anebo kmenově smíšeném městě je mnohem těžší úkol, než v rámci homogenní venkovské společnosti. Místo toho vlády velkých měst mnohem pravděpodobněji přijmou formu demokratické republiky – s „otevřeným vstupem“ do pozice vrchního vladaře, soutěžících politických stran a lidovým volbám (13). V průběhu politického centralizačního procesu (14) – územní expanze jedné vlády na účet ostatních – se tento model vlády velkého města, potom stane v podstatě svoji jedinou formou: demokratickým státem provozujícím soudní monopol nad teritoriem s rasově a/nebo etnicky široce rozličnou populací.

Pokračování příště.

bawerk.eu

(1) Ludwig von Mises, Human Action: A Treatise on Economic, Scholar’s Edition (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1998), str. 160.
(2) Viz k tomuto Jonathan Bennett, Rationality: An Essay Toward an Analysis (London: Routledge and Kegan Paul, 1964).
(3) Mises, Human Action, str. 169.
(4) Ibid, str. 144.
(5) Zřídka kdy byl význam poznání a racionality pro vznik a udržení společnosti silněji zdůrazněn než Misesem. Ten vysvětluje, že jeden musí připustit, že sklon primitivního člověka k zabíjení a sklon ke krutosti byly vrozené. Můžeme také předpokládat, že kvůli podmínkám dřívějších věků byla inklinace k agresivitě a vraždění příznivější pro zachování života. Člověk byl kdysi brutálním zvířetem… Ale jeden nesmí zapomenout, že byl fysicky slabým zvířetem; nebyl by soupeřem o kořist pro velká zvířata, pokud by nebyl vybaven mimořádnou zbraní, rozumem. Skutečnost, že člověk je tvorem rozumným, že nereaguje bez zábran na každý podnět, ale upravuje svoje chování podle rozumového uvážení, nesmí být nazván nepřirozeným ze zoologického bodu pohledu. Racionální chování znamená, že člověk tváří tvář faktu, že nemůže uspokojit všechny své pudy, touhy a chutě, vzdává se uspokojení těch, které považuje za méně naléhavé. Ve snaze neohrozit pracující společenskou spolupráci, je člověk přinucen se vzdát uspokojení těch tužeb, jejichž uspokojení by bránilo ustavení společenských institucí. Není zde žádná pochybnost o tom, že takové odřeknutí se je bolestivé. Nicméně člověk učinil svou volbu. Vzdal se uspokojení některých tužeb, které nejsou kompatibilní se společenským životem a dal přednost uspokojení těch tužeb, které jsou realizovatelné jen za systému dělby práce anebo jsou za tohoto systému realizovatelné v hojnější míře… Toto rozhodnutí není nezvratné a konečné. Výběr otců nenarušuje svobodu synů si vybrat. Ti mohou rozhodnutí zvrátit. Každý den mohou přistoupit k přehodnocení hodnot a preferovat barbarství před civilizací anebo jak říkají někteří autoři, nahradit intelekt pocity, rozum mýtem a mír násilím. Ale musí si vybrat. Není možné míti věci neslučitelné s jinými. (Human Action, str. 171-172) Viz k tomuto také Joseph T. Salerno, „Ludwig von Mises as Social Rationalist“ v Review of Austrian Economics č. 4 (1990).
(6) „V rámci společenské kooperace,“ píše von Mises, „se může mezi členy společnosti objevit pocit sympatie a přátelství a smysl proto držet pospolu. Tyto pocity jsou zdrojem lidské nejrozkošnější a nejúžasnější zkušenosti. Jsou drahocennou ozdobou života; pozvedají živočišný druh člověka do výšin skutečné lidské existence. Nicméně, nejsou, jak někteří tvrdí, činiteli, kteří přinášejí společenské vztahy. Jsou to plody společenské kooperace, prospívají jen v jejím rámci; nepředcházejí ustavení společenských vztahů a nejsou pramenem, z kterého tyto pramení.“ (Ibid, str. 144).
„Vzájemná sexuální přitažlivost mužů a žen,“ vysvětluje von Mises dále, „je vrozená lidské zvířecí nátuře a nezávislá na jakémkoliv myšlení a teoretizování. Je přípustné ji nazývat původní, vegetativní, instinktivní nebo mysteriózní; … Nicméně ani kopulace, ani to, co ji předchází a následuje nevytváří společenskou kooperaci a společenský model života. Zvířata se též spolu během páření spojují, ale nemají rozvinuté společenské vztahy. Rodinný život není jenom produktem sexuálních vztahů. Není žádným způsobem přirozené a nutné, aby rodiče a děti žili spolu způsobem, jakým tak činí v rodině. Páření nemusí vyústit v rodinnou organizaci. Lidská rodina je výstupem myšlení, plánování a jednání. Je to tento fakt, který ji radikálně odlišuje od zvířecích skupin, které nazýváme analogicky zvířecími rodinami.“ (Ibid, str. 167).
(7) K významu rasy a etnicity a zvláště o „genetické podobnosti a nepodobnosti“ jakožto zdroje vzájemné přitažlivosti a odmítání viz J. Philippe Rushton, Race, Evolutiton and Behavior (New Brunswick, N. J.: Transaction Publisher, 1995); idem, „Gene Culture, Co-Evolution and Genetic Similarity Theory: Implications for Ideology, Ethnic Nepotism, an Geopolitics,“ v Politics and the Life Sciences 4 (1986); idem, „Genetic Similarity, Human Altruism and Group Selection,“ v Behavioral and Brain Sciences 12 (1989); idem, „Genetic Similarity in Male Friendship,“ v Ethology and Sociobiology 10 (1989); také Michael Levin, Why Race Matters (Westport, Conn.: Praeger, 1997); idem, „Why Races Matters: A Preview,“ Journal of Libertarian Studies 12, č. 2 (1996).
(8) Viz Murray N. Rothbard, „Freedom, Inequality, Primitivism and the Division of Labor.“ V idem, Egalitarianism as a Revolt Against Nature and Other Essays (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 2000).
(9) Viz knihu Wilhelma Mühlmanna, Rassen, Ethnien, Kulturen. Moderne Ethnologie (Nuewied: Luchterhand, 1964), str. 93-97. „… obecně mimo horní vrstvu skupiny obchodníků, mírové rasové anebo etnické smísení je typicky omezeno na členy společenské horní vrstvy, tj. urozené lidí a aristokracii. Tak rasově a etnicky nejméně čistými rodinami jsou charakteristicky vůdčí královské dynastie.
(10) Pro příklad historik Fernard Braudel podal následující popis komplexního vzoru prostorového oddělení a funkční integrace a odpovídající mnohonásobnosti oddělených a soutěžících jurisdikcí rozvinutých ve velkých obchodních centrech jako bylo město Antiochie během rozkvětu islámské civilizace od 8. do 12. století: V městském centru: „…byla Velká mešita pro týdenní kázání… vedle byl bazar, tj. obchodnická čtvrť s ulicemi a obchody (souk) a jejími karavanseráji nebo skladišti, stejně jako veřejné lázně… Řemeslníci se seskupovali koncentricky, počínaje Velkou mešitou: prvně výrobci a prodavači parfémů a kadidla, potom obchody prodávající látky a koberečky, šperky a pokrmy: krámy a konečně nejskromnější řemesla… kurýři, ševcové, kováři, hrnčíři, sedláři, barvíři. Jejich obchody označovaly hranici města… V principu, každé z těchto řemesel mělo svoji stálou lokalitu pro všechny časy. Podobně magzhen čili vládcova čtvrť byla v principu umístěny na okraji města, dosti daleko od nepokojů a lidových revolt. Vedle ní a pod její ochranou byla mellah čili židovská čtvrť. Mosaika byla kompletní velkou různorodostí obytných čtvrtí rozdělených rasou a náboženstvím: těch bylo v Antiochii samotné 45. ‚Město bylo shlukem různých čtvrtí, všechny žily ve strachu z masakrů.‘ Tak západní kolonisté s rasovou segregací nikde nezačali – ačkoliv ji nikde nepotlačili.“ (Braduel, A History of Civilizations , [New York: Penguin Books, 1995], str. 66).
(11) Viz Otto Brunner, Sozialgeschichte Europas im Mittelater (Göttingen: Vandenhoeck and Ruprecht, 1984), kap. 8; Henry Pirenne, Medieval Cities (Princeton, N. J.: Princetion University Press, 1969); Charles Tilly a Wim P. Blockmans, edice., Cities nad the Rise of States in Europe, 1000-1800 (Boulder, Colorado: Westview Press, 1994); Boudewijn Bouckaert, „Between the Market and the State: The Wold of Medieval Cities,“ in Values and the Social Order, sv. 3, Voluntary versus Coercive Orders, Gerard Radnitzky, ed. (Aldershot, U. K.: Avebury, 1997). Mimochodem, velmi pomlouvaná židovská ghetta, která byla charakteristická pro evropská města ve středověku, nesvědčila o podřízeném právním statusu poskytnutém Židům nebo o antisemitské diskriminaci. Naopak ghetto bylo místem, kde si Židé užívali kompletní samosprávy, a kde platilo rabínské právo. Viz k tomuto Guido Kisch, The Jews in Medieval Germany (Chicago: University of Chicago Press, 1942); viz také Erik von Kuenhelt-Leddihn, „Hebrews and Christians,“ Rothbard-Rockwell Report 9, č. 4 (duben 1998).
(12) Pro sociologické zpracování první (před-demokratického) stavu rozvoje městských států, charakterizovaných aristokraticko-patricijskou vládou založenou na rodinách (klanech) a rozdělenou mezi tyto rodiny (klany) a konfliktech rodin viz Max Weber, The City (New York: Free Press, 1958), kap. 3. Viz také poznámku 16 dole.
(13) Toto tvrzení, týkající se charakteristické demokraticko-republikánské – spíše než monarchistické – formy vlády ve velkých komerčních městech by nemělo být špatně interpretováno jako jednoduchý empiricko-historický problém. Vskutku, formování vlády historicky předcházelo rozvoji velkých obchodních center. Většina vlád byla monarchistickou nebo knížecí vládou, a když poprvé povstala velká komerční města, moc králů a knížat se typicky zpočátku rozšířila na tyto nově rozvinuté urbanizované oblasti. Místo toho by shora uvedené tvrzení mělo být interpretováno jako sociologický problém, týkající se nepravděpodobnosti vnitřního původu královské anebo knížecí vlády nad velkými obchodními centry s etnicky smíšenou populací, tj. jakožto odpověď na v zásadě hypotetickou a kontrafaktuální otázku. Viz k tomuto Max Weber, Soziologie, Weltgeschichtliche Analyse, Politik (Stuttgard: Kroener, 1964), str. 41-42, kde je poznamenáno, že králové a šlechta, i pokud sídlili ve městech, nebyli nicméně rozhodně městskými králi a městskými šlechtici. Centra jejich moci spočívala mimo města, na venkově a ovládání velkých obchodních center bylo jen slabé. Proto se první experimenty s demokraticko-republikánskou formou vlády udávaly charakteristicky ve městech, která se odtrhla od a získala nezávislost na svém převážně monarchistickém a venkovském okolí.
(14) K eliminační konkurenci a vrozené tendenci státu směrem k centralizaci a územní expanzi – nakonec až do bodu ustavení světové vlády – viz kapitoly 5, 11 a 12 autorovy knihy „Demokracie, bůh, který selhal.