Jak se děti stávají trans …

„Čtvrtina dívek ve třídě mé dcery se hlásí k transgenderu. Sedm z 28.“ Když jsem to nedávno napsala na Twitteru, byla jsem ostře napadena, že jsem radikální vylučující feministka (TERF), která si vymýšlí absurdní historky, aby poškodila trans lidi. I když jsem možná TERF, nevymyslela jsem si to.

Čtvrtina dívek ve třídě mého dítěte se identifikuje jako chlapci. Jedna z nich měla letos čtyři jména, všechna z anime seriálů.

Neustále se setkávám s tím, že lidé na zatraceném Twitteru i v populárních médiích říkají, že trans je nepatrná menšina, méně než 0,1 % populace.

Pokud je to pravda, co se to děje ve škole mého dítěte? Co způsobilo, že počet děvčat identifikujících se jako trans v jednom ročníku vzrostl z konstantní nuly před pandemií na současných 25 %?

Tady je moje teorie a vím, že pro mnoho rodičů to bude známý příběh.

První problém je v tom, co škola děti učí. Trans identita mé dcery se rozvinula poté, co škola měla sérii přednášek o „identitě“, během nichž skupině jedenáctiletých dětí říkali, že pokud se ve svém těle necítíte dobře, znamená to, že jste transgender. Moje dcera měla dva měsíce před touto přednáškou první menstruaci. Samozřejmě se ve svém těle necítila dobře. Šla domů, vyhledala si na Tiktoku slovo „transgender“ a bylo to. Teď už byla trans.

Druhý problém s tím souvisí, a to že škola nepřetržitě oslavuje LGBTQI+ identity. Bývala jsem hrdá na to, že moje děti chodí do progresivní školy, která je protirasistická, inkluzivní a věří v sociální spravedlnost. Školu jsme si vybrali právě pro tyto vlastnosti.

Ale v posledních dvou až třech letech to znamenalo neustálý proud duhových vlajek a identit. Transgenderoví „hrdinové“, jako je Jazz Jennings, jsou zapracováváni do všech částí učebních osnov, aniž by s nimi měli jakoukoliv přímou souvislost. Tohle je škola pro děti od 9 do 13 let. Nejsem prudérní, ale také si nemyslím, že neustálá přehlídka sexuální politiky je pro tak malé děti vhodná.

Třetí problém je v tom, jak škola přistupuje k „coming outu“ dětí. Zdá se, že jejich oficiální politikou je prostě řídit se tím, co děti řeknou, aniž by o tom informovali rodiče. Pokud dítě řekne, že má nové jméno a zájmena, škola se s tím prostě smíří – a vytvoří scénář, kdy už tak utrápené dítě nakonec vystřídá čtyři jména během šesti měsíců. (Říkám, že se to „zdá být“ pravidlem, protože toto pravidlo není nikde napsáno ani oficiálně. Škola změnila jméno a zájmena mého dítěte bez mého vědomí. Ani nám nezatelefonovali, přitom jsme ve škole už léta, učitele dobře známe a jsme aktivními členy školní komunity).

Nic z toho by nevadilo, kdyby šlo jen o vlajky a zábavu s identitami. Ale tak to není. Pro mou dceru byla změna jména a zájmena (se kterou jsme na radu terapeuta bláhově souhlasili) zlomovým bodem k depresi a sebepoškozování.

Byla z toho nešťastná.

Když jsem se školou mluvila o tom, jak jí škodí, nechtěli to slyšet. Řekli mi, že oslavují všechny identity, že jsou hrdí na to, že jsou inkluzivní. Nedokážou vnímat transgenderovou problematiku jinak než jako zábavné vlajky a inkluzi a respekt. Nevidí tu temnou stránku, kterou vidíme my rodiče: snažíme se chránit své děti před blokátory puberty, které jim ničí kosti; před užíváním hormonů opačného pohlaví u dětí, které ještě ani nezahájily sexuální život; před radikálními operacemi na jejich vyvíjejících se tělech.

Někdy máme pocit, že zadržujeme tsunami.

Pravidelně mluvím s rodiči ostatních dívek. Každý reaguje jinak: někteří začali své děti medikovat, jiní jsou proti; někteří jim koupili stahující popruhy na prsa, jiní ne; někteří se změnou jména souhlasí, jiní se brání. Jediné, co je všem rodičům společné, je pocit zmatení. Co se to tu sakra děje? Proč se čtvrtina dívek ve třídě označuje za trans?

„Myslím, že v devadesátých letech se spousta z nás považovala za anorektičky a navzájem se v hladovění podporovala,“ řekla jedna z matek. Myslím, že podobnost je zřetelná, ale je tu jeden zásadní rozdíl: v 90. letech tyto skupiny dívek v jejich pokřiveném vnímání vlastního těla a v jejich sebepoškozování nepodporovali žádní lékaři. Žádná škola neoslavovala anorexii.

Tentokrát však lékaři a školy anorektičkám v dietách pomáhají.“

Substrack