Mají cenu Pride pochody?

Existují hlasy, že “zvrhlíci mají vše, co chtějí, tak proč nás ještě otravují těmi svými zvrhlými akcemi?”. Problém je, že u tohoto výroku, pomineme-li ne zcela korektní výrazivo, je i obsah ne zcela jednoznačný.

Historie

K dekriminalizaci homosexuality došlo v Československu až v roce 1961. Ještě Velínského příležitostný detektiv Ota Fink řeší situaci, že dvě dívky z trampského oddílu mohly být vydírány proto, že strávily noc v jednom spacáku, byť nebylo jasné, zda mezi nimi k něčemu došlo.

A i poté byly osoby LG nejrůznějším způsobem diskriminovány, vyhazovány z práce, ze studií apod.
Až po roce 1989 došlo k jakémusi vyrovnání práv s heterosexuály, které však dodnes není v řadě ohledů dořešené.

Když byl vytvářen zákon o registrovaném partnerství, počítalo se s tím, že toto bude přístupné i pro heterosexuální páry a nahradí vztah “druh – družka”, který v té době vznikal ročním soužitím. A v případě úmrtí jednoho ze členů páru se na základě trapného vytěžování výpovědí pavlačových drben zjišťovalo, zda spolu opravdu žili rok a něco, nebo rok bez něčeho.

Pak se ovšem na poslední chvíli, krátce před hlasováním v poslanecké sněmovně, vzbouřili klerofašisté (za KDU ČSL a /tehdy jen/ část ODS) a donutili tento zákon na rychlo změnit tak, že RP platí jen pro L, případně G páry. Což jim nevadilo, aby ještě snad v tom týdnu nenapsali někteří z těchto poslanců rozhořčený blábol do kteréhosi z ďáblových listů, že “zvrhlíci mají něco, na co normální lidé nemají nárok”.

Současnost

Soudruzi, zejména křesťansky orientovaní, nám tvrdí, že LGBTQ+ (a mnohé další) osoby vlastně u nás nejsou nijak diskriminovány. Faktem je, že bezostyšně lžou, na což jsme si u nich ostatně už zvykli.

Adopce partnerova (partnerčina) dítěte. Je zcela obvyklé, že pokud do svazku vstupuje někdo, kdo už dítě má, tak druhý člen páru se k tomu dítěti snaží získat nějaký právní vztah (v úvahu padá adopce nebo osvojení). Minimálně pro případ, že by se s biologickým rodičem dítěte něco stalo, a ono se náhle neocitlo ve společné domácnosti s po právní stránce naprosto cizím člověkem.
U heterosexuálních párů to není žádný problém. U homosexuálních párů, z důvodu, který nelze charakterizovat jinak, než jako cílenou a zlovolnou diskriminaci, to prostě nejde.

Adopce dětí. Opět takováto adopce není problémem pro heterosexuální páry, ale je, zcela jednoznačně diskriminačně, znepřístupněna homosexuálním párům. Aby bylo jasno, nevolám po tom, aby homosexualita kandidátů na adopci byla nějakým “body přinášejícím faktorem”, jak je to v některých progresivistických zemích. Nicméně nevidím sebemenší důvod, proč by na možnost adopce harmonicky žijící a po sociální stránce dobře zajištěný L či G pár nemohl dosáhnout naprosto stejně, jako v podobných podmínkách žijící hetero pár. A to ještě raději nebudu moc zdůrazňovat fakt, že holčička adoptovaná G párem a chlapeček adoptovaný L párem mají výrazně nižší riziko sexuálního zneužívání než v případě adopce hetero párem.

Umělé oplodnění. Žena, žijící v páru s neplodným mužem, nebo dokonce i žijící osaměle, má právo na umělé oplodnění semenem anonymního dárce. Žena, žijící jako součást L páru, tuto možnost nemá. Někteří “hodní” úředníci dokonce těmto ženám radí, aby zrušily svůj registrovaný partnerský vztah s jinou ženou a potom o tento zákrok požádaly jako “osaměle žijící”. Čímž jen ukazují, že je zde jasná diskriminace L párů.

Další problémy

Před pár lety bylo zjištěno, že v kůži savců existují pluripotentní buňky, které patrně v případě poranění jsou s to být přeměněny na potřebné buňky v rámci procesu hojení. Bylo též zjištěno, že tyto buňky lze, a to bez ohledu na pohlaví osoby, z níž byl odebrány, “převychovat” jak na vajíčka, tak i spermie. Bylo vyzkoušeno na pokusných zvířatech, že i zárodky vzniklé z vajíčka, vyrobeného na bázi samce a spermie, vyrobené na bázi samice, jsou životaschopné, vyvíjejí se normálně a ani po mnoha generacích nedochází u jejich potomstva k nějakým nežádoucím abnormalitám. Pro G i L páry se tedy tímto objevem otevírá cesta ke společnému dítěti, které by bylo mixem jejich genů.

Asi není překvapivé konstatovat, že na tyto výzkumy bylo zavedeno embargo.

Stejně jako na řešení letálních extranukleárních genů u ženy, které vede u vzniklého potomka k nástupu velmi ošklivých svalově degenerativních poruch, usmrcujících buď v předškolním věku, pubertě, nebo i ve středním věku. Naprosto neúprosně, bez možnosti jakéhokoli léčebného zásahu. Nejodpornější na tom je, že postižený je plně při vědomí a mentálně nedotčený, takže chápe, co se s ním děje a je si zcela vědom fatálnosti dalšího průběhu choroby. Těch chorob je asi deset, jmenují se podle různých pánů, kteří je popsali (jejichž jména jsem už jako student zasklíval), a společné mají letální geny v mitochondriích, které dítě dostává výlučně od matky (protože mitochondrie spermie do vajíčka při oplození neproniknou).

Nicméně pomoc je zde jasná: Do vajíčka dárkyně, které se zbaví jádra, se vloží jádro z vajíčka budoucí matky (zbavené nějakým rácháním ve vhodném roztoku zbytků cytoplasmy) a jádro spermie budoucího otce. Splynutím jader vznikne oplozené vajíčko, s nímž se už zachází naprosto stejně jako při jiných formách asistované reprodukce.

Není to jen teorie, na světě existují kliniky, které tento zákrok provádějí a děti z takovýchto zákroků jsou již na světě. Fakticky mají tři rodiče, byť genetický podíl toho třetího z nich je minoritní, protože se týká jen mimojaderné genetické informace (nicméně by zde selhávaly testy na mateřství, které se běžně dělají právě na mitochondriálních genech, a jimiž se lze dostat až k oné “mitochondriální Evě”).

Pokud jdeme dál. Byla již vypracována technika oprav vadných genů. Je tedy technicky možné dítě s genetickou vadou místo utracení raným potratem (nebo při asistované reprodukci nestrčením do dělohy) zbavit nějakého fatálního genu (třeba pro některou z mnoha metabolických poruch) a nechat z něj vyrůst místo invalidy zcela zdravého jedince. Opět se tyto zákroky “na světě” dělají.

Problém je, že uvedené zákroky nejsou dostupné ve vyspělých zemích, které jsou diktaturou křesťanstvím vymozkovaných bigotů, ale musí se na ně jezdit do států třetího světa.

A opět je to něco, za co je třeba bojovat (a více méně synergicky s LGBTQ+ komunitou), protože jen zbavením se takovýchto umělých překážek se posuneme někam vpřed.

Pride pochody

Pride pochody a podobné aktivity lze vnímat zcela jistě jako oslavu toho, že v řadě států byla zrušena trestnost homosexuality a dochází k určitému zrovnoprávění těchto osob s majoritou.

Na druhé straně je musíme chápat i jako připomínku toho, že v řadě zemí (včetně Česka) toto zrovnoprávnění není dotaženo do konce, a v některých oblastech sociální a právní sféry jsou LGBTQ+ osoby nadále diskriminovány. S oním faktem souvisí i ono heslo “manželství pro všechny”, protože pokud bude pro tyto osoby jen registrované partnerství, vinou klerofašistů o řadu práv očesané, tak prostě diskriminovány jsou a budou (viz výše v tomto textu).

Může se mi nelíbit konkrétní disajn pochodu a jeho účastníků (a on se nelíbí, pokud je mi známo, i řadě LGBTQ+ osob), nicméně jako osoba, vychovaná prvomájovými průvody, jsem dostatečně otrlý, abych přežil i některé extrémnější podívané.
Daleko větší problém mám s různými “doprovodnými akcemi”, zejména pokud jsou zaměřeny na pubertální a prepubertální děti. Loni měli takové “odpoledne”, na němž aktivisté vymývali dětem mozky ve smyslu, že G nebo L sex je to pravé a fajn, zatímco heterosex je cosi hnusného a ošklivého, případně, že se nemají bát provést svůj “comming out”. A někteří aktivisté se s podobnými “výchovnými programy” snaží dostávat i na základní školy, a kde je vedení těchto škol “progresívní” (=blbé a/nebo zlovolné), tak se jim to i daří.

Problém vidím jednak v tom, že sexuální orientace je sice vrozená, ale exprimuje (do té exprimace je neznámá) až v pozdnějších fázích pohlavního dozrávání, zcela jistě (s výjimkou opravdu patologických stavů typu hormony produkujících nádorů) po patnácti letech věku a nemusí být jasná ani v osmnácti, jednak v tom, že indoktrinace ve smyslu “ohavnosti hetero sexu” může děti těžce, a bez intervence sexuologa nevratně, poškodit. Z tohoto důvodu nemám problém s tím, že některé státy podobné aktivity, pokud jsou zaměřené na nedospělé osoby (nebo jsou dokonce provozovány na školách), postavily mimo zákon a učinily je trestnými. A neměl bych problém hlasovat pro stranu, která by něco podobného zavedla i u nás.

Nemám také problém s tím, že právní změna pohlaví je u nás vázána na hormonální léčbu a operace, přestože je nám to progresivisty, včetně bruselistů, vytýkáno. Pohlaví prostě není holubník a k jeho změně musejí být zatraceně vážné důvody. A ne, že do sprch šlo pár krásnejch holek, které bych rád šmíroval (pokud ne rovnou “vojel”), a tak se “trans reidentifikuji na holku”.

Pride pochody zcela jednoznačně reflektují dlouhodobou diskriminaci LGBTQ+ osob, která dodnes není zcela zlikvidována, takže je opravdu proti čemu a za co v této oblasti bojovat i u nás. Mohou se na nich vyskytnout různé výstřelky v odění i chování, nicméně pokud nejsou zaměřeny na děti, nevidím důvod, proč je netolerovat. Je důležité i to, že ze stejných zdrojů, tj. bigotního křesťanství a jeho pseudoetiky, pochází i další anticivilizační aktivity, které se netýkají jen LGBTQ+ osob, ale i osob heterosexuálně orientovaných. Štvaní heterosexuálních osob proti LGBTQ+ osobám je třeba vnímat jako cílenou strategii křesťanských bigotů s cílem udržení nadvlády nad společností v oblasti reprodukce. Do jisté míry jsou na tomto poli cíle těchto bigotů společné s progresivisty (včetně ekologů), kteří by nejraději vyhubili evropskou populaci a křesťanskobigotní zásahy do její reprodukce jsou v souladu s tímto jejich cílem.