Dlouhá (bude) křeč aneb Jacques Sapir o EU bídě

Věhlasný francouzský ekonom Jacques Sapir o evropské ekonomice a dalším v revue filozofa Onfroy FrontPopulaire. Ekonomické problémy Evropské unie asociované s válkou na Ukrajině jsou gigantické. Nejdřív řetěz sankcí a protisankcí, který nese hrůzné důsledky. Americká ekonomika má též špatné perspektivy, produkce zpomaluje, vysoká inflace, v normální mechanismu by to mělo vést ke slábnutí dolaru, ale perspektivy zemí EU jsou ještě mizernější. Dnes je patrné, a dalo se to předvídat, že sankce proti Rusku se stanou zpětně bumerangem proti ekonomikám evropských zemí. Přirozeně je to důsledek – ale ne jediný důvod – energetické závislosti v plynu, ropě a uhlí na Rusku. Velmi významná závislost především u plynu, slabá u LNG a olejů z kondenzátů, středně silná v případě uhlí a koksu. Hlavním problémem je zemní plyn. Jedinou možnou náhradou je LNG, avšak kubík LNG je zhruba o 30% dražší než kubík zemního plynu, EU importovala třikrát víc ruského zemního plynu než LNG. K využívání LNG jsou potřeba gasifikační zařízení a ta se v EU hojně nevyskytují. Stávající zařízení jedou na plnou kapacitu. Nahrazení ruského plynu by vyžadovalo ztrojnásobení stávajících kapacit gasifikačních zařízení, což by vyžadovalo 3 až 5 let. Dodejme, že k tomu je potřeba velká flotila technicky náročných a drahých lodí. Jednoduše, Evropa je v případě zemního plynu na Rusku závislá. U ropy je to slabší (30,3 %), v tomto případě by substituce ruských dodávek byla teoreticky snazší. Pozorovatelé ropných trhů jsou však skeptičtí k vůli zemí OPEKu významně zvedat produkci.

Často se zapomíná, že ropa a plyn nejsou jenom energetickými zdroji, ale jsou surovinou pro petrochemii, chemii hnojiv a barviva. Německý průmysl chemie je výpadky ruských dodávek bezprostředně ohrožen. Velkou část spotřeby plynu nelze okamžitě nahradit LNG. Ropa nahrazená z jiných než ruských zdrojů bude velmi dražší oproti stavu 2021, nejprůmyslovější země EU, jako Německo, Itálie, ale též Francie a Španělsko, budou mít velké problémy. Cena MWh elektřiny, která činila 20, 30 eur, dnes převýšila 600 eur. Na tomto faktu je vidět rozsah cenového šoku. Je jasné, že konkurenceschopnost ekonomik evropských zemí silně zeslábne, tento problém nezná americká ekonomika. Cenová evoluce přivodí EU fatální problémy. Opatrný Mezinárodní měnový fond (MMF) předvídá v EU recesi 1,5% – 2%, Sapir píše, že se mu to zdá moc růžovým odhadem. Pokud v zemích, jako je Německo a Itálie, nastoupí recese, efekt bude emitován do závislých ekonomik. Recese se bude manifestovat menší poptávkou v německém a italském průmyslu a je možné, že recese bude mnohem silnější než předvídá MMF. Pro investory nebude logické, aby investovali do evropských obligací. Ještě horší scénář, válka na Ukrajině neskončí. Deklarace evropských lídrů, von der Leyenové, Michela, Macrona aj. mluví o dalším angažování ve prospěch ukrajinské strany, vzbuzuje to obavy o rozšíření konfliktu. Do hry vstupují další faktory, monetární politika FED (americký rezervní fond) je čím dál víc agresívnější. FED odhadl mnohem dřív než evropské centrální banky, že inflace není pouze konjunkturální záležitostí, a jeho reakce byla racionální a oprávněná. Americká úroková míra rostla a vybalancovala dluhopisová portfolia. Úroková míra v eurozóně se stane velkým problémem, italský pětiletý dluh dosáhl 4%, vzbuzuje to obavy o stavu italské ekonomiky. Profesionální investoři neotevřou své peněženky k dluhopisům nejohroženějších zemí jako je Itálie, Španělsko nebo Francie. Je patrné – a jev předcházel už ukrajinskou válku – že EU ve vztahu k asijským ekonomikám je na sestupné cestě, ekonomické perspektivy EU jsou globálně slabé nebo přímo špatné. Od vypuknutí ukrajinského konfliktu vlády zemí EU mají tři cíle, zastavit růst ceny energie, zvednout zbrojní kapacitu svých zemí a podporovat Ukrajinu. Odhaduje se, že podpora Ukrajině stojí 1% HDP členských zemí EU, část této podpory už šla mezi 1. lednem a 24. únorem, opatření zemí EU přijatá po 24. únoru přijdou na 0,65 % HDP.

Příliš náhlé ukončení mechanismů zpětného odkupu dluhopisů by v současné situaci mohlo vést v eurozóně k nové krizi, zejména proto, že s výjimkou klíčových sazeb rostou úrokové sazby. Po výrazném vzestupném trendu na počátku roku, bankovní sazby pro podniky a domácnosti v květnu a červnu narostly. Sazby hypoték zaznamenaly největší měsíční nárůst ze dvě desetiletí, což má velmi nepříznivé důsledky pro domácnosti a trh s bydlením. Cena peněz pro jednotlivce narostla. Je riziko, že postcovidová ekonomická obnova bude ohrožena, fiskálně není možné financovat opatření vyvolaná sankcemi, prudký nárůst inflace je důsledkem.

Fundamentální ekonomické dilema – úlohou monetární politiky je za každou cenu bojovat s inflací nebo udržet příznivé klima ekonomickému rozvoji? A nad tím vším otázka: je dnešní inflace vůbec monetárním problémem? Druhá otázka nabývá na významu, totiž jsme konfrontováni s inflací, která je důsledkem nedostatečné nabídky, původně způsobená kolapsem logistických řetězců, dnes důsledkem sankcí, a nikoliv větší poptávkou. Určitě ortodoxní monetaristé budou tvrdit, že se jedná o nadměrnou poptávku a je nutné ji snížit, to je názor, který převládá v centrální bance ve Frankfurtu, ale poptávka je důsledkem kontrakce nabídky. Jiní ekonomové budou okamžitě argumentovat, že evropská politika bude mít špatné konce pro ekonomiku (brutální recese), pro sociální rovnováhu a samotnou politiku, která po covidové krizi obyvatelstvu těžko vysvětlí, že kvůli podpoře Ukrajině se musí zavést restriktivní ekonomická opatření. Monetární politika nikdy není odvislá od politických aspektů. Dogma o nezávislosti centrální banky jenom zakrývá dominanci jistých politických zájmů oproti jiným. Dnes se otvírá volné pole pro střet odlišných politických linií. Senzibilita německého obyvatelstva na inflační jev určuje německou politiku, francouzské a italské ekonomické akcenty jsou jinde. V zimě dojde k degradaci ekonomické situace v EU, obzvlášť pokud ceny porostou stávajícím tempem.

Na druhé straně bariéry ruský rubl je školním případem, jak zvrátit prognózy a smést ze stolu pravidla postavená globalizací. Západní země se domnívaly, že v Rusku vyprovokují finančními sankcemi ekonomickou krizi, stačí zpátky prolistovat výroky evropských politiků. Jeden balík sankcí za druhým, zákaz transakcí s ruskou centrální bankou, zmrazení ruských reserv, zákaz využívání SWIFTu pro sedm ruských bank, zákaz transferu eura do Ruska. Rusko vzalo devízy pod kontrolu, zavedlo alternativu ke SWIFTu. Výsledkem je, že nenastoupila finanční krize. Ruský export pokračuje, ale oligarchové a velké společnosti nemohou, až na výjimky ověřené ruskou centrální bankou, vyvážet kapitál z Ruska. Došlo k velkému nárůstu ruského obchodního převisu a dostavil se nedostatek rublů a nadbytek dolarů a eura. Rubl se na vnitřních trhu silně zhodnotil. Jako v kasínu, předpovědi západních politiků se netrefily. Ruská centrální banka navýšila klíčovou sazbu (k 20%), aby zabila možné spekulace proti rublu, a pak sazbu pomalu snižovala, aktuálně je na 8%. Úroková míra je něco pod inflační hladinou a rostou kredity do ekonomiky. Platí staré ruské přísloví – co je dobré pro Rusko, je smrtelné pro Německo (a Evropu). Cena plynu a ropy je v rublech víceméně stejná jako v únoru, ale kurs rublu k euru a dolaru silně narostl.

Evropská měna euro je dysfunkční, hlavní její problém graduje, nelze najít společnou monetární politiku, která by konvenovala všem zúčastněným zemím. Politika, která konvenuje Německu a Rakousku je velmi problematická pro Itálii a Francii. Stále platí ekonomický teorém: společná měna pro země s odlišnou ekonomickou a sociální strukturou není funkční. Úplně stejný problém, který se objevil v krizi 2008-2010. Silný nárůst sazeb na pětiletý italský dluh, a to ještě Evropská centrální banka nezačala revidovat svoji bilanci a nezastavila politiku nákupu dluhopisů, je jedním ze symptomů. Euro přežívá výhradně z politických důvodů, drží se z důvodů oportunistické politiky.

LIBOR ČÍHAL

(11 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...