Rudá Obezita

Je to problém především v rozvinutém světě a celkem vtipně je to i nádherný nepřímý ukazatel růstu blahobytu v rozvojových zemích, někdy i citlivější než HDP. Jinými slovy, máte tlouštíky? Umíráte už na infarkty v padesáti? Tak to už jste na tom jako země velmi dobře a musíme vás pochválit, udělali jste velký pokrok.

Avšak v rámci bohatých rozvinutých zemí je obezita jako taková spíše ukazatel chudoby. Zjednodušeně bych řekl, že úroveň bohatství společnosti je už tak velká, že „jídlo“ není téma. Nikdo nemusí mít hlad. Jídlo se leckde válí i zadarmo. Takže chudí, kteří třeba nemají na nějakou sofistikovanější, a tedy i dražší, aktivitu se uchylují k jezení a k televizi. Inaktivita a nadměrný přísun kalorií je potom toxický mix, který zabíjí miliony. Ale jak už všichni víme, jsou „rozdílné“ druhy smrti.

Jsou kvalitní smrti: třeba užrat se k smrti, o tom se mluvit nemusí. A pak jsou tragické smrti, třeba autonehody, tam se řekne: ach jo, to je neštěstí, a jde se dál. Pak jsou strašně nudné smrti: třeba mrtvička nebo infarkt, tam se řekne: no jo, ono už mu nebývalo dobře a bylo na něm vidět, jak chřadne. Ale už na to měl svůj věk. Ale pak jsou úplně strašlivé smrti, které donutí lidi k absolutní hysterii a ekonomickým katastrofám: třeba covid patří mezi ty úplně nejhorší. Mezi ty horší patří i rakoviny. Když řeknete pacientovi: ukázalo se, že máte v histologii nález rakovinných buněk, ale v zásadě se jedná ložisko, které je odstraněno a nebude to mít zásadní vliv na vaše zdraví, stejně propadá neuvěřitelné panice a téměř páchá sebevraždu.

Když ale pacientovi s BMI 40, tlakem 170/110 a ejekční frakcí 40 řeknete, že jeho tlak není úplně okay, skoro se vám vysměje a řekne vám, že je to jeho tlak a že to je u něj normální. Nechce ani prášky, a změna životního stylu? To je téma z říše sci-fi. Zkuste si to sami v hlavě. Říkejte si slova: vysoký tlak, nadváha, coronavirus, rakovina. Která slova ve vás mají největší emoční odezvu? Přitom vaše emoce vůbec nemusí korelovat s tím, jak brzo a jak strašlivě pacient umře. Naši kolegové kardiologové nám na setkáních a kongresech tvrdí, že taková srdeční nedostatečnost má o řád větší úmrtnost než třeba virové infekce nebo rakovina. Ale jako slovo to vůbec neděsí. A obezita? No božíčku, tak má trochu faldíčky, noaco, hlavně buďte sám sebou a nenechte se diskriminovat, žeano.

A tak po posledním kongresu jsme seděli s kolegy ve foyer kongresového sálu a nad drinkem spíše odlehčeně promlouvali na téma obezity a úskalí komunikace s průměrným obézním pacientem. Pozoruhodné na tom je, že bez ohledu na region, stát a národnost, všichni obézní si časem vytvoří velmi podobné argumentační schéma, kterým si obhajují sami před sebou skutečnost, proč jsou obézní a proč to nejde jinak. Po chvíli jsme všichni vespolek s notným zděšením zjistili, že existuje nejen silná korelace mezi sociální vrstvou (tedy čím chudší a mentálně jednodušší, tím obéznější), ale vlastně i… politickou příslušností (!).

1. Pane doktore, vždyť já skoro vůbec nejím.

Energetický příjem u těchto lidí je nutně větší než výdej. A jasným důkazem tohoto faktu je jejich obezita. Buď jí moc, nebo jí špatně. Výsledek je, že jejich životní styl „nefunguje“. Typické pro socíky je ignorovat fakta a diskutovat donekonečna o tom, že je to jinak.

1. Víte co já se toho nachodím? Já mám pohybu víc než dost, to byste se divil.

Podobný princip, tentokrát na výdajové straně rovnice. Opět budou do krve diskutovat, že faktory vedoucí k obezitě jsou jinde, ale rozhodně to není v nedostatku pohybu a nadměrném konsumu kalorií. Sklon k hledání metafyzických příčin mi připomíná socíky, kteří jsou konfrontováni s fakty, že každý socialistický režim končil bídou a rozvratem, ale stejně budou hledat jiné zástupné důvody, proč rozhodně nebyla chyba v socialismu. Dnes třeba za inflaci rozhodně nemůže tisk peněz, ale Američané, Brusel, spekulanti, boháči… všichni ostatní, ale já rozhodně ne!!! Já jsem v tom nevinně.

1. Víte, já chodil cvičit, 2x týdně na vodní gymnastiku, ale pak mi to pandemie zavřela a já už nemohl!

A vy taky jíte jen 2x týdně? Aha, ne, jíte každý den. Ale souvislost mezi jídlem a tloustnutím nevidíte. A je zcela zjevné, že pokud pandemie zavře vodní gymnastiku, nedá se dělat vůbec NIC. Jít na kolo do lesa? Běhat? Cvičit doma? Ne, pane doktore, s touhle váhou a s těmahle bolavýma kloubama to nejde, to není tak snadné jako u vás hubených. Další typický rys socíků: Absolutní odmítnutí přijetí odpovědnosti za svůj život, delegace odpovědnosti na instituce, potažmo stát. Zaměňovat kauzalitu u všech problémů: Jsem tlustý, protože mám velké tělo, a nemůžu cvičit, protože mám bolavé klouby. Nechápou, že protože necvičí a žerou, mají velké tělo a bolavé klouby. Tak je ta kauzalita správně.

1. Mám chuť na nutelu, přišel jsem z práce a jsem uondanej.

Ale no tak, pojď si zaběhat, přejde tě chuť na nutelu, budeš se potom cítit báječně a nakonec i ten salátek s olivami bude chutnat božsky! Každý zodpovědný, sebevědomý a vzdělaný člověk oplývající trochou abstraktního myšlení umí zabudovat do svého života koncept odložené spotřeby a vystoupení z komfortní zóny. Trocha přemýšlení za dva rohy, následovat dlouhodobé cíle, umět si odříci teď, ale profitovat ze svého rozhodnutí později. Tohle všechno chybí jak obézním, tak socíkům. Teď se nažeru a nikam nejdu, a co bude zítra, je už jedno. Teď vytisknu spoustu peněz, rozdám to důchodcům, nechám se zvolit levičáky, a co bude zítra, to už je jedno. Když vám někdo řekne, že mezi ději je příčinná souvislost a že si za problémy můžete sami chybným nastavením a chybnými rozhodnutími, vyvolá to v probandovi vztek a odpor. NEEE, ječí, za všechno můžou ostatní a vy jste ten zlej, co říká fujky fujky věci! A tak tradičně odchází obézní pacient naštvaný, možná na mne, možná na sebe, možná na svět okolo.

1. Nemůžu shodit, pane doktore. Víte, zavřeli mi cvičení kvůli covidu. Nedostal jsem termín do Nutriční poradny, na termín čekám už půl roku. Pojišťovna mi už nechce platit další rehabilitace. Nedostal jsem poukázku na lázně. Pane doktore, nepředepíšete mi masáže? Bolí mě strašně záda.

Úřad, instituce, žádost, potvrzení, poukázka, razítko, razítko, razítko, povolení, lustrace, audit, nostrifikace, aprobace, briefing, brainstorming, já jsem tady vedoucí. Proboha!!! V jakém perverzním etatistickém světě musí žít tento občan. Tohle už je vážně nemocný přístup a tímhle způsobem řeší socani celého světa všechny svoje problémy. Tam, kde stačí střídmost v jídle a aerobní pohybová aktivita, vznikají papíry, razítka, úředníci, státní zaměstnanci – a ti všichni tyjí z našich daní. A výsledek? Obézní občan, který nedostal servis ve vysněném rozsahu a PROTO tedy je obézní, jen PROTO. Je to vlastně oběť systému. Ve skutečnosti jsem oběť systému já, že mu ten cirkus ze svých daní financuji, a on je jen oběť svého chorého myšlení, institucionální závislosti. Socialismus nejen že vygumoval samostatné myšlení, ale absolutně vykastroval populaci od přirozené odpovědnosti za své životy a za své okolí. Davy stojí ve frontě na banány, na poukázky a na razítka. A v lese v poklidu pobíhají poslední tři svobodní a hubení lidé.

1. Pane doktore, já mám nemocnou štítnou žlázu, víte?

TSH máte v normě. Aha… no jo, ale u mne to je lipedém, víte? Jsem zavodněný. Máme dědičnou obezitu, táta byl tlustý, děda byl tlustý, já za to nemůžu. Ano, existují vzácné diagnosy, ale věřte mi, vy tam nepatříte. Vy patříte mezi ty, kdo se málo hýbou a špatně jedí. Tečka. Až tak jednoduchý je ten vesmír. Typická snaha všech moderních levičáků pseudovědeckým balastem a systémem polopravd nějak nabourat základní axiomy vesmíru. Třeba onen Francouz Thomas Piketty. Musel napsat bambilion stránek, aby vysvětlil, že funguje perpetuum mobile, a tím zase recykloval marxismus -leninismus.Jediné, koho může přesvědčit, jsou davy intelektuálů, které opět podlehnou kognitivním zkreslením. Koho ovšem nepřesvědčí, jsou realita a vesmír. Dopadne to stejně jako vždycky a jako milionkrát předtím. Stejně tak jako dopadnete vždycky stejně vy všichni, kteří žerete a málo se hýbete. Bez ohledu na to, kolik u toho pronesete chytrých argumentů a kolika vychytralými výmluvami dokážete ošálit sebe sama. Výsledek je jasný. Obezita. Onemocnění. Strádání a soužení. Bolest a předčasná smrt. Za mne je obezita produkt hlavně socialistického a kolektivistického myšlení.

Prosím všechny s IQ nad 100, následující text už dále nečtěte. Zkusím tady pár absolventům VŠŽ sebrat vítr z plachet dříve, než zase dostanou svoji náladu, nebo než znudění důchodci dostanou potřebu se v diskuzích vyjádřit: Slovo (silná) „korelace“ znamená, že dané fenomény mají (silnou) vazbu. Argumenty typu „znám hubeného komouše“, nebo „znám obézního libertariána“, potažmo podnikatele, si strčte do šuplíku hned vedle vašeho diplomu z VŠŽ.

Dále všem útlocitným dámám, které zase dostanou potřebu kolabovat nad mojí arogancí, vzkazuji, že každého svého obézního pacienta edukuji velmi něžně a citlivě, pracuji s ním mnoho týdnů, snažím se změnit jeho paradigma a donutit převzít zodpovědnost, doprovázím ho při pravidelných schůzkách v cestě za zdravím. A ano, vím, že existují onemocnění žláz s vnitřní sekrecí a poruchy metabolismu, ale nebojte, pravidelně děláme všechna vyšetření a laboratorní hodnoty, takže naší naroušené diagnostice neunikne vůbec nic.

Kdo by nabyl pocit, že obézní nemám rád a že je nějak diskriminuji, tak to předem vyvracím. Existuje mnoho obézních, se kterými se dá skvěle pracovat, a máme krásné výsledky.

Takže nakonec zůstaneme o toho, že nemám rád kolektivisty a agresivní absolventy Vysoké školy života.