Komunikace a propaganda |

Sdílet článek:

Termín propaganda se na Západě používá výhradně ve směru k čínským, ruským aj. nepřátelům, Orbánovi dáme za pravdu, že působení LGBT ve školách by nemělo být dovoleno, ale “osvětu” LGBT ve školách nechápeme jako propagandu, propaganda je přece výhradní doménou Ruska a Číny. Po velkém humbuku v EU centrech se musely zavřít dva ruské informační zdroje RT a Sputnik, aby nerušily informační pravdu tisíců západních mainstreamových kanálů. V západních společnostech nejde o propagandu, ale o komunikaci a PR. PR industry se studuje na vysokých školách, zabývají se tím tajné služby, výzkumné ústavy a think tanky, náklady na tuto chobotnici se odhadují na 2-4% HDP. Záměr této propagandistické mašinerie se nemaskuje, ovlivnit a zmanipulovat člověka do té míry, aby informační kvanta PR považoval za pravdu a podle této pravdy vědomě i podvědomě jednal. Pokud informace není generovaná proto, aby podpořila veřejnou debatu je irelevantní, manipulativní a zavádějící, napsal Christopher Lasch. Dnes je člověk zahlcen agresívním informačním tokem, slovo ztratilo váhu a smysl, symboly zaměnily slova. Stačí ukázat cimru na Ukrajině s hromadou náušnic s podtitulem “po ruském odchodu” a všem je všechno jasné. Lasch napsal, že nakonec v tomto systému i člověk ztratí kapacitu jazyk používat. Dnes není rozdíl mezi televizním politickým pořadem a estrádou, zmanipulované mase diváků se dovolí mít názor, čím víc názorů, tím pro cirkus lépe. Vzápětí je tato pseudopolitická debata vystřídána jinou a důsledek je nulový, v autoritatívním komunistickém režimu, pokud se v médiích dovolil odlišný názor, měl váhu a důsledky, jako např. dopis Miloše Kopeckého Rudému právu někdy v osmdesátém sedmém.

Komunikace a PR jsou hlavním režimním pilířem, a taky důvodem jeho hluboké krize. Post moderní společnost až v nejzazších případech sahá k násilným prostředkům totalitárních režimů dvacátého století, aby udržela společenskou kohezi, má k dispozici ideologicky zajímavější a efektivnější prostředky. Propaganda ve formě PR a komunikace, která pronikla do všech sfér lidského života od kolébky až po krematorium: aktuality, publicita, filmy, televizní seriály, video hry, sportovní spektákly, školní programy, charitativní komedie atd. Jen omylem můžeme považovat islámský totalitarismus pohlcující všechny aspekty lidského života, za něco vadného, ve srovnání s propagandistickou obludností západního světa. Západní společnost budou dějiny charakterizovat jako “společnost totální a globální propagandy”. Evropan je uvězněn v tomto gulagu a nemá moc možností tomu čelit.

Když si normální člověk zapne rádio, pustí televizi nebo otevře noviny, má 95% šanci, že narazí na mainstreamové médium, které nezajímá faktická pravda, ale sděluje publiku, kde je dobro a zlo. Toto je jejich job, k ničemu jinému nemají dispozice a nejsou vyškoleni. Propaguje se homo festivus, křížení lidí a záchrana planety, ušlechtilost NATO a EU, v posledních letech genetická inklinace ruského etnika ke zlu a k primitivnímu stylu života atd. Např. v žlutém časopise Student Agency apoteóza homo festivus, která už vypilovala celé generaci náhled na svět. Řada začínajících PR hvězdiček zde dlouhé roky publikuje zážitky z cest, všechno jednobarevné jako v hollywoodském filmu, dovíme se, jak se leze přes liánový most nebo že se dá spát i s lamou, ale napsat něco podstatnějšího o lidech a národech, kteří nikdy nežijí v jednobarevném žlutém světě, agentura netoleruje nebo to už nikdo neumí.

O současné západní propagandě píše ve francouzské Polemia esejista a společenský činitel Jean-Yves Le Gallou. O škole se dnes nedá říct, že je místem velkého vzdělávání, ale velké indoktrinace. Hlavním propagandistickým pravidlem je zjednodušování a společný nepřítel. Nepřítel západní propagandy je jasně definován: člověk věrný svým kulturním a civilizačním kořenům, všechno národní, patriotické, religiózní, tradiční a ukotvené. Když Chomsky a Herman redigovali v 1988 knihu “Formování souhlasu”, nedokázali postihnout všechny aspekty “demokratické” mediální propagandy. Oproti tehdejší době, jde dnešní západní totální propaganda už mimo mediální rámec. Vědci, experti, statistici a analytici veřejného mínění jsou v dobrovolném zajetí dominantní ideologie. Literatura – od Nobelovy ceny po thriller – je ve službách ideologie a aktivistických menšin. Např. soudní procesy ve Francii a Německu s atentátníky se nepoužívají proto, aby ukázaly pravdu, ale aby zformovaly veřejné mínění. Je to fascinující. Goebbels byl ve srovnání s velkým teoretikem americké propagandy Bernaysem amatérem. Gallou píše, že válka na Ukrajině se nám předkládá úplně stejným způsobem jako americká propaganda prodávala vstup USA do války v roce 1917.