Zneužívají aktivisté bratislavské tragédie?

Skutečně tomu tak je?

Zkusme se na celou tragickou událost podívat bez emocí. Nikdo nepopírá, že šlo o naprosto odsouzeníhodný zločin, pokus o masovou vraždu (masovým vrahem je dle definice takový vrah, který spáchá čtyři nebo více vražd na jediném místě a bez časového prodlení). Zároveň však šlo nepochybně o čin šílence, nikoliv o promyšlenou manifestaci nějakého dlouhodobého politického postoje, který by mohl být dále následován a rozvíjen. Bratislavský útočník nebyl politikem, tím méně filozofem či ideologem. Byl pouze prachsprostý vrah.

Existuje v tuto chvíli v Evropě, na Slovensku nebo třeba v České republice nějaký ucelený myšlenkový, politický proud, jenž by byl takto násilně namířen vůči LGBT komunitě? Jistě, mnozí by možná uvedli konzervatismus se všemi jeho možnými větvemi a odnožemi, který je mnoha levicovými aktivisty a komentátory očerňován jako zdroj nenávisti vůči homosexuálům. Konzervatismus však daleko spíše vystupuje vůči woke homosexualismu jako politickému proudu, který se na základě akcentu jakési kmenové příslušnosti pokouší definovat speciální práva nad rámec práv přirozených, tedy nad rámec práva na život, svobodu a majetek. Práva jsou podle homosexualistů spíše společenský konstrukt, jenž může být ohýbán dle libosti a pak jakkoliv aplikován na tu či onu skupinu lidí. A ti pak mají možnost volat po naplnění těchto tzv. práv. Bez ohledu na objektivní realitu a skutečnou náplň pojmu právo. O samotné homosexuály se však konzervatismus nezajímá. Snaží se velmi přísně odlišovat homosexualitu a homosexualismus. Ostatně i mezi konzervativci, kteří takovýto kmenový přístup k politice odsuzují, bychom homosexuály našli, takovým příkladem může být například spisovatel a novinář Douglas Murray. Zpravidla se takoví lidé setkávají s velmi nenávistnou reakcí právě ze strany homosexualistického politického aktivismu.

Až na některé naprosto marginální politické straničky a hnutí, které inklinují k nějaké formě fašismu, se tady však žádné reálné politické hnutí, jehož agendu by do značné míry tvořilo násilné nepřátelství vůči LGBT komunitě, nenachází. Není na koho ukázat prstem.

Ale skutečně to tak je? Jeden takový směr bychom tu přece jen najít mohli, třebaže ne přímo v České republice nebo na Slovensku. Je jím islám, nebo, chcete-li politický islám, islamismus. Je potřeba to připomínat. Samozřejmě nikoliv proto, že by bratislavský vrah zabíjel ve jménu islámu. Jeho motiv ve skutečnosti žádnou ucelenou politickou ideologii nemá, a politický rámec je daleko spíše psychologickou racionalizací či pokusem o omluvu toho, co se mu dělo v hlavě (ostatně podobně to bylo například u norského masového vraha Anderse Breivika).

Porovnejme si reakce politiků, aktivistické veřejnosti nebo samotné komunity, která se stala terčem útoku. Je-li terčem vražedné nenávisti Západ a pachatelem nebo pachateli jsou stoupenci politického islámu (jako tomu bylo například v roce 2015 při útoku na pařížský hudební klub Bataclan), je motiv zpravidla bagatelizován, politické cíle různých immámů jsou odsouvány do pozadí, naopak jsou vyzdvihováni tzv. integrovaní a prozápadní muslimové. Nikdo z politiků nevystupuje v médiích s prohlášeními, že jsme ohroženi organizovaným nepřátelstvím a nenávistí. Musíme se stmelit, zvládneme to, je třeba si zachovat otevřenost, třeba i vůči těm, kteří nás celou svoji ideologií a životním postojem nenávidí a opovrhují námi. A pokud přece jen někdo, část veřejnosti, protestuje proti hrozbě islámského terorismu, je ostouzen jako extrémista nebo xenofob.

Reakce na útok osamělého střelce vůči návštěvníkům gay klubu jsou diametrálně odlišné, třebaže za pachatelem nestojí žádná skutečná politická síla ani jasně definovaná ideologie. Komentátoři z řad mediálních osobností a politiků se předhánějí v líčení, že homosexuálové jsou v nebezpečí, stali se lovnou zvěří a mají důvod se obávat o svůj život! Je třeba to rychle a rázně řešit! Mezi řádky, jaksi v druhém plánu, je pak uplatněn narativ, že každý, kdo oponuje ideologii homosexualismu a například nesouhlasí se zavedením stejnopohlavních manželství, potenciálně schvaluje teror. Ano, gayové jsou terčem teroru! Cíleného a organizovaného teroru! Homofobie roste! A navíc ještě transfobie! Lidé vycházejí do ulic, politici činí svá prohlášení… Média opatrně otvírají otázku, zda za údajným růstem nenávisti a nesnášenlivosti (aniž by pro něco takového byl předložen jakýkoliv statistický důkaz) náhodou není přílišná svoboda projevu, protože “k takovému zlému zločinu vedou zlá nenávistná slova.” (Tak se vyjádřil v článku na webu iRozhlas zástupce šéfredaktora deníku Právo Petr Šabata.) Na lidské tragédii lze vystavět pevnou budovu politické agendy. Spousta práce pro mnoho a mnoho politiků či aktivistů.

Přitom je evidentní, přinejmenším v naší části Evropy, že zde nikomu nic nehrozí. Pravděpodobnost, že se nějaký příslušník LGBT komunity stane terčem útoku, je mizivá. Mám na mysli skutečný útok, nikoliv slovní poznámky z úst nějakého primitiva, protože obecně vzato primitivismus není tématicky nijak omezen. Ostatně nadávku si můžete vysloužit jak za brašnu v barvách duhy, tak třeba za odznak s přeškrtnutou vlajkou EU, který nosíte na klopě kabátu (což je moje vlastní zkušenost, a přesto bych netvrdil, že jsou v naší republice euroskeptici v nebezpečí). Jde jen o náhodu, s kým se právě potkáte. Nejde o nic politicky systémového. Kolik skutečných útoků na gay bar se v naší části světa událo za posledních deset let? Tolerance k jinakosti je zde v tomto našem kulturním prostředí velmi vysoká. A troufám si tvrdit, že v ulicích Prahy nebo jiného českého města je homosexuál, který se ke své orientaci otevřeně hlásí a dává ji každým svým pohybem najevo (otázkou je proč), v nesrovnatelně menším nebezpečí, než kdyby se prošel ulicemi Malmö nebo Marseille. O Teheránu či Kábulu ani nemluvě.

Ovšem míra tolerance se může postupem času měnit. Může se snižovat a být jednou nahrazena nevraživostí či skutečnou averzí. Obávám se, že se tak stane, bude-li dále pokračovat homosexualistická politická kampaň, která LGBT komunitu neustále uměle staví do role oběti nenávistného většinového davu, do něhož lze pohodlně zařadit kohokoliv, kdo nadšeně nemává duhovou vlajkou. Lidé však velmi dobře vědí, že tato politická kampaň, která se neštítí, je-li to možné, zneužít lidských tragédií, je vylhaná. Falešná.

Přejí si vůbec aktivisté a jim naklonění politici, aby veřejnost LGBT komunitu přijala skutečně bez výhrad? Aby začala vyjadřovat souhlas se všemi požadavky její politické lobby? Aby bezpodmínečně přijala mnohdy velmi agresivně uplatňovanou estetiku aktivistického festivalu Prague Pride? Aby LGBT komunitu nejen tolerovala, nejen respektovala, ale také obdivovala? Aby se před ní na morální a společenské rovině skláněla? Spíše si to nepřejí. Proč? Přišli by totiž o svůj raison d’etre, přišli by o své výsostné politické téma: konflikt.

A pokud ten konflikt není skutečný, a uznejme konečně, že zde, v této části světa skutečně žádný politický konflikt v tomto směru nepanuje, neváhají vytvářet jeho iluzi, přiživovat ji, zveličovat, a rozdmýchávat jiskru skutečného konfliktu.

Sama LGBT komunita, čímž myslím normální slušné lidi, nikoliv aktivisty, by tohle měla velmi hlasitě odmítnout. Je to v jejím zájmu. Jinak je totiž v pozici rukojmí aktivistů, jimž nejde o řešení jakéhokoliv problému homosexuálů, kteří prostě chtějí jen žít v tolerantní a svobodné společnosti. Jde jim jen o aktivismus.