Když herec pobíhá po jevišti na podpatcích a v růžovém trikotu – to není důstojné zaměstnání pro dospělého muže

Martina: Marku, ty jsi kromě herectví, jak jsem už zmiňovala, zabrousil také do fotografie, věnoval ses, nebo věnuješ se výtvarnictví, podnikal jsi, a tak dále, až by se mohlo zdát, že je ti škatulka herec trošku malá. Je to tak?

Marek Vašut: No tak určitě.

Martina: No tak určitě? Takže jsi i sportovec?

Marek Vašut: Protože je o mně známo, já se tím nikdy netajím, že jsem na herectví šel vlastně čistě po pragmatické úvaze. Nebylo to, kam by mě táhlo srdce.

Martina: Říkal jsi, že ses rozhodl rozumem.

Marek Vašut: Rozhodl jsem se jednoznačně rozumem. Já se – i když tak nevypadám, a řada lidí to může vzít dokonce jako urážku, nebo zcela nemístnou pýchu – považuji za sečtělce, a chtěl jsem jít na filozofii, protože to mě lákalo. V dětství jsem si kladl otázky po smyslu bytí. Chytlo mě to nějak strašně brzo.

Martina: A proč jsi nešel?

Marek Vašut: Protože jsem ročník 1960, a snadno si spočítáš, že v té době jít na filozofii znamenalo absolvovat tři a půl roku marxismu-leninismu, a jednoho a půl roku „kritického přístupu k buržoazní filozofii“. A to bych opravdu neskousnul. Taky jsem si říkal, protože mám velmi pozitivní vztah k výtvarnému umění, že bych šel na „akádu“, ale to mně můj otec správně vymluvil, říkal mi: „Nemáš sitzflajš, synku. To, co děláš, je celkem pěkný,“ on znalec výtvarného umění, byl vystudovaný kunsthistorik, „je to dobrý, ale nemáš sitzflajš.“

Martina: A co tím myslel?

Marek Vašut: Říkal: „Víš, ono je to u malířiny – marná věc – ty maluješ jednou za měsíc, ad hoc, kdy do tebe opravdu vstoupí nějaká múza, ale tím se nedá uživit.“ Stejně jako u spisovatele, scénáristy, podle něj platilo: „Nula dies sine linea“; ani den bez linky, ať už píšeš, nebo maluješ. „Jak se tím chceš uživit, když tě to popadne jednou za měsíc, za tři týdny? Budeš dělat nástěnkáře v ČKD?“

Martina: To bylo inspirativní.

Marek Vašut: To bylo odstrašující. Tak co můžu se svým lenivým přístupem, jenom že mám rád literaturu, dělat? A zvítězilo herectví, už kvůli tomu, že jsem hrál, jak jsi zmínila, od pěti let ve filmech a v televizi, a navíc se herectví zdálo jako dobré útočiště, dobré refugium před světem politiky, který se mi samozřejmě protivil, protože pokud jsi rezignovala na vedoucí funkce, a smířila jsi se s tím, že budeš řadový herec, tak jsi nemusela vstupovat do strany. A to pro mě bylo velice důležité.

Martina: Takže jsi se tam chtěl vlastně zašít?

Marek Vašut: V podstatě zašít. A pak mi taky bylo sympatické, že zkoušky jsou až od deseti hodin.

Než Stanislavského prožívání je mi bližší, že hercovy slzy kanou z mozku, nikoli ze srdce, nebo jak říkal Marccello Mastroianni, vezmu na sebe kostým, a je to tam

Martina: Už jsem zmínila, že jsi se poprvé objevil na jevišti, před kamerou v pěti letech, a říkám si, jestli jsi vlastně měl vůbec šanci se tomuto světu vyhnout, když tvoje maminka byla baletka v Národním divadle, a tatínek, jak už jsme zmiňovali, přednášel dějiny umění na AMU?

Marek Vašut: Tehdy byl jenom baletní kritik v Divadelním ústavu, a můj dědeček byl animátorem kresleného filmu u Bratří v triku na Barrandově.

Martina: Měl jsi šanci dělat něco jiného?

Marek Vašut: Určitě měl. Nikdo by mě nenutil. Ale může za to dědeček, který mě v pěti letech najednou vytáhl z pískoviště na Žofíně. To mě velmi rozladilo, protože jsem v tu chvíli byl králem pískoviště, měl jsem nejlepšího bagra, největší hrad, a najednou mě dědeček vezme za límec, a odtáhne do historické budovy Žofína, kde probíhal konkurs, ne casting, jako dneska, na film Káťa a krokodýl začínající režisérky Věry Plívové Šimkové. On to věděl z Barrandova, že tam tento konkurs bude. A světe div se, jak jsem byl velmi rozhořčen, a tvářil jsem se velmi nepřátelsky, tak paní režisérka prohlásila – ještě jsem byl zlatovlasé bejby, a tu fotku, která se zachovala, jsem po letech našel, tak bych dnes řekl, že tohle je asi konkurs na dětství Benita Mussoliniho: „Tak právě takhle nasranýho chlapečka do tý role potřebujeme.“ Tak jsem se tam ocitl, a strašně se mi to zalíbilo. Celý svět filmu. Takže nebylo čemu se divit, protože paní režisérka to pro nás, pro děti, podávala jako velkou hru.

Martina: Když jsem se tak prokousávala tvými rozhovory a životem, tak jsem vážně nevěděla, že ten sprateček v „Přijela pouť“ jsi také ty.

Martina: Nejkrásnější prázdniny. Pak ses rozhodl, že se tím budeš živit, ale přesto o sobě říkáš, že nejsi umělec, ale řemeslník. A tak si říkám: „To jsi nikdy neměl občas poryvy – nemyslím to zle ­­–, jak předvádějí herci ve studiu „divadlo“, a jak jsou před zkouškou úplně rozervaní, a jak jsou po představení úplně vypuštění, protože tam prostě nechali duši? Tohle jsi nikdy neměl? Nebo měl? Nebo máš?

Marek Vašut: Respektuji to, ale já jsem to nikdy neměl, na to jsem prostě velký skeptik. A nikdy jsem to nepovažoval za tak nutné. To vyplývá ze dvou přístupů k herectví: Tito rozervanci, kteří tam nechávají duši, jsou vlastně ti, kterým je bližší metoda prožívání Stanislavského, je jim to vlastní. No a mně se vždycky ale líbil přístup – teď ke své hanbě nevím, kdo to řekl, jestli Voltaire, nebo Racine, no hanba, co se dá dělat: „Hercovy slzy kanou z mozku, nikoli ze srdce“. Takže mně byl bližší tento, řekněme, racionální, pragmatický přístup. Taky nás není málo. Třeba Marccello Mastroianni říkal: „Víte, takové to, jak někdo před rolí nespí – dobře, já to respektuji. Jsou takoví herci a mají taky i vynikající výsledky. Já si prostě vezmu kostým, a je to tam.“ Nebo taky není. Já to tak neprožíval.

Martina: Moje paní profesorka vždycky říkala: „Brečet musí oni, ne ty“.

Martina: Přesto jsem někdy slyšela i názor, že příliš myšlení na jevišti škodí.

Marek Vašut: Určitě, to je stejně jako v milostném životě.

Snažím se odmítat role, o kterých si myslím, že nejsou pro mě, že to není moje parketa

Martina: Teď jsi říkal, vezmu si kostým, a ono to tam je, nebo taky není. Trpíš někdy, když to tam není? Nebo to byl jen řečnický obrat?

Marek Vašut: Myslím, že celkem vždycky to tam je. K tomu, že to tam není, dospějí později kritici, a je to naprosto v pořádku. Proboha, ne všechno se může člověku podařit, ale díky tomu, že už jsem přes třicet – letos jsem třicet let na volné noze –, tak se snažím odmítat, a myslím, že se mi to celkem i daří, role, o kterých si myslím, že nejsou pro mě. Prostě, že to není moje parketa.

Martina: Jaké to jsou role? Které nejsou tvoje parketa?

Marek Vašut: Který neodpovídají mému naturelu.

Martina: Musíš vždycky trochu hrát Vašuta?

Marek Vašut: Ne úplně. Ale prostě existují role, který by mi, myslím, nešly. A říká se, že ke ctižádosti každého správného herce patří, aby se naopak snažil k takovému protiúkolu najít cestu. A ještě v mých letech u divadla, v šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých, režiséři s oblibou dávali hercům protokoly, aby to bylo proti jejich naturelu a aby v sobě objevili nové fasety.

Martina: Takže ne?

Marek Vašut: Já tomuhle zase moc nevěřím, že to může mít dobrý výsledek, pokud k tomu herec přistupuje s nechutí. Pokud má v sobě sám ctižádost se s protiúkolem utkat, tak v pořádku. Výsledek je vždycky nejistý.

Pokud v nějakém progresivním kuse nutí režisér padesátiletého herce pobíhat po jevišti na podpatcích a v růžovém trikotu, tak to asi není důstojné zaměstnání pro dospělého muže

Martina: Když jsem kdysi dělala rozhovor s Martinem Hubou, tak mi říkal, že v určitém věku, v určitém období, může chlap zjistit, že herec nemusí být pro muže vždy úplně důstojné povolání, a proto se začal věnovat i režii.

Marek Vašut: Zdaleka není první, kdo to říká. Myslím, že to právě zmínil Marccello Mastroianni, nebo můj oblíbenec, sir Anthony Hopkins, a takových herců je víc. Samozřejmě, protože muže je třeba asi brát ve starodávném smyslu toxické maskulinity, a pokud v nějakém progresivním kuse režisér nutí padesátiletého herce pobíhat v růžovém trikotu a na podpatkách po jevišti, tak si asi říká: „To asi není zrovna zaměstnání pro dospělého muže.“

Marek Vašut: Proto nejsem v divadle. A samozřejmě, vždyť se to dělo v Národním divadle v nedávné době, a řada herců kvůli tomu odešla. Ale zase si tam nabrali mladé progresivní, kterým to nevadí, a nacházejí se v tom. Každému co jeho jest. V pořádku.

Martina: Citoval jsi, že s idejemi musí člověk…

Marek Vašut: …by měl, ne musí, měl by…

Martina: …by měl.

Marek Vašut: Tím bylo míněno, aby ty hry nebyly jen jakési a la these, aby z toho nečišela ušlechtilost, nebo přímo propaganda. On to řekl v dobách sovětských, kdy na jevišti trčela čistá propaganda z textury hry jako péro z kanape.

Martina: Třeba opera Příběh opravdového člověka…

Marek Vašut: Příběh opravdového člověka – já jsem ji viděl v Brně! Svou profesionální kariéru jsem v roce 83 nastoupil v Brně, a v té době dávali v brněnské opeře Příběh opravdového člověka. Takže jsem to viděl.

Martina: Když jsem jednou napsala glosu o tom, jak se tam Meresjev zoufale plazil přes jeviště a zazpíval: „Nemám nohy“, tak…

Marek Vašut: …dolezu, dolezu, aspoň k tomu pařezu.“ Ono to zní. To skutečně existuje.

I když člověk odchází z divadla pobaven, nebo i poučen, tak mu to většinou dlouho nevydrží

Martina: Z Austrálie mi napsal pán, že to byl poslední hřebíček do jeho rozhodnutí, že uteče. A teď že tedy žije v Austrálii.

Marek Vašut: Já myslel, že už nikdy nepůjde do divadla.

Marek Vašut: Ale já jsem k tomu skeptický.

Martina: Proto nejsi v divadle?

Marek Vašut: Proto mi to nikdy tak nervalo srdce, protože divadlo bylo především proto, aby bavilo lidi. I když není to až tak pravda. Říká se, že klasická řecká tragédie byla součástí duševní občanské hygieny polis, protože se tam probíraly i otázky řízení města, nebo i existenciální vztah k bohům, vztah k povinnosti, a tak dál. Ale myslím, že i když člověk odchází z divadla pobaven, nebo i poučen, tak mu to dlouho nevydrží.

Martina: Ale může to být jakýsi střípek. Já si vzpomínám…

Marek Vašut: …otázka je, není-li dost, že divák aspoň na chvíli zapomene, že se prostě pobaví.

Martina: Anebo si vzpomene.

Marek Vašut: Nebo si vzpomene, nebo se mu podaří rozluštit… Není to až tak málo. Ale není to úplně nic zásadního.

Sociální sítě rozdělují, staví proti sobě různé názory a budují nesmiřitelnost. Lidé žijí ve svých bublinách, a když se jim nevrací stejný názor, neumí argumentovat, ani druhého člověka tolerovat.

Martina: Ale zajímala by mě jiná věc: Vzpomínám si, co se mnou jako se sedmnáctiletou udělalo, když jsem u nás v Ostravském divadle viděla Nebe na zemi. Pak jsem na školním výletě viděla Voskovou figurínu, kterou tehdy dávali v Ypsilonce, a říkala jsem si, že je musí odvézt z jeviště, a byla jsem potěšená tím, že rozumím vzkazu mezi řádky. A na to mi nesmírně po revoluci zarezonoval Jaromír Hanzlík, který na otázku, proč přestal hrát divadlo, v té době vlastně úplně skončil s herectvím, a odstěhoval se do ciziny, řekl: „Za minulého režimu divadlo nemohlo mluvit – a mluvilo. Dnes mluvit může – a říká něco?“ Říká něco?

Marek Vašut: Já jsem v roce 93 odešel vlastně z téhož důvodu. Úplně mě to přestalo bavit. Co bylo vzrušující v divadle v osmdesátých letech, ale i v sedmdesátých, bylo přesně to, že se nemohlo mluvit, a lidi chodili do tmy divadla na svůj kousek tichého tajnosnubného vzdoru proti režimu, a podle tohoto klíče byly taky v lepších divadlech rozšifrovávány všechny hry, včetně klasiky. Na základě tohoto mustru říká Hamlet: „Je něco shnilého ve státě dánském“, ale každý tomu rozuměl, že se mluví v jinotajích, a diváci, speciálně v Praze, měli velice dobře vypěstované jemné antény k tomu, aby zachytli každé dloubnutí proti režimu. Byla to tichá opozice. A nejlepším doporučením bylo v osmdesátých letech: „Na to rychle běžte, než to zakážou.“ No, zakážou. Oni to nezakazovali, ale „z uměleckých důvodů“ se to stáhlo, protože to neodpovídalo…

Martina: …úrovni socialistického divadelnictví.

Marek Vašut: Tak. A k tomu, co říkal Hanzlík, dám jeden příklad: My jsme v Národním divadle dělali klasickou českou hru Zlý jelen od Václava Klimenta Klicpery, ovšem předělanou jako „singspiel“ s písničkami. Režíroval to Jiří Menzel, a podle mě udělal geniální věc, že vzal prvotní podobu Zlého jelena od Klicpery, která je ještě psaná archaickou češtinou, a hráli jsme to takto v plné naivitě, a o to víc tam vycházely dloubance proti režimu. A na premiéře divadlo bouřilo smíchem, protože tam byly velice jemně vypointované situace – i když se to odehrávalo v českých zemích někdy na přelomu 18. a 19. století – kdy se mladý pán vrací z Francie na své panství ovlivněn rovnostníky ve Francii, rovnostníky, „liberté, egalité“, rovnostářstvím. A to se dalo krásně naroubovat na tehdejší režim. Divadlo bouřilo smíchem, na konci jsme měli desetiminutové standing ovation. Tuto premiéru jsme měli 16. listopadu 89.

Martina: Tomu se říká pech.

Marek Vašut: Potom jsme v Národním divadle v 89. dávali jeviště umlčovaným lidem, deplatformovaným režimem, a premiéru jsme obnovili někdy v únoru roku 90, a za ty dvě hodiny hluboké hrobové ticho v hledišti přerušil jeden nesmělý smíšek. Ta hra byla úplně mrtvá. Kopání do mrtvoly. Samozřejmě tě asi nepřekvapí, že si myslím, že kdybychom to v té samé podobě hráli dnes, tak by divadlo znovu bouřilo smíchem.

Martina: Divadlo by promlouvalo.

Marek Vašut: Čili ano, souhlasím s Jaromírem.

Martina: Ty jsi, Marku, říkal, že lidé chodili do přítmí divadla vlastně žít svůj…

Marek Vašut: …anonymní a bezpečnou maličkatou vzpouru proti režimu.

Marek Vašut: To je jeden z paradoxů doby, protože mladí lidé neměli možnost zažít komunistickou propagandu sovětského typu, a nevyrůstali ve lži. Oni měli to štěstí, že mohli vyrůstat v podstatě vlastně v pravdě…

Martina: …anebo v mnohosti názorů.

Marek Vašut: …v mnohosti názorů, a pořádnou kognitivní disonanci začali zažívat až se vzestupem sociálních sítí, které na základě svých algoritmů definitivním způsobem rozdělují, štěpí, staví proti sobě různé názory a budují nesmiřitelnost. A ve chvíli, kdy je nesmiřitelnost takto budována, žijí lidé ve svých bublinách a ve svých ozvěnových komorách, a ve chvíli, kdy se jim nevrací stejný názor, už neumějí argumentovat, a také neumějí druhého člověka tolerovat. Myslím, že k tomuto jednoznačně naprosto rozhodujícím podílem přispívají, jak říká Zdeněk Svěrák, asociální sítě.

MAREK VAŠUT