Konec operace Barkhane: Nová kapitola boje proti islamistickému terorismu v Sahelu |

Sdílet článek:

Po osmileté snaze potlačit expanzi radikálních islamistických skupin v Mali a v dalších státech Sahelu oznámila Francie ukončení operace Barkhane.

Končí tím současná nejvýznamnější zahraniční operace Francie, kterou aktivně podporovala i Armáda České republiky. I přes dílčí úspěchy ale vyvolává ukončení operace Barkhane řadu obav: politická situace v Mali je napjatá, vliv teroristických skupin v regionu nadále přetrvává a recept na „vítězství“ v této guerillové válce se zatím nepodařilo najít. Důsledky náhlého snížení francouzské vojenské přítomnosti v této oblasti bez adekvátní náhrady mohou mít zcela zásadní dopad nejen na Sahel.

Mali – africká verze Islámského státu

Nepříznivá ekonomická a sociální situace v Mali na konci první dekády našeho století a dlouhodobé pronikání extrémismu z Libye, Alžírska a dalších zemí zapříčinily dramatický nárůst radikalizace mezi Tuaregy (berberský národ žijícím na severu Mali a v sousedních sahelských oblastech, jenž vyznává radikálnější pojetí islámu, které se až konfrontačně odlišuje od zbytku obyvatel). Pod vlivem několika džihádistických organizací, včetně místí odnože Al-Káida, začala tak v severní Mali vyrůstat sahelská varianta Islámského státu, která postupně expandovala na čím dál větší území Mali.

Malijská vláda nebyla schopná na situaci adekvátně zareagovat, a proto požádala o vojenskou pomoc Francii, která si v regionu stále drží značný vliv. Jakkoliv byl tehdejší francouzský prezident François Holland k samotné vojenské intervenci zdrženlivý, situace se stala natolik kritická, že byl nakonec nucen jednat.

Jak výstižně poznamenal tehdejší ministr zahraničních věcí Laurent Fabius – pokud by Francie nezasáhla, islamisté by v několika dnech obsadili Bamako, hlavní město Mali, což by vedlo k rozložení státu Mali jako takového a k proměně celého regionu Sahel v jakési epicentrum radikálního islamismu a terorismu.

V návaznosti na rezoluci OSN tedy Francie zahájila v lednu 2013 vojenskou operaci Serval, jež měla za cíl podpořit malijskou armádu se zabezpečením hlavního města před okupací islamistů a následně pomoct se zajištěním celistvosti země a znovunabytí kontroly nad okupovaným územím.

Od francouzské „blitzkrieg“ k vleklé partyzánské válce

Operace Serval byla úspěšná. Během krátkého období se podařilo francouzským a spojeneckým vojákům zabezpečit hlavní město Bamako a de facto během pouhých dvou měsíců znovu získávat kontrolu nad převážnou většinou severního teritoria Mali, které doposud okupovali islamisti. Navzdory těžkému terénu a pouštním podmínkám slavila operace Serval úspěchy primárně díky vzdušné převaze a schopnosti likvidovat cíle i pomocí dronů bez přímého pozemního střetu. Během jednoho roku se podařilo osvobodit všechna významná města na severu Mali, zastavit expanzi radikálních islamistických skupin, dokonce i eliminovat některé jejich vysoce profilované velitele. Současně v Mali proběhly demokratické prezidentské a parlamentní volby a do země se vrátila relativní stabilita, jakkoliv stále docházelo k útokům a střetům s islamisty. V lednu 2014 François Hollande oznámil, že operace Serval splnila své cíle a vyjádřil záměr postupně redukovat počet nasazených vojáků a nakonec ukončit celou operaci.

Úspěch to byl ovšem jen dočasný. Islamisté si rychle uvědomili, že v rámci konvenčního způsobu boje v tomto asymetrickém konfliktu nemají proti francouzské armádě šanci. Podobně jako v Afghánistánu se radikálové nakonec uchýlili k partyzánskému způsobu boje, kdy napadali vojenské i civilní cíle takzvaně ze zálohy a následně se schovávali mezi civilisty nebo v těžko dostupných oblastech malijské pouště. Navíc se jejich aktivity rozšířily i do okolních států. Tato změna taktiky představovala pro francouzskou armádu značnou komplikaci, neboť nedokázala na jednotlivé útoky reagovat se stejnou úspěšností jako doposud. V návaznosti na zhoršující se situaci zahájila Francie v srpnu 2014 novou operaci Barkhane (navazující na dosavadní operace Serval v Mali a Épervier v Čadu) s rozšířením působení v Mali, Mauretánii, Burkině Faso, Nigeru a Čadu, jež vytvořili koalici G5 Sahel.

Situace se ovšem i nadále zhoršovala – islamistům se dařilo efektivně napadat zejména francouzské a koaliční vojenské cíle, frekvence a intenzita těchto útoků navíc rapidně rostla. Francie byla tedy nucena postupně posílit svoji vojenskou přítomnost až na současných 5100 vojáků. Zároveň vyzvala ke spolupráci další evropské státy. Na základě této výzvy vznikla v roce 2020 společná evropská jednotka speciálních sil Takuba, do které se mimo jiné zapojila i zhruba šedesátka příslušníků elitní 601. skupiny speciálních sil z Prostějova. Češi v Mali navíc působí v rámci výcvikové mise Evropské unie EUTM a v rámci mírové a stabilizační mise OSN MINUSMA. V Mali je v současné době nasazeno až 120 českých vojáků a jedná se tak o naše nejrozsáhlejší vojenské působení v zahraničí.

Konec Barkhane: přiznání neúspěchu Francie?

Po sedmi letech vleklé partyzánské války s islamisty oznámil francouzský prezident Emmanuel Macron 10. června konec operace Barkhane a zásadní restrukturalizaci francouzských vojenských sil v Sahelu. Do konce roku 2021 by se počet francouzských vojáků měl zredukovat na zhruba polovinu ze současných 5100. Jakkoliv Macron uvádí jako jeden z důvodů ukončení Barkhane úspěšné splnění cílů mise, aktuální situace v Mali a celém regionu tomu bohužel neodpovídá. Vliv islamistických skupin se od nasazení francouzských sil rozrostl nejen do okolních států Mali, ale zároveň prorostl na jih do hustěji obydlených oblastí. Pro mnoho civilistů i vojenských základen se tak islamisté stali zcela bezprostřední (byť částečně neviditelnou) hrozbou, kterou francouzské a alianční síly nedokážou eliminovat. Pod vlivem prvotní ofenzivy a tlaku francouzských sil navíc došlo ke sjednocení jednotlivých islamistických skupin a vytvoření koalice Jama’at Nasr al-Islam wal Muslimin (JNIM), jež se stala oficiální větví Al-Káida v Mali a tvoří početnou a relativně jednotnou frontu proti francouzským a koaličním silám. Po sedmi letech působení v zemi tedy určitě nelze mluvit o úspěchu – situace je minimálně stejně vážná jako na samotném začátku operace.

Ukončení operace Barkhane je ale zapotřebí vnímat v širším kontextu. V Mali nedávno proběhl již druhý vojenský puč za posledních devět měsíců, což značně otřáslo spojenectvím Mali a Francie a jejich společnému boji proti islamistům. Krizi partnerství navíc ještě prohloubila následná ochota malijských vládních představitelů vyjednávat s radikály, což bylo pro Francii pochopitelně zcela nepřijatelné.

Politická situace v Mali je ale možná pouze jakýsi pretext pro samotné ukončení operace Barkhane. Francie se v Sahelu vyčerpala, za dobu svého působení eviduje ztrátu 55 vojáků a roční náklady na financování celé operace šplhají k jedné miliardě EUR. Tato tvrdá čísla jsou před francouzským daňovým poplatníkem těžko obhajitelná, zvlášť, když se ve Francii blíží prezidentské volby (duben 2022). Je tedy pochopitelné, že Francie nemůže na sebe převzít veškerou tíhu odpovědnosti za celý Sahel. Jakkoliv je to právě Francie, která na daný region má z evropských států nejužší vazby (a má zde i své ryze národní zájmy), boj o stabilitu v Sahelu je zároveň bojem o bezpečnost Evropy. I proto je apel Francie o jednotný evropský postup opodstatněný.

Prázdné místo po Francii bude těžké nahradit

S ukončením operace Barkhane bude Francie postupně opouštět zejména základny na severu země. Počítá se se snížením stavu nejen personálu, ale také logistické podpory či leteckého a pozemního arsenálu. Pro státy G5 Sahel a jejich partnery se jedná o zcela zásadní oslabení. Lze proto očekávat, že aktivity JNIM a dalších islamistů nebudou ubývat, spíše naopak. Nadcházející měsíce mohou tedy být pro Sahel bouřlivé. I proto je nutné se ptát, kdo Francii v regionu nahradí.

Klíčovou roli by podle Emmanuela Macrona měli nadále hrát armády koalice G5 Sahel s podporou společných evropských sil v rámci jednotek Takuba a mise EUTM, kde se Francie chce i nadále angažovat. Tato představa je ale možná až příliš optimistická. Samotné založení jednotky Takuba se potýkalo se značnou ostýchavostí ostatních členských států EU: chybí prostředky, arsenál a zejména politická vůle. Je tedy těžko představitelné, že opouštějící mašinérii francouzské armády nahradí státy, jejichž dostupné prostředky (finanční, lidské i materiální) jsou pro boj v africké poušti de facto zanedbatelné. Zároveň jednotky G5 Sahel samy v tomto boji neobstojí. V případě dramaticky zhoršující se situace není zcela vyloučené, že bude Francie (byť částečně nedobrovolně) nucena přehodnotit míru plánované restrukturalizace své vojenské přítomnosti v Sahelu a nadále tak hrát onu „vůdčí“ roli v boji proti islamistům v regionu.

Ať už ale restrukturalizace francouzské armády v Sahelu proběhne jakkoliv, změny budou nutné u všech zúčastněných stran, zejména pak na úrovni Evropské unie. V první řadě bude nutné najít celoevropský konsenzus k jednotnému postupu v boji proti islamistům ve spolupráci s G5 Sahel. To samo sobě bude i vzhledem k dosavadním neúspěchům francouzského snažení dalším velkým testem evropské jednoty v otázkách bezpečnosti. Zároveň bude zcela nezbytné najít nové partnery, jež aktivně doplní zejména jednotky Takuba, případně mise EUTM nebo MINUSMA. Právě jednotky Takuba bude nutné významně posílit nejen značným množstvím nasazených vojáků z řad speciálních sil, ale také další vojenskou technikou (zejména v rámci vzdušných sil). Rozpočet pro takové zapojení ovšem bude pro řadu evropských států velkým soustem.

Neúspěch v řešení vzniklé situace s odchodem značné části francouzských sil může ale zcela zvrátit dosavadní vývoj v regionu. To by ohrozilo nejen nasazené vojenské jednotky včetně českých, ale v důsledku i celý Sahel a potenciálně i Evropu.

Česká armáda se tak ocitá ve specifické situaci. Díky svému působení v jednotkách Takuba i v misi EUTM na sebe přebírá značnou porci odpovědnosti a o to více se ocitá v první linii náročného boje, jehož intenzita bude pravděpodobně narůstat.