Drogy, smrt a … barnevernet

Norsko má podle všeho svůj první „veřejný“ případ groomingu, tedy manipulací za účelem sexu poskytnutého výměnou za drogy, jimiž se předávkuje. Národ truchlí kvůli úmrtí 16letých dvojčat-dívek Miny a Mille Hjalmarsenových, na než ještě ke všemu uvalil opatření úřad barnevernet – v České a Slovenské republice již velmi dobře známý – a přesto zaplatily životem.

Bude někdy někdo potrestán za selhání v rámci uvalených opatření? Podobně jako v několika předchozích případech se veřejnost ze sdělovacích prostředků dozví, že jde o závažnou věc, že se takové věci nemají stát a že posvícení si na selhání barnevernetu očekáváme a uvítáme. Nyní je to Inga Bejerová Enghová, ombudsmanka pro děti, jež k tomu nabádá, spolu s Kjersti Toppeovou, ministryní pro děti a rodiny, ovšem nezamete se to nakonec zase pod kobereček, kdo za pochybení může? Po přečtení několika set příspěvků diskutujících pod články jak na webu, tak v papírových novinách jsem dospěl k závěru, že Norové vesměs sází na to, že přezkum skončí tím, že barnevernet zapřísahá, že „změní své rutiny“. Což mu zrovna ruce nesváže.

Norové ostře pálí do těch, jež za dvojčata odpovídali: Mimo jiné zaznělo, že na lidskost a své kořeny zbankrotovaná společnost, jež neumí chránit vlastní občany, a to zejména své děti a seniory, sjela z cesty. Společnost, jež není všemi vnímána jako bezpečná, není udržitelnou společností, a to obzvlášť v zemi, kde se politici a byrokraté tolik baví o udržitelnosti, že se málem nenadechnou.

Z „pomníčků“ Barnevernetu dodnes mrazí. Dost Norů dosud čeká na spravedlnost, jimž život jejich dětí v „péči“odboru, či pod jeho taktovkou vyhasl předčasně. Mezi nimi se počítá poměrně velký počet dětí, jež /kompromitováno spáry této instituce/ zemřely vlastní rukou. Podle Mariuse Reikeråse a Runeho Fardala, dvou z těch Norů, jež se ve své zemi nejvíce angažují ve věcech týkajících se barnevernetu, si kvůli této instituci ročně sáhne na život několik desítek dětí a o většině z nich se společnost nikdy nic nedozví.

Mnoho rodičů by se rádo soudilo s barnevernetem, jenže na to nemají prostředky, pokud by se museli odvolávat k vyšším instancím. I tak je Norsko v poměru k počtu obyvatel se vší pravděpodobností tou evropskou zemí, proti níž bylo vznešeno nejvíce rozsudků u Evropského soudu pro lidská práva. Za poměrně krátkého časového úseku podle deníku Dagbladet dokonce třináctkrát a další řízení čekají. To je co říct a jelikož většina kauz bylo individuálních hraje v této souvislosti počet obyvatel velkou roli. Přesto se země po všech těch rozsudcích vesměs neptá, co bylo špatně a co může vylepšovat. Odmítá se zařídit tak, jak rozsudky kážou a ministři se odmítali rodičům omluvit. Pokorou norský veřejný činitel zrovna neoplývá a místo řešení ve vlastních řadách věnuje energii útočením na posly a oznamovatele. Je ironické, jak se norským úřadům dlouho dařilo kamuflovat vlastní porušování lidských práv jedním dlouhým řevem o porušování lidských práv ostatními. Kdy bude dost opravdu dost? Narcisté se přece vždy musí za každou cenu cítit o tolik lépe.

Slitování a chápavosti, zdrcujících zpráv i oznámení o úmrtí již bylo dost, opřeli se Norové do barnevernetu. V „nejlepší zemi na světě“, abych citovali nejednoho politika, je možností, jak docílit blaženého života nekonečně mnoho i pro ty, které nebaví jejich současná práce u barnevernetu, či jinde a nekoná to, co má, či zanedbává náplň popisu práce. Měli by si najít práci, kde nezodpovědnost nenadělá tolik škody. A čím rychleji to pochopí, tím lépe. Větší službu dětem udělat nemohli.

Co kdyby ombudsmanka pro děti a ministryně pro děti a rodiny navštívily některá ze zařízení barnevernetu neohlášeně, navázaly kontakty s tamními dětmi a sledovaly je v každodenním životě? Mají odvahu zavítat s nimi do skutečného světa těchto dětí, zkažených strádáním, žalem, nedostatkem bližních, pomoci jim vyhovující, a přehazovaných mezi zařízeními, stejně jako předmětných dvojčat, což je přiměje k útěku, kde hledají útěchu v drogách, stanou se sexuálně zneužitými, ocitnou se samy v situacích, v nichž by se neměli ocitnout ani dospělí. Jenže na vaše námitky ministerstvo odpoví, že „nemůžeme intervenovat v jednotlivých případech“. Vždyť jim je lépe za každé další drogami, pohlavním zneužíváním, násilím atd. rozvrácené dítě. To jim jde.

Ve stčedu byla dvojčata pohřbena v společné rakvi. Tisíce lidí popřálo na sociálních sítích (na nichž byly dívky mimochodem nadprůměrně čiperné, díky čemuž je mnozí tam sledovali) ať odpočívají v pokoji. Mezi truchlícími se ale najde dost těch, jež na ohavný čin pohlíží pouze jako na tragédii bez dalších souvislostí, jako kdyby mělo jít o jakousi zákonitost.

Ať si provětrají svou paměť. U těch bdělejší Norů se budou ozývat ohlasy z anglických měst, jaká jsou Rotherham a další, a to, že Norsko, byť je to v prvopočátcích, jde ve šlépějích téhož směřování je podle zasvěcených více než znepokojující. Tam, jakožto i zde jsou problémy přehlíženy až jsou příliš velké, než aby se s nimi dalo něco udělat. Jenže úřady vědí lépe, proto nevěřte vaší lživým očím a vašemu lživému mozku.

List Dagbladet se ptal, jak se mají rodiče oněch dívek. No jak se asi můžou mít rodiče, když jim někdo jejich dětem vzal život? Norové to deníku vytmavili, stejně jako vyčinili veřejnoprávní televizi za zprávu, podle níž to zaměstnanci barnevernetu těžce snesou. Co kdyby se spíše zabývali pachatelem/pachateli? Ovšem jelikož to není etnicky Nor, tak to nezapadá do odstínu jejich pokrouceného vyprávění.

Podobně jako v četných anglických případech je muž obviněný z vraždy z nedbalosti podle anonymního zdroje blízkého zemřelým, o němž pojednává web www.lykten.no pákistánského původu. Opět se o smrt zasloužil někdo, kdo tu vůbec nemusel být. Bez něhož by se toto vše nemuselo vůbec stát. V Norsku jsou dobře známé národnosti a gangy, jež v zemi ovládají trh s drogami. Proto tolik záleží na tom, kdo zemi obývá a žije tam. To ovšem nezbaví odpovědnosti zaměstnancům barnevernetu a většině společnosti za to, že svým tichým souhlasem, či ignorantstvím zapečeťují dlouhodový stav.