Profesor Hans Neuhoff (geopolitická lekce)

.

Důležitým datem je bukureštská vrcholná schůzka zemí NATO v dubnu 2008, odsouhlasili tam, že Ukrajina a Gruzíe se stanou členy NATO. S maidanským pučem 2014, který byl připraven s podporou USA a s vyhnáním zákonného prezidenta Janukoviče, se konflikt vyostřil. Od té doby už šlo o válku, nejdřív o občanskou válku na východě země, která si podle odhadů OSN vyžádala 14 000 civilních i necivilních obětí. Už zde proti sobě stály znepřátelené strany země NATO a Rusko. Donbaské autonomisty podporovalo Rusko, ukrajinskou armádu NATO. Z pohledu geopolitiky konflikt začal mnohem dřív, rozpuštěním SSSR a Clintonovým zvolením prezidentem v roce 1992. USA se nabídla možnost stát se globálním hegemonem. Z tohoto důvodu se muselo Rusko strukturálně oslabit a vytěsnit z kruhu skutečných nebo potenciálních mocností. Čistě teoreticky se mohlo tenkrát říct, že s rozpuštěním Varšavského paktu, ztratilo NATO raison d’être. S americkou pomocí ekonomické šokové terapii, mělo Rusko dospět k liberálně demokratickému systému a podle demokratické mírové teorie, což je důležitý element zahraničně politické filozofie USA, demokracie spolu neválčí. Jaké nebezpečí mohlo z Ruska přijít? Všechny tyto úvahy nebyly vzaty v potaz a zvolila se úplně opačná strategie. Rozšíření NATO až k hranicím Ruska, Clinton se necítil zavázán sliby Bushovy vlády v rámci jednání dva-plus-čtyři, kde se sovětské vedení ujistilo, že sjednocení Německa k žádnému rozšíření NATO nepovede. Pro USA znamená rozšíření NATO, rozšíření jejich vlivu v Evropě, od ledna 1994 stálo rozšiřování NATO v centru americké politiky.

.

Ruské vedení vždy jasně naznačovalo, že členství Ukrajiny v NATO, není pro Rusko akceptovatelné. Bukureštská vrcholná schůzka byla již čtvrtým pokusem o začlenění Ukrajiny do NATO, roky předtím už existovaly dohody o společných programech a o harmonizaci standardů, což přibližovalo Ukrajinu NATO. Evropané nad tímto švindlem dlouhé roky zavírali oči, neměli bychom zapomenout, že tenkrát většina Ukrajinců odmítala členství v NATO. Na schůzce zemí NATO v roce 2008 chtěl Bush bezpodmínečně dosáhnout začlenění Ukrajiny do organizace, narazil však na odpor Merkelové a Sarkozyho, ale ti nakonec nemohli zabránit většinovému rozhodnutí o přijetí Ukrajiny. Pouze přesné datum přijetí nebylo stanoveno. Situace se změnila volbou Janukoviče ukrajinským prezidentem v roce 2010,  jeho zahraničně politický koncept byl realistický a podivuhodně rozumný. Janukovič chtěl neutrální Ukrajinu, která by byla mostem mezi NATO a Ruskem, a obchodněpoliticky mezi EU a Euroasijským společenstvím. Pokud by to Evropa podpořila, Ukrajina by dnes byla úplně jinou zemí.

.

.

Všechny tyto vize pohoří na jednou faktu. Abyste něco někam nasměrovali, musíte sedět za volantem nebo mít pravomoc usměrňovat řidiče. A je víc než sporné, zda  evropské členské země NATO vůbec kdy byly členy nějaké aliance, kde by mohly něco říkat. O všem rozhodují USA, ony jsou hegemonem. A USA rozhodly, že samotné nebo v koalici největších vazalů rozdmychají na Ukrajině konflikt. Ovšem je otázkou, nezačala-li americká křížová výprava už v první polovině devadesátých let, nová evropská bezpečnostní architektura byla vyvinuta americkým plánovacím byrem. Málo se registruje koincidence s Maastrichtem, který vstoupil paralelně v platnost. Postnárodní ideologii a neoliberální deregulaci tyto dva akty otevřely cestu.

.

.

Opět jde o velmi komplexní problém, rozpracování něčeho takového chce čas a silný zájem na takovém vidění věcí. Velká komplexnost vyžaduje velké zjednodušení. A k tomu je k dispozici masívní, samosynchronizující mediální aparát. Mezi fungující techniky patří za prvé redukce problému na schéma dobro-zlo, za druhé personalizace dobra a zla, za třetí práce se stereotypy a za čtvrté sugesce, že zlá síla nás ohrožuje, toto všechno musí být neustále opakováno. K tomu přistupuje mechanismus tzv. fundamentální atribuční chyby, totiž přeceňování vlastností lidí a podceňování významu vnějších faktorů pro motivaci jejich jednání. V tomto případě se líčí, že ukrajinská válka začala z vůle a kvůli vlastnostem jednoho člověka, donekonečna se to opakuje a když se to pořád omílá, člověk si řekne, že něco pravdy na tom argumentu bude, i když je vědecky neudržitelný. Američané jsou absolutními mistry v manipulaci a v propagandě. Člověk cítí, že věci jsou komplikovanější než se každodenně předkládá, ale ničím vlastním tomu nemůže čelit.

.

Profesor Neuhoff říká, že každodenně zažívá – v pracovním prostředí kolem sebe, ve škole svých dětí, v sportovním klubu atd. – jak neotřesitelně je narativa o novém ruském imperialismu vkořeněná do všeobecného povědomí. Nikdo nevnímá rozpor ve faktu, že Rusku se upírá právo na sféru vlivu, zatímco fakt, že NATO třicet let buduje kolem hranic Ruska sféru vlivu USA, má být samozřejmý. Nicméně hlubší názorové sondy ukazují na velkou nejistotu lidí o svobodném názoru na určitá témata. Většina lidí cítí, že prostor pro svobodný názor se zúžil. Analýzy ukazují, že se ocitáme ve spirále mlčení, podle teorie mlčící spirály od Noelle-Neumanna je to způsobeno mediálně dominantním názorem, který ostrakizuje jiné náhledy, jiné názory se považují za názory outsiderů. V Německu jedna ideologicky radikální menšina ovládla veřejné mínění, pomocí kontroly nad politicko-mediálním komplexem a s pomocí činovníků státní administrativy. Profesor uvádí příklad, kdy jeho pětiletý syn doma oznámil, že když bude chtít, může být holčičkou, učí je to v mateřské škole. Učitelka se s tím sice neztotožňuje, ale vtlouká to dětem do hlavy. Když se levicově zelené myšlení aplikuje v zahraniční politice a v ekonomice, navodí se hrůza. A přesně v takové situaci se EU nachází, americká zahraniční politika liberální hegemonie je rafinovanou kombinací čisté moci a zájmové politiky s kulisou idealistické demokracie. Svým hodnotovým universalismem svedly USA německé zelené do té míry, že obětovali německé materiální zájmy religiózně chápanému totálnímu moralismu, který není logický a ignoruje jak politiku, tak ekonomiku. Dnešní německá zahraniční a ekonomická politika jsou komplexem zástupných religiózních reflexů s narativou spásy a očekáváním jejího příchodu. Profesor říká, že jako realisty, ho jímá hrůza.

.

.

V mezinárodních debatách je to významný John J. Mearsheimer, jehož přednáška “Why the Ukraine Crisis Is the West’s Fault” z roku 2014 ve Foreign Affairs měla na YouTube 28 milionů posluchačů. V Německu se najde pár nezávislých myslitelů jako Christian Hacke, Heinz Theisen a historik NATO Johannes Varwick. Kniha politika Klause von Dohnanyi měla velkou mediální odezvu, významný politik dal svůj hlas realismu v mezinárodních vztazích. Podobně Sahra Wagenknecht, která si rovněž nemůže stěžovat na nezájem veřejnosti.