Diktát polovzdělanců

Ke snímku Víta Rakušana, jak si ukazuje na vzorně připnutou ukrajinskou bikoloru, poznamenala Zuzana Majerová: „Ano, dnes je mezinárodní den lidí s Downovým syndromem. To by ledacos vysvětlovalo.“ No, to si dala! Ministryně obrany Jana Černochová hned vzkypěla „Zuzo, ty si kráva!“ To nakonec nebylo nijak překvapivé. Inu pochopila to jako Jana Černochová a s inteligencí sobě vlastní reagovala. Že se Majerová místo inkluzivity dotkla necitlivě lidí s Downovým syndromem.

Ale že to takhle pochopil i mainstreamový tisk, to už je na pováženou. Mezi novináři, sice občas, ale přece jenom, najdeme dost jedinců uvažujících normálně. Majerová se snad vysmívala lidem s Downovým syndromem? Ne, zcela jasně a nedvojsmyslně napadla Rakušana. Jestli oprávněně nebo ne, to by bylo na delší debatu, ale rozhodně nezlehčovala lidi s Downovým syndromem, Ti ostatně nejsou nedotknutelnou množinou. Byl o nich natočen dokonce i komerční film.

Ale Jana Černochová a česká vláda vůbec – to je takový surrealistický objekt v nejčistším pojetí tohoto termínu. Takové setkání šicího stroje a deštníku na operačním stole. V případě pětikoalice je technický pojem vláda dokonce protimluv. Ministerstva na otázku jak tu či onu krizovou situaci řešit, přicházejí s různými návrhy za nimiž lze tušit administrativní původ a naprostou absenci politické vize. Volební program antiBabiš se vyčerpal a na vládnutí prostě nestačí. Ten surrealismus řve až do oblak, ať jako způsob jakým vláda vyhnala čtvrtinu české populace (pod deštník proti drahotě) pro různé dávky na úřad práce nebo vyhýbání se příjmové stránce rozpočtu tam, kde jsou peníze, ze strachu před žalobami či navrhované rušení poboček České pošty způsobem, jímž bylo přijato. Postavit zadlužený státní podnik na nohy vyžaduje krizového manažera a ne tu hromadu amatérů – kterou se vláda  jeví. Stejně nešťastný byl způsob, jakým vládní koalice prosadila zákon o změnách ve valorizaci důchodů – uvidíme, co udělá dohra u Ústavního soudu. V době sílícího schodku rozpočtu objednat nejdražší možné zbraně, to snad nedokáže ani Súdán.

Na sílící dojem, že vláda jako celek neví kudy kam, nic nezmění ani cynické úsilí Petra Fialy vydávat vládní (a vlastní) nezdary za úspěch. Když jsem rozesílal velikonoční přání, přišla mi s poděkováním také řada reakcí na současnou situaci. Jednu cituji:

Také se tak divíte tomu, co se okolo nás děje? My jsme to vyřešili – po Počasí vypínáme Zprávy!!a vedle toho také hrst anekdot – jednu připojuji:

Když hořel úřad vlády. lidé pomáhali jak mohli. Někdo donesl dřevo, někdo uhlí a někteří donesli i drahý benzin.

Když (nerad) píšu o vládě, pořád mi v hlavě drnčí proslulá řeč:

Je nejvyšší čas, abych skoncoval s Vaším vysedáváním na tomto místě, které jste zneuctili Vaším pohrdáním všeho ctnostného a poskvrnili Vaším praktikováním každé neřesti. Jste sebránka a nepřátelé každé dobré vlády. Jste banda nájemných lumpů a stejně jako Ezau byste svoji zemi prodali za kus žvance a stejně jako Jidáš zradili svého Boha za pár drobných…

ale Oliver Cromwell si zřejmě dává na čas. Pravda, vyhnat veš z kožichu není právě snadné. Situace je ale komplikovaná. My se rozčilujeme nad svou z božího dopuštění semi lokální vládou, jenže ta obhospodařuje – jestli se nemýlím – něco kolem jedné pětiny řídících aktů. Zbytek – a zase nevím jestli mám napsat zbytek, když je to 80% – obstarávají směrnice a nařízení EU.

Tam už si na demokracii ani nehrají a když si promítneme vzdělání těch pro nás nejviditelnějších postav – Ursuly von der Leyen, Franse Timmermanse, Věry Jourové – tak si říkám, jestli by lepším řešením nebyl maxipes Fík. A nikomu nevadí, že 27 států je vlastně pod kuratelou bruselských úředníků. Namítáte-li, že směrování EU je podřízeno Evropské radě jejímiž členy jsou hlavy států nebo předsedové vlád členských zemí EU, máte pravdu jen částečně.

Z vonku to tak naozaj vyzerá, by řekli naši slovenští bratři.

Ale opravdu jenom z vnějšku. V Evropské radě se totiž posuzují jenom obecné záměry. Například vypracovat harmonogram kroků jak se vypořádat s klimatickou změnou. Je mezi vámi někdo, kdo by s uvedeným záměrem nesouhlasil? To vysvětluje, jak to skutečně je, že se zjednodušeně říká, že Babiš na summitu COP 26 sice přednesl ostrou nesouhlasnou reakci, ale dávno předtím podepsal Green Deal. Tady vyhřezává na povrch ta bruselská mocichtivost. Jakmile totiž Evropská rada záměr schválí, přicházejí k moci ty desetitisíce úředníků, které ten záměr rozpracují do konkrétních kroků, které jsou prakticky nenapadnutelné. To už dávno prozradil předchůdce von der Leyen a dobrý přítel skleničky Jean-Claude Juncker v době, kdy ji měl upřímnou:

Wir beschließen etwas, stellen das dann in den Raum und warten einige Zeit ab, was passiert. Wenn es dann kein großes Geschrei gibt und keine Aufstände, weil die meisten gar nicht begreifen, was da beschlossen wurde, dann machen wir weiter – Schritt für Schritt, bis es kein Zurück mehr gibt.

A jindy zase: When it becomes serious, you have to lie.

Tak co můžete od EU očekávat? Když jsme zažádali o vstup do EU (17. ledna 1996) byla to úplně jiná instituce. Kdybychom nyní chtěli, aby se něco předběžně schváleného změnilo, musela by se ozvat většina (alespoň 15 hlav států), že s těmito kroky nesouhlasí. Teoreticky – podle Lisabonské smlouvy – by měl stačit nesouhlas čtyř států, aby se Evropská komise (která jediná má zákonodárnou iniciativu) vrátila k jednání, ale to už by se neslo v duchu většiny. Proto nesouhlas 4 států neznamená pro EU komplikaci. Namítáte, že vše schvaluje Evropský parlament? Je to sice obrovské těleso 705. poslanců, ale rozčleněné umělými stranami, které ve své většině nemají nic společného s politickými stranami v jejich mateřských zemích. Jakékoliv znaky, které by upomínali na národnost jsou potlačovány (kauza vlaječky). Jako jediný parlament na světě nemá zákonodárnou iniciativu! Co zmůže jednotlivý poslanec nesouhlasí-li s něčím, určuje jednací řád:

7. Procesní námitky

a)Poslanec se přihlásí s poznámkou „námitka.“
Poslanec nejprve uvede, na který bod jednacího řádu se odvolává.
b)…
c) Řečnická doba procesní námitky nesmí překročit jednu minutu.

Evropský parlament je jenom divadlo, bez skutečné politické váhy. Jedinou relevantní institucí EU je Evropská komise – respektive její jednotliví komisaři. Pokud budeme do Evropské instituce volit nebo určovat (komisaře nikdo nevolí – ti se určují) druhořadé politiky nebo dokonce amatéry (případ Pirátů), tak nemáme ani nejmenší šanci něco změnit. Bruselský moloch má všechny páky pevně ve svých rukách.

Ještě bych rád pojednal jedno bolavé téma. Green Deal.

Když Babiš k překvapení ostatních účastníků vystoupil s nesouhlasným projevem tam, kde měly být slyšeny jenom oslavné řeči (vystoupila i Čaputová), strhla se nevídaná reakce. Nejhlasitější reakce se nesly z Greenpeace. Není divu, byly to Greenpeace, které nám (zprostředkovaně) spískali Green Deal. V článku Politici se tváří jsem popsal slovy Patricka Moore (jeden ze zakladatelů Greenpeace v roce 1971) vznik organizace, která se přerodila ze skupiny nadšenců v bohatou nátlakovou politickou instituci. Když se mu hnutí začalo jevit dogmaticky ideologické a zjistil, že je v něm jediný formálně vzdělaný v ochraně životního prostředí a cítil se v intelektuální svěrací kazajce, dal hnutí sbohem.

A je to stejné jako v naší vládě. Amatéři se cítí být povoláni k tomu, aby nám měnili naše životy a zachraňovali zeměkouli. Bc. Lukáš Hrábek, tiskový mluvčí Greenpeace, říká:
„Premiér Andrej Babiš si spletl konferenci. Není to sraz přátel fosilního průmyslu, na tomhle setkání světových lídrů se naopak řeší, jak se budou snižovat emise skleníkových plynů, aby se zabránilo katastrofickým scénářům klimatické krize. Se svým přístupem je Babiš mezi světovými státníky za exota, který dělá Česku mezinárodní ostudu. Babišova otázka, zda si Evropa může snížení emisí dovolit, je absurdní. Protože studie za studií ukazuje, že předcházet dopadům změny klimatu bude mnohonásobně levnější než se pak postupující klimatické krizi snažit přizpůsobit. Pokud by si ani Evropa jako nejbohatší světový region, nemohla cestu k uhlíkové neutralitě dovolit, tak jsme – lidově řečeno – v háji.“

Problém současného světa můžeme snadno zobecnit. Platí pro EU, pro naší vládu i pro nátlakové organizace jakými jsou např. Greenpeace. Hlupáci jsou si vždy skálopevně jistí, ale lidé inteligentní jsou plní pochybností. To ale není jediným poznávacím znakem hlupáků. Ta jistota, že musí mít vždy pravdu je asi nejmarkantnějším poznávacím znakem, ale nikoliv jediným. Obviňují druhé za své vlastní chyby, reagují na konflikty agresí, schází jim empatie a myslí si že jsou lepší než všichni ostatní…

Jenže nikdo se tak často nemýlí jako ti, jež nepřipustí, že nemají pravdu. A takových je. Jako by je někdo z nebe shazoval. To – prosím – není nějaký nový objev. Šokuje mě, kolik obecně známých „celebrit“ navzdory svému formálnímu vzdělání vyhovuje kritériím známého projevu Cyrila Höschla.

Klimatická změna je příležitostí pro lidstvo,“ řekl bývalý americký ministr zahraničí John Kerry, kterého Joe Biden jmenoval 23. listopadu 2020 zvláštním vyslancem pro opatření v oblasti klimatu (s neoficiálním označením „klimatický car“). Musí to přece vědět, vystudoval přece politologii na Yaleově univerzitě. „Změna klimatu přece zvýší poptávku po nových technologiích a produktech: ve strojírenství a automobilovém průmyslu, v chemickém a energetickém sektoru. Je důležité využít této příležitosti místo spoléhání se na zákazy a odříkání.“ Šaman Kerry klimatickou neutralitu považuje za „trh s téměř devíti miliardami účastníků.“ No řekněte, není to úžasná vize? Špičkové technologie jsou potřeba na celém světě. S efektivním soukromým bankovním sektorem by mohlo být financování nabídnuto také rozvíjejícím se zemím. A nikdo ho nepřerušil. Aby zase pro změnu vyložil to povídání o Karkulce.

Jako politolog velkoryse přehlíží detaily. Že instalovaný výkon ve fotovoltaice i větrných turbinách musí být minimálně čtyřikrát vyšší než nominální a ještě je zapotřebí nějaký jiný zdroj, který vykrývá výpadky. Obvyklé úvahy o bateriových úložištích jsou ze sféry které neznají peníze. Do nedávna největší české úložiště ve firmy C-Energy v Plané nad Lužnicí s kapacitou 2,5 megawatthodiny (zde) představovalo v celostátním měřítku rezervu elektřiny na jednu sekundu. Od začátku února je největším českým úložištěm zařízení společnosti Suas Bess s kapacitou 7,45 megawatthodiny. „Náklady na jeho vybudování deklarujeme jako 100 milionů korun. A dodáváme, že šlo o peníze z vlastních zdrojů,“ řekla pro iUHLI.cz mluvčí SUAS group Jana Pavlíková. Z tohoto údaje se zdá, že cena baterií byla přibližně o polovinu oproti úložišti firmy C-Energy v Plané nad Lužnicí, jež je v provozu od roku 2019. Tam kapacita 2,5 megawatthodiny přišla na 70 milionů korun. Přesto však náklady vycházejí na přibližně 13,4 milionu korun na kapacitu jedné megawatthodiny.

Což je podobná částka, za jakou v roce 2017 postavila americká Tesla bateriové úložiště Hornsdale v Austrálii. To má kapacitu 129 megawatthodin (výkon 100 MW) a stálo 90 milionů australských dolarů (nyní 1,36 miliardy korun). Kapacita jedné megawatthodiny tam tedy stála 700 000 tisíc australských dolarů, tedy 13,7 milionu korun (zde).

„Ze scénářů vývoje společnosti ČEPS vychází v příštích letech jako průměrná roční spotřeba 9132 megawatthodin. Když vyjdeme z ceny, kterou zaplatil SUAS, tak by úložiště s rezervou na jednu hodinu pro Českou republiku přišla na 122,3 miliardy a čtyřhodinová by tedy stála 489,4 miliardy,“ vypočítává přibližné hodnoty Jaroslav Čížek ze sdružení Realistická energetika a ekologie. „Za bateriovou zálohu na jeden den by tak Česko zaplatilo 2,93 bilionu a záloha elektřiny na týden by přišla na 20,5 bilionu korun,“ pokračuje ve výpočtu Čížek. Ovšem s ohledem na obvyklý průběh zimních měsíců, dává jakousi jistotu až záloha na 14 dnů. Což znamená 40 bilionů korun.

Že je záložní kapacita potřeba pro řád týdnů je zřejmé například grafů německé společnosti Agora Energeiewende. Například zde. Z něj je zřejmé, že z OZE nemusí být v zimě prakticky žádná elektřina i déle, než tři týdny. V Německu, které má pro větrnou energii nesrovnatelně lepší podmínky než Česko.

Dobrou představu o tom, jak je to opravdu s bateriovými úložišti, poskytuje také největší evropské úložiště, které je ve Velké Británii poblíž města Hull východně od Manchesteru. Jmenuje se Pillswood a má kapacitu pro uložení až 196 megawatthodin. Podle BBC se jedná o největší bateriové úložiště v Evropě. Je schopno zásobovat elektrickou energií 300 tisíc domácností po dobu dvou hodin. Z toho vychází následující výpočet:

„Ve Velké Británii je podle statistického úřadu zhruba 28 milionů domácností. Trojčlenka umožní jednoduše spočítat, kolik obdobně velkých bateriových úložišť je nutné postavit, aby 50 procent britských domácností mohlo fungovat alespoň po dobu dvou dní bez větru a slunce. Je to 24 úložišť alespoň tak velkých jako v současnosti největší úložiště v Evropě. Aby udržela v chodu polovinu britských domácností dva dny, tedy 14 milionů domovů, muselo by jich být 1120. Jedenáct set úložišt pokryje potřebu poloviny britských domácností na dva dny. Bez průmyslu,“ upozorňuje na portálu Syrzdarma.cz Gustav Sitař (zde, zdroj zprávy zde). Cena projektu, bohužel, ve zprávě chybí.

Podle informací profesora Františka Hrdličky z ČVUT vychází ve světě cena úložiště na zhruba 300 tisíc dolarů, tedy asi 6,9 milionu korun za megawatthodinu (zhruba dvakrát méně, než v případě SUAS, ale neznáme podrobnosti, takže těžko srovnávat). To znamená, že Pillswood mohl stát přibližně 58,8 milionů dolarů (1,3 miliardy korun). Pořízení 1120 úložišť na pokrytí dvoudenní spotřeby poloviny britských domácností by tedy vyšlo zhruba na 65 856 miliard dolarů. Pokud by se instalace v Česku dostaly na podobnou cenovou úroveň, dvoutýdenní zásobárna elektřiny by pak stála „jen“ o něco víc, než 20 bilionů.

Celé třeštění Green Dealu mě připadá jako vtahování do jakéhosi zeleného matrixu. Je obecně známo, že klimatická změna není pro matičku Zemi nic nového a z pokročilého poznání lidské historie máme doklady civilizací, které klimatickou změnu neustály. Ať jsou to civilizace Mezopotamie, Pandžábu nebo třeba centrální Sahary. Proč jí neustály? Protože se neuměly přizpůsobit měnícím se podmínkám. A my jsme v podobné situaci a vědomě se odmítáme přizpůsobit a vytváříme teorie, že se příroda musí přizpůsobit nám.

Vedeme válku proti CO₂ – tvrdíme, že je naším hlavním nepřítelem pálení uhlí. Podívejte se, jak dopadly civilizace, které žádné uhlí nepálily. Co se jim stalo? Jednoduše vyschly! Protože si odlesnily a odvodnily krajinu. Víme, že města, ale i rozlehlé celky suchomilných travin (obilí) vytvářejí tak zvané tepelné ostrovy, které svojí vyšší teplotou podporují vyšší odpar vody. Stěžujeme si na sucho a nemáme dost odvahy si přiznat, že nic neděláme proto, abychom ty tepelné ostrovy uchladili. Jeden středně velký strom chladí výkonem 7 kilowattu. Výsledkem je vodní pára, která odchází přes listy ze stromu vzhůru a je v ní vázána sluneční energie. Jak je to s průmyslovou klimatizací? Běžná klimatizace chladí výkonem 3,5 kilowattu. Nevypustí vodní páru, ze které vznikají mraky, a ještě pro ni někde musíme vyrobit elektřinu! Jak známo, lednička ohřívá své okolí, podobně ohřívá své okolí i technologická klimatizace. Ale používáme jich čím dál víc. Příroda, svět je zkrátka zařízený daleko líp, než to dokážeme vymyslet my.

Mimochodem, víte, že z litru vody vznikne tisíc litrů vodní páry? Na výpar jednoho litru vody je potřeba 0,65kWh, tedy 650Wh energie, to je kapacita jedné autobaterie. Čili ve vodní páře vzniklé z jednoho litru vody je energie jedné autobaterie. Přírodní zákony jsou zcela jednoznačné. Sluneční záření, které dopadá na jeden metr čtvereční, má za jasného dne energii zhruba 1000 wattů. To znamená, že na jeden čtvereční kilometr dopadá výkon jednoho bloku Temelína. Jenže ta energie se neztratí, ale tu zem ohřeje. Ale když budeme měřit teplotu na čtverečním kilometru lesa nebo parku se vzrostlými stromy, bude tam tak 25 stupňů Celsia. Ovšem střecha supermarketu bude mít 60 stupňů. Holá půda v Africe má na povrchu až 70 stupňů, půda v nedalekém akáciovém lesíku má 20 stupňů. V Africe! To není z mojí hlavy, v těchto odstavcích vykrádám Jana Pokorného z ENKI.

Lesy mohou život zpříjemnit mnohem snaž než lidská technologie. Vodní pára nad lesy je chladnější, nestoupá moc vysoko, sráží se na mlhu a mraky tvořící drobný déšť a ten přitahuje za sebou páru z oceánu. Jenže odlesněná krajina ohřívá vzduch a tedy i páru daleko víc. Funguje vlastně jako fén. Pára nad odlesněnou zemí proto rychle vystoupá daleko výš, než ta z lesa, a v té výšce ji proudění odnese nad moře. Například z rybníků mezi velkými lány ubývá v létě 1,5 centimetru vody, která pak spadne někde v Atlantiku.

Vrátit vodu do krajiny, to je to zásadní, co je potřeba udělat! Přijít na to, jak nahradit celoplošný les kulturní krajinou, která zachová proudění vzduchu, to je úkol pro dnešní dobu! Vodní páry je ve vzduchu mnohokrát více nežli oxidu uhličitého a vodní pára vytváří mlhu, mraky, které redukují násobně množství sluneční energie přicházející na povrch země, tedy například z 1000W na stovky wattů i na méně než 100 wattů. Hospodařením v krajině zásadně měníme množství vodní páry a její schopnost tvořit mlhu a mraky.

To, že to nelze modelovat, neznamená, že takový zásadní proces můžeme ignorovat.