Jiří Weigl: Být optimistou je dnes těžké

V únoru 2022 vyšla má dosud poslední kniha s názvem Stát na svém, v níž jsem se pokusil dát čtenářům přehled své publicistické aktivity za posledních šest let. Ani ne po jednom roce jsem se rozhodl dát dohromady sborník další, který lze označit za jisté pokračování knihy předchozí.

Mám intenzívní pocit, že běh událostí kolem nás doma i ve světě se zrychluje, a to směrem k horšímu. Sotva ustoupil – alespoň u nás – do pozadí covid, nastoupila krize neméně zá­sadní. Jejím hlavním rysem je útok pokrokářů na západní společ­nost pod praporem boje proti klimatické změně, ve své dnešní agresivní podobě umožněná a zesílená ruskou agresí na Ukrajině. Ve skutečnosti však nejde o klima, ale o společnost.

Levicové pokrokářské elity, které ovládly západní politický, me­diální a intelektuální mainstream, nabyly dojmu, že hlavní překáž­kou vytvoření globálního lidstva a globální vlády je bohatá západní konzumní společnost, která lpí na svých tradicích, národní identitě a vysokém životním standardu, který je podle neomalthusiánských představ progresivistů pro zbytek lidstva nedosažitelný bez zásad­ní devastace životního prostředí na planetě. Proto je podle nich nutné všestranné omezení našeho současného života.

Dnešní dominantní západní elity tak zahájily válku proti drtivé většině svých spoluobčanů s cílem dosáhnout zásadní společen­ské proměny podstatným snížením bohatství a životní úrovně ši­rokých vrstev obyvatelstva v západních zemích, které se obvykle označují jako střední třída a až dosud byly považovány za hlavní oporu západní demokratické kapitalistické společnosti. Dnes za­čaly progresivistům vadit stejně jako sám kapitalismus.

Covid byl spouštěcím mechanismem pokusu o radikální spole­čenskou proměnu a pokojnou společenskou revoluci. Otázku jak virus vznikl a proč globální reakce na tuto novou pandemii po­prvé v dějinách probíhala právě tak, jak probíhala, ponechávám stranou, neboť touto problematikou se zabývá řada jiných publi­kací IVK.

Faktem je, že covidová pandemie a s ní spojené dlouhodo­bé lockdowny podstatně otřásly hospodářstvím a společností na globální i národní úrovni, dále podstatně zvýšily již tak enorm­ní zadlužení většiny států a mají značný podíl na roztočení dnešní vysoké inflace. Destabilizace Západu se urychlila.

Jestliže covid byl zcela konkrétní aktuální hrozbou, která za­strašila lidstvo a umožnila suspendovat základní demokratická občanská práva způsobem do té doby zcela nepředstavitelným, po jeho odeznění se zdá, že permanentní zastrašování a neustálé vnucování představy permanentní akutní existenční hrozby obča­nům se přesto stanou trvalou součástí našich životů.

Jednoznačně dominantním směrem zastrašování je tzv. změna klimatu, která se z fór OSN a dalších mezinárodních organizací přesunula na úroveň běžného života lidí, a boj proti ní jej začíná dusit na všech úrovních a na všech kontinentech.

Nejvíce je tímto šílenstvím postižena Evropa, která je jednak ve srovnání s ostatními částmi světa stále bohatá, a jednak je dosud rozdělena na národní státy, sice permanentně oslabované postupující evropskou integrací, ale přesto stále přežívající a re­produkující své tradice a odlišnosti. To vadí nejvíce.

Boj proti klimatické změně je beranidlo, které má iracionálním strachem ze vzdálené budoucnosti, jež prý ohrožuje budoucí ge­nerace, vyvolat pocit nenapravitelné viny těch současných vedou­cí k dobrovolnému sebeomezení, sebeobětování a přijetí politik a programů zásadně omezujících občanské a ekonomické svobo­dy. Právě ty jsou však podmínkou prosperity a bohatství společ­nosti.

Pro co nestačí strašení klimatickou apokalypsou, to dnes na­hradí údajná věčná a všudypřítomná ruská hrozba. Rusko jako dlouholetý zásadní dodavatel energetických surovin do Evropy je dnes – po svém útoku na Ukrajinu – progresivistickou propa­gandou použito jako spouštěč a katalyzátor nevratných politic­ko-hospodářských změn, které z Evropy učiní experimentální pro­stor pro potlačení využívání fosilních paliv a kontinent podřízený diktátu jedině povolených tzv. obnovitelných zdrojů energie. Rus­ká agrese na Ukrajině je disciplinující klacek, s nímž je utlučena jakákoliv opozice vůči progresivistickému mainstreamu. Kdo ne­souhlasí s čímkoliv z jeho dogmat, je Putinův agent.

Východoevropské vlády s výjimkou Maďarska se po hlavě vrhly do připravené pasti, dobrovolně přijaly postavení Ruskem exis­tenčně ohrožených prosebníků, povinných vděčností a poslušnos­tí vůči hegemonům, kteří je chrání před zločincem Putinem. Nic nevadí, že Rusko na Ukrajině krvácí způsobem, který na dlouhá léta či spíše desetiletí podvazuje nejen jeho možnosti být reálně vážnou vojenskou hrozbou pro členské země NATO, ale i normál­ně fungující společností a ekonomikou.

Naše dnešní vláda se v tomto smyslu chová zcela hystericky a snaží se ruskou hrozbou ospravedlňovat všechna svá selhá­ní, neschopnost, bezkoncepčnost a amatérismus. Neschopnost cokoliv smysluplného udělat v hospodářské oblasti, slouhovské podbízení se Bruselu, neskrývaná závislost na Německu a smíření s postavením vazala mocnějších je u této vlády viditelnější, než kdykoliv v minulosti u jejích předchůdkyň.

Vysoká inflace v naší zemi vadí těm, kteří drží moc, pouze ver­bálně. Vláda spoléhá na to, že pomocí inflace a na úkor úspor obyvatelstva se jí podaří snížit relativní zadlužení země vůči HDP. Bude za to navíc pochválena, protože chudnutí obyvatel je v očích vládnoucích evropských progresivistů správná cesta v boji s konzumní společností a „predátorským“ znečišťujícím kapitali­smem.

V českých poměrech je situace složitější v tom, že velká část veřejnosti netrpí „klimatickým žalem“, nemá pocit, že si žije nad poměry a klimatický chiliasmus ji nedojímá tak, jako blouznivce na západ od nás. U nás je proto naopak stále zneužíváno obecně sdílené přesvědčení, že vše, co jde z bohatého Západu, je správ­né a projeví se to i na našem větším bohatství a prosperitě. Tato naivní víra není schopna pochopit a přijmout, že dnes cílem do­minantního pokrokářství není větší bohatství občanů, ale naopak jejich zchudnutí. Sice to každodenně zažívají, ale odmítají si to připustit.

Obyčejní lidé například naivně věří, že vnucovaná elektromo­bilita se týká i jich. Z klidu je nevyvádí fakt, že ji podmiňující nové energetické kapacity ani rozvodné sítě nikdo ve velkém nebuduje, zato vše spojené s konvenční motorizací se rychle a uměle zdra­žuje. Málokomu dochází, že žijeme na počátku epochy omezení masové mobility, kterou jsme obzvláště my v postkomunistickém světě považovali za jeden ze základních atributů svobodné spo­lečnosti. Elektromobily nejsou a nebudou určeny pro běžné ob­čany. Ti budou znovu připoutáni k místu bydliště, fakticky znevol­něni, s argumentem, že to prospěje planetě a boji s klimatickou změnou. Sebedestrukce Západu, téma, s nímž IVK už řadu let bo­juje, opakovaně potvrzuje svou naléhavost.

Masová migrace, jež před našima očima neustále roste vzdor všem Frontexům a hraničním kontrolám, je dalším nástrojem, který má ukončit blahobyt západní společnosti. Tak jako barbaři proměnili na tisíc let antický římský Západ v periférii středověké civilizace, tak jejich současní následovníci neschopní integrovat se a absorbovat hodnoty a výdobytky moderní západní civiliza­ce její společnost rozkládají a masivně přispívají k všestrannému a viditelnému zaostávání EU za světovými hospodářskými a mo­censkými centry.

Politická korektnost, všeprostupující pokrytectví a manipulace charakterizují naši západní současnost. Vše, co slouží a napomá­há rozkladu, je oslavováno, vyzdvihováno a propagováno, vše, co brání tradice, křesťanské hodnoty a demokratické svobody, je zesměšňováno, ostrakizováno a umlčováno. Bizarní genderová ideologie je vtloukána do hlav školních dětí, transgenderové ab­surdity jsou oslavovány, tématem je pouze manželství homose­xuálů, to normální a jeho krize dnešní stát nezajímá.

Dialog se nevede, vynucován je ideologický monopol, oslavo­vána je cenzura a boj proti tzv. dezinformacím. Režimní aktivisté vyslovují nárok na vlastnictví pravdy a stát v jejich zájmů zavádí cenzuru a potlačuje nepohodlné názory. Přes opačnou rétoriku jsme svědky úpadku vzdělání a rozkladu školství.

V hospodářství přestává fungovat volný trh. Vše řídí státní re­gulace a neprůhledné a nesmyslné dotační mechanismy. Ochrana zdravé měny, trhu a zdravé veřejné finance přestaly být hodno­tou. Tak jako kdysi u nás měnová reforma v padesátých letech, tak i dnes je útok na stabilitu měny slibnou cestou k prosazení pokrokářských utopií.

Dnes se situace dostala tak daleko, že se aktivisté již vůbec netají s tím, že daleko důležitější než pofidérní chiméry snižování globální teploty je útok na kapitalismus, věčný předmět nenávis­ti všech socialistů a bolševiků po téměř dvě staletí. Zatímco ti se kdysi oháněli člověkem, jeho blahem a důstojností, dnes člo­věk z centra pozornosti jejich následovníků zmizel. Dnes vzývají přírodu a planetu, dnes jsou vyznavači antihumánní ideologie, pro níž je člověk nevítaným narušitelem a hrozbou a za jakousi hodnotu je označován pouze výjimečně, a to pouze z taktického hlediska. O jeho blaho už vůbec nejde.

Tak jako předchozí anithumánní ideologie, i dnešní pokro­kářství vyvolává přirozený odpor. Svět se znovu stal otevřeným ideologickým bitevním polem, lidé se začínají bránit, přestávají věřit manipulacím a pokrokářskému zastrašování a ohlupování. Od USA po východ Evropy jsme svědky zostřujícího se politické­ho střetu mezi konzervativními zastánci svobodné společnosti a dosud vládnoucími pokrokáři. Jejich útok na prosperitu a životní úroveň širokých vrstev otevírá lidem oči a aktivizuje mnoho do­sud politicky pasivních občanů. Přesto je viditelná převaha stále na straně těch, kteří dlouhá léta trpělivě kráčeli institucemi, až je dnes plně mocensky ovládají. Být optimistou je proto dnes velmi těžké.

Přesto se o to snažím, a právě proto jsem se odhodlal k vy­dání svých textů, které vznikly v posledním roce. Všechny jsou vlastně svým způsobem o tomtéž – ať jde o témata společensko­-politická, ekonomická i kulturní.