Čína a Rusko mohou v Afghánistánu nahradit Západ |

Sdílet článek:

To samozřejmě učiní prohru NATO ještě bolestnější. Ale nejen státy NATO se musí starat o svou budoucnost – i bez této selhávající organizace. Vypůjčil jsem si článek Paula Robinsona, profesora na univerzitě v Ottawě. Píše a přednáší o ruské a sovětské historii, vojenské historii a vojenské etice a je autorem blogu Irrussianality.

„Što dělať? Trvalá ruská otázka je dnes stejně důležitá jako kterákoli jiná po triumfu Talibanu v Kábulu, špatné situaci hlavních mocností a vytvoření politicky nestabilní půdy. Na tuto otázku se zatím objevily dvě odpovědi. Jedna ze Západu a jedna od Rusů a Číňanů. Právě ta druhá vypadá slibněji. Západní reakce byla do značné míry panická. Diplomaté, novináři, humanitární pracovníci a další se hrnou na letiště v Kábulu, aby co nejrychleji unikli z Afghánistánu. Naproti tomu Rusové a Číňané zůstali klidní. Přestože Moskva v pondělí oznámila, že evakuuje část personálu ze svého velvyslanectví v Kábulu, její dveře, stejně jako dveře Čínské lidové republiky, zůstávají otevřené. Ruský velvyslanec v Kábulu Dmitrij Žirnov vyjádřil důvěru v slib Talibanu, že „ruským diplomatům nezkřiví ani vlas na hlavě“.

Tyto dva přístupy – prchající nebo setrvávající – odrážejí, jak různé země vnímají své budoucí vztahy s Afghánistánem vedeným Talibánem. Z těchto přístupů přirozeně vyplývají dvě možnosti politiky: izolace a nátlak na jedné straně nebo zapojení a pákový efekt na straně druhé. S nimi je spojeno na prvním místě naléhání na ideologii a ve druhém pragmatické úvahy o národním zájmu. Britský ministr zahraničí Dominic Raab rychle odstartoval na podporu možnosti číslo jedna, nastoluje otázku lidských práv a zároveň vydává spíše prázdné hrozby. Řekl, že si Británie přeje „dát Talibanu jasně najevo, že je budeme muset brát na zodpovědnost“. Na otázku, jak to bylo možné, Raab odpověděl „ve spolupráci s našimi partnery prostřednictvím všech sankcí, které můžeme uplatnit na oficiální rozvojovou pomoc“, že budeme zdržovat probíhající změny.

Na rozdíl od britských rozhovorů o lidských právech a sankcích se rétorika vycházející z Pekingu a Moskvy zaměřuje na bezpečnost a angažmá. Číňanům a Rusům jako blízkým sousedům Afghánistánu jde především o to, aby se země znovu nestala útočištěm teroristů a nestabilita se nepřelévala přes její hranice do vlastních dvorků. Dokud Taliban může zajistit, aby se tak nestalo, zdá se, že Rusko a Čína jsou otevřeny k navázání dobrých vztahů s novým afghánským režimem. Mluvčí pekingského ministerstva zahraničí sice požadoval, aby Afghánistán nebyl používán k „činům poškozujícím Čínu“, ale poznamenal, že jeho země je připravena rozvíjet „dobré sousedské, přátelské a kooperativní vztahy s Afghánistánem“.

Mezitím ruský prezidentský zmocněnec pro Afghánistán Zamir Kabulov v pondělí uvedl, že „pokud porovnáme obchodovatelnost kolegů a partnerů, už jsem dávno poznal, že Talibán je mnohem schopnější dosáhnout dohod než bývalá loutková vláda v Kábulu. ” Kreml má zkušenosti, protože v Moskvě hostil delegaci politických činitelů hnutí Talibán na jednání, přestože je tato skupina v zemi zakázanou teroristickou organizací. Kabulov dokonce navrhl, aby Rusko oficiálně uznalo vládu Talibanu v závislosti na „chování nových úřadů“. “V blízké budoucnosti pečlivě uvidíme, jak zodpovědně budou vládnout zemi.” A na základě výsledků vyvodí ruské vedení potřebné závěry“, řekl Kabulov.

Cynikové mohou namítat, že doufat ve spolupráci Talibánu je naivní. Existuje však několik důvodů, proč si myslet, že se situace může lišit ve srovnání s tím, kdy se Talibán poprvé ujal moci v roce 1996. Poté již projevoval malý zájem nebo pochopení pro správu země, natož správu zahraničních věcí. Nyní se zdá, že uznává, že aby přežil, musí být technicky zdatný a udržovat přátelské vztahy se sousedy. Antonio Giustozzi, jeden z nejlepších západních analytiků afghánských záležitostí, poznamenává, že Talibán zřejmě přemýšlí o nějaké koaliční vládě „zahrnující elementy minulého režimu.“ Giustozzi poznamenává, že „Talibán také oslovil technokraty a byrokraty střední úrovně a pozval je, aby zůstali v zemi a sloužili příští vládě.“ Jinými slovy, Talibán se stal pragmatičtějším. A to znamená, že spolupráce s nimi může mít určité výhody.

Například Čína se bezpochyby soustředí na značné zásoby nerostných surovin. Před několika lety získali Číňané práva na těžbu ložisek mědi v Aynaku ve středním Afghánistánu, které jsou považovány za největší na světě. Až dosud nemohli tato práva uvést do praxe. Pokud však Taliban dokáže zajistit pořádek, těžba nerostných surovin se nakonec může stát skutečnou možností. To by mělo být ku prospěchu Afghánistánu i Číny. Země zoufale potřebuje finanční prostředky a čínské investice by mohly poskytnout cennou náhradu ztracené západní pomoci. Rusko mezitím má co nabídnout v částech severního Afghánistánu, kde Sovětský svaz dříve pomáhal při stavbě průmyslových projektů, jako je plynové pole Sheberghan a závod na dusíkatá hnojiva Mazar-i-Sharif.

Mezinárodní silou, která by nahradila Spojené státy a NATO jako garanta regionální bezpečnosti, by mohla být Šanghajská organizace pro spolupráci (SCO). Členy jsou většina sousedů Afghánistánu, včetně Ruska, Číny, Pákistánu a od minulého týdne Írán. Pokud by k takovým věcem došlo, byl by to další důkaz posunu mezinárodního řádu. Rychle vzniká multipolární řád, ve kterém Čína vytlačuje Spojené státy jako vedoucí světovou zemi a v němž Rusko zaujímá omezenější roli jako regionální velmoc. Z pohledu Afghánistánu to může mít určité výhody. Čínské investice jsou možná změnou k lepšímu ve srovnání s americkými penězi, což vedlo k obrovské korupci a závislosti. Výhodné může být také nahrazení Ameriky a NATO Šanghajskou organizací (SCO), vzhledem k tomu, že jako sousedé mají členové SCO přímý zájem na zajištění stability Afghánistánu.

Poněkud kuriózně proto vzestup Talibánu poskytuje určité příležitosti pro rozvoj Afghánistánu, které dříve nebyly k dispozici. Není zdaleka jisté, že Taliban bude chtít těchto příležitostí využít, ale zdá se, že Rusové a Číňané jsou ochotni tomu dát šanci. Pokud tak učiní, mohou mít značný užitek“, napsal kanadský profesor Paul Robinson o možné afghánské budoucnosti. Jak to dopadne, záleží i na schopnosti Talibánu překonat ideologické bariéry a neupadnout do nekonečného pronásledování „nevěřících“. Pokud by tento předpoklad byl realizován, znamenalo by to velkou výhodu i pro nás a Evropu. Alternativou jsou totiž miliony migrantů proudící ze země, sužované terorismem a náboženským útiskem.