O konci mejdanu, co nebyl

Když je řeč o šetření na stáří, coby individuálně odpovědném přístupu k budoucnosti, kdy s pokročilým věkem ubude sil a přibude nemocí, vybaví se mi konstatování historiků, že každá generace nakonec o našetřené peníze přichází. Jsou znehodnoceny revolucí, krizí, reformou anebo válkou, takže kdo šetřil na stáří, vyhazoval peníze oknem.

Protože jsem vždy věděl, co přijde, přihlížím dnes tomu, jak mi vláda znehodnocuje úspory, se stoickým klidem. Kontinuální úpadek politiky musel nutně způsobit, že se nakonec k moci dostane parta neumětelů, nějací piráti co vyrabují státní kasu, pošlou ekonomiku ke dnu, nadělají dluhy a zatáhnou zemi do války. Stává se to opakovaně, cyklicky, a nic nenasvědčovalo tomu, že by tomu nyní mohlo být jinak.

Tristní ale musí být dnešní situace pro voliče politiků, ze kterých se vyklubali lháři, kteří jak známo také kradou. Při pohledu, jak ruku v ruce rostou ceny, daně a dluhy, mají voliči vykutálené pětikoalice co dělat, aby pro vrchnost našli nějakou omluvu, polehčující okolnost a nemuseli tak konstatovat, že byli ve volbách za hlupáky, co se nechali obelhat, zmanipulovat a opít rohlíkem.

Dobrý pokus, jak samolibé arogantní diletanty vykreslit jako politováníhodné chudáky, oběti nepřejícného osudu, je povzdech, že mejdan skončil a je čas zatáhnut útratu. Znehodnocování našich úspor, shromážděných díky osobní odpovědnosti, se děje ve jménu kolektivní odpovědnosti. Žili jsme si prý nad poměry a výsledkem je inflace. Pokud jde o mejdan, matně si vzpomínám, že ho kdysi politici široké veřejnosti slibovali. Nikdy jsme se ho ale nedočkali a tak není jasné, jak může končit.

Po generacích, které tuto zemi vybudovaly, přišly generace, které ji vybydlely. Dělo se tak v režimu zmíněného mejdanu, který byl ovšem mejdanem pro hrstku vyvolených. Nezdá se, že by se tito zbohatlíci měli k placení. A ani nemají důvod přestat pařit. Noc je ještě mladá, do voleb daleko a po nich potopa.