Šetřeme efektivně. Na vyzbrojování armády

Kdejaký novinář a komentátor a kdejaký politik i quasi (jakoby) opozičních stran neříká jednu věc jasně. Na co potřebujeme drahé vojenské letouny (F 35, píšu to do závorky, protože to nevím přesně, nesleduji objednávky ministerstva obrany), na co potřebujeme další drahé zbraňové systémy. Na co za 51 miliard obrněná vozidla ze Švédska, na co bitevní vrtulníky za 14 a půl miliardy z USA.

Drastickým škrtem téměř všech vojenských výdajů se daleko rychleji dopracujeme k ozdravení rozpočtů. Objednávky vojenských systémů ze zahraničí nepomohou ani našim zbrojařským firmám, jsou to prostě, dle mého názoru, peníze vyhozené do kanálu. Vždy, když jsme měli perfektně vyzbrojenou armádu, neměli jsme možnost ji použít k obraně vlasti. 1938, 1939, 1968. Čili stav vyzbrojení armády nezaručuje bezpečnost takového státu jako je ČR, nebo v minulosti byla ČSR.

Proč jsme tedy v NATO, které nás má chránit (před kým vlastně ve středoevropské kotlině, když Němci, náš minulý odvěký nepřítel je také v NATO a Rusko daleko za humny a v posledních dnech se dokonce bojuje na jeho území v Belgorodské oblasti)? Není to kontraproduktivní, že právě proto, že jsme v NATO, musíme vydávat tak velké peníze na zbrojení?

Nemělo by se alespoň na přechodnou dobu, než se podaří zastavit propad veřejných financí, nerespektovat náš závazek vůči NATO, a pozastavit oněch 2 % HDP na zbrojení do doby, než se naše ekonomika zmátoří ze všech těch ran, které inkasovala? Covid, nárůst cen energií a problémy spojené s válkou na Ukrajině.

Pokud už nějak rozumně investovat do vojenských systémů, tak do protivzdušné obrany. Protože při vývoji války na Ukrajině (a přesunu válečných akcí přímo na území RF), začíná existovat nebezpečí, že Rusko použije své rakety i proti spojencům Ukrajiny, což jsme v první řadě i my.

Ale to jsem tak trochu odbočil do doufejme utopie. Snad se stoletému staříkovi (nar. 27. 5. 1923) Henrymu Kissingerovi podaří tu nesmyslnou válku alespoň pozastavit.

Teď tak trochu odbočím. Jednou z nejbezpečnějších zemí Střední Ameriky je Kostarika. Ta v roce 1949 zákonem zakázala mít armádu, protože tam v roce 1948 probíhala občanská válka vyvolaná právě armádou. Kostarika je nejstabilnější zemí regionu. Každý muž či žena od 18 let jsou povinni chodit k volbám (pod sankcemi pokud tak neučiní) a demokracie tam tudíž funguje. A neříkejte mi, že tak fungující demokracie v horkém regionu, jakým je latinská Amerika by nemohla fungovat v našem relativně klidném regionu.

Jak si Kostaričané zajišťují bezpečnost? Když v okolních zemích svrhnou nějakého diktátora, tak se Kostarika nesnaží ideově stavět na jakoukoliv stranu. Prostě je mu dán politický asyl. A tak všichni diktátoři, a že se jich kolem Kostariky rojilo během těch let i nyní dostatek, v rámci úvahy nad svým možným budoucím pádem a eventuálním bezpečném přístavu pro své dožití, Kostariku chrání. Není to vážení geniální státnický tah politiků tohoto Karibskotichooceánského ráje na zemi?

Když už tedy tu profesionální armádu máme, tak ji sice zachovejme, ale jako bezpečnostní sbory při přírodních katastrofách, povodních, požárech a pod.

Já vím, že tyto myšlenky jsou rebelské. Ale bez rebelů se nikdy svět neposunoval kupředu. Šetřit musíme. Ale na co chodit kolem horké kaše. Tak to prostě je.

Petr Hannig