Těkavý ateismus |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Neortodoxní eklektický italský myslitel Diego Fusaro je velmi oblíbeným autorem v národně pravicových médiích i když se sám považuje za antikapitalisty ovlivněného klasickým marxismem, považuje se za hegeliána, který uznává náboženskou zvěst. Přesvědčený suverenista, antiglobalista, oponent Evropské unie, hodnotovému relativismu a genderovým nesmyslům. Fusaro je autorem knih: „Nový erotický řád“, „Pocta lásce a rodině“ a poslední kniha „Konec křesťanství.“ Fusaro se domnívá, že papež František degeneroval křesťanskou pravdu a transcendenci, oproti svému předchůdci Ratzingerovi, ochránci tradic a posvátného. Františkova církev čelí nebezpečí, že se rozplyne v tržní globální ekonomice a v liberálně pokrokové kultuře. Fusaro soudí, že Františkova otevřenost ke světu zničí církev podobným způsobem jako Gorbačov likvidoval komunismus. Diego Fusaro v hovoru ve španělském El Manifiesto.

Smrt Boha v dobách liberálního globalismu rukama papeže Františka, jak to všechno jde dohromady?

Žijeme v dobách vypařování křesťanství, konzumní civilizace technologie a financí vyplodila antipatii ke křesťanství a k náboženství transcendence, křesťanství se vypařuje a Bergogliova církev je v kulminační fázi tohoto stavu. Ratzingerova církev byla připravena odporovat, obhajovat důvody transcendence, z tohoto důvodu se dostala do konfliktu s tržní civilizací. Bergogliova církev je artikulací liberálního unifikovaného myšlení a globalizace.

Kde jsou konfrontační body mezi Ratzigerem a Bergogliem?

Stačí srovnat projevy, homílie a encykliky. Ratziger stále akcentuje transcendenci, věčnost, duchovní otevřenost k nejvyšším dimenzím. Bergoglio vytěsnil transcendenci, nikdy nemluví o Bohu, duši a posvátném.

Ale slovo Bůh používá?

Nazývám to ve formulaci Zygmunta Baumana fluidním ateismem. Nejedná se o ateismus, který otevřeně tvrdí a zdůvodňuje, že Bůh neexistuje, fluidní ateismus je indiferentní k problému Boha. Dnes většina Evropanů nejsou ateisty, jsou fluidními ateisty. Ratzinger je prezentován jako reakční postava a to se chápe jako přítel moci, ve skutečnosti hájil tradici, posvátné a transcendenci a proto se dostal do konfliktu s progresívní liberální mocí, která nenávidí transcendenci, tradici a identitu. Ve svých knihách, dávno před tím než se stal papežem, Ratzinger teoreticky bádal nad těmito tématy. Podle Ratzingera být dnes křesťanem znamená stát v opozici světu a moci. Církev musí být blízko Boha, ne světa, blízká pravdě a ne relativistické diktatuře. Ratzinger byl též obráncem rozumu, který má původ především v řeckém dědictví. V tomto smyslu jako filozof a papež byl velmi otevřený dialogu. Nemůže existovat dialog, pokud neexistuje společný rozum. Ratzingerův dialog měl platonský koncept, ne proto, že neexistuje pravda, ale dialog proto, že pravda existuje a dospějeme k ní cestou názorové konfrontace. Na druhé straně Bergogliův dialog je postmoderní a relativistický, je to dialog o tom, že pravda neexistuje.
Teorie o principech, o kterých nelze diskutovat, též pochází od Ratzingera. Říká se, že relativismus je bází demokracie, ale je to vadné tvrzení. Bází demokracie je pravda. Ratzinger byl advokátem pravdy a rozumu, napsal, že konfrontace víry a rozumu není správná. Dnes by se víra a rozum měly spojit proti nihilistické filozofii financí a trhu. V Bergogliově nové pokrokově-liberální církvi je dobrý křesťan totéž, co dobrý konzument. Ratzinger vždy hájil alianci víry a rozumu. Ve svém známém proslovu v Řezně v roce 2006 řekl, že víra, která oponuje rozumu, není vírou. Také řekl, že rozum, který neakceptuje víru, konvertuje do totalitarismu, což dnes zažíváme: totalitarismus technokracie a financí.

O Ratzingerovi se shodneme, vraťme se k Bergogliovi, není nadsazené tvrdit, že papež nebrání Boha a nemyslí si, že Bůh je pravda?

Je to silná teze, ale má oporu v Bergogliových proslovech. Kde vidí papež dobrého křesťana? Podle klasického náhledu, dobrý křesťan věří ve věčný úradek Boha a podle toho se chová na zemi, jak řekl Tomáš Akvinský, může být i nepřítelem pozemské moci, pokud zákon pozemský odporuje božímu. V liberální Bergogliově církvi je křesťan dobrým konzumentem, jeho víra má vlažné grády, věří v kapitalistickou globalizaci, je proti národní suverenitě a populismu, aplauduje otevřeným přístavům a masové imigraci. Úplně stejná zvěst jakou hlásá neoliberální globalismus, ovšem halená do teologických termínů. Bergogliova církev je megafonem unifikovaného politického myšlení. Bergoglio destruuje křesťanské fundamenty a nahrazuje je náboženstvím banality bez transcendence, bez referencí na Krista a božské, bez referencí na věčné. Papežovo peklo je určeno pro populisty, suverenisty, těm, kteří oponují neoliberální globalizaci. Bergoglio nikdy nemluví o křesťanech, vždy mluví o ateistech, muslimech a pohanských náboženstvích. Otvírá církev světu až se křesťanství úplně odpaří a rozplyne v teologii banality, v Bergogliově „nic“. Bergoglio nikdy nebyl papežem.