Zátopek |

Sdílet článek:

Nejsem filmová recenzentka, kinematografii vůbec nerozumím a tohle není filmová recenze. Rozhodně se naprosto nenechte odradit ani ovlivnit tím, co o filmu napíšu, a podívejte se na to sami.

Film Zátopek jsem viděla přímo na premiéře v Karlových Varech, kde sklidil potlesk ve stoje. Přiznávám, že publikum mne tím zaskočilo; pokládala jsem to spíše za projev festivalové zdvořilosti vůči přítomným tvůrcům, případně zvyklost. Protože já bych sice zatleskala, ale určitě bych u toho nevstala.

Začnu tím, co je třeba pochválit, a to jsou herecké výkony. Václav Neužil Emila Zátopka nehraje, on jím je. Jeho výkon v hlavní roli je excelentní a za to mu patří velká poklona.

Velice povedené je také zachycení atmosféry závodů a strhujících sportovních výkonů. Nedokážu to zhodnotit odborně, ale myslím, že řemeslně je to natočené výborně, takže tímto směrem také žádné výtky nemíří.

Osobně se mi vůbec nelíbil vizuál filmu, oblečení, interiéry, ale za to samozřejmě tvůrci nemohou, to padá na vrub dobovým reáliím poválečných let. Trochu si sice myslím, že tehdejší módu netvořily jenom tepláky, ale budiž. Slyšela jsem, že kostymérka byla velmi pečlivá a snažila se o dokonalou autenticitu; věřím tomu. Jenom to prostě není na pohled pěkné.

Mnohem rozpačitější je scénář. Ten film postrádá jasné poselství. Chápu, že je to životopisný snímek, ale obsahuje několik základních konfliktů (sportovec překonává sám sebe, sportovec kontra režim, manželství dvou vrcholových sportovců a odkládané rodičovství) a ani jeden z nich mne nepřesvědčil, že je důvodem, aby film vznikl.

Vysloveně mne iritovalo – byť recenzenti to chválí – retrospektivní zarámování příběhu do pražské návštěvy australského běžce Rona Clarkea, kterému Emil Zátopek svůj příběh vypráví v roce 1968. Pravda, umožňuje to zachytit určité dobové kontroverze, ale film by rozhodně mohl fungovat i bez této kostry, a podle mého (zcela irelevantního) názoru by to bylo lepší.

Ale nejhorší na tom filmu je, jak Emila Zátopka zobrazuje. Nejde vůbec o to, že se z něj stal určitý nástroj režimní propagandy. To je zcela pochopitelné, závodil v té nejhorší možné době, kdy komunisté upevňovali svou moc a kdo nešel s nimi, šel proti nim, což obvykle krutě pocítil. Ostatně ve filmu je zachycen i Zátopkův podpis pod peticí volající po potrestání Milady Horákové. Nijak mi nevadí, že to film Zátopkovi nevyčítá, protože si myslím, že my, z dnešního pohodlí, uděláme lépe, pokud to od obrazovek nesoudíme.

Jenomže – ten film mu to nevyčítá proto, že ho zobrazuje jako prostoduchého, vlastně tupého běžce: vždyť já jenom běhám. Chování hlavního hrdiny, který sleduje jednoduchý vzorec „chci vyhrát“, neohlíží se na okolí, nevnímá krutost režimu ani potřeby manželky, snad dobře zapadá do obrazu současného vrcholového sportovce, ale mne v celém filmu dost rozčilovalo.

Možná takový Emil Zátopek byl. Ale potom se o něm nemá točit film. Nebo ne takový film, který to nereflektuje.

Myslím, že si tvůrci měli vybrat: buď točit oslavnou fresku se vším všudy a zachytit strhující sportovní příběh bez vedlejších kontroverzí, nebo se k hlavní postavě stavět kriticky. Jenže oni si nevybrali: natočili oslavnou ódu, která se tváří, že tohle všechno je v naprostém pořádku. Protože já přece jenom běhám.

Asi to zní vůči autorům filmu neuctivě, ale ono opravdu není nutné točit film o všem, co je napadne. Zejména když dle jejich vyjádření scénář vznikal těžce a bylo obtížné téma uchopit. Nedivím se.

Některým hrdinům se má tleskat na stadiónu a ne v kině.