První šok po pádu Kábulu pominul a je čas ptát se, co nás vlastně humanitární intervence v Afghánistánu stála a ještě stát bude. Pochybuji, že se dočkáme pravdivé odpovědi, ale zato se dozvíme, proč jsme do Afganistánu jít museli. Od politiků a z médii k tomu slyšíme dvě standardní odpovědi.
Solidárně podpořit spojence, aby nám v nouzi také pomohli, zní ta první. Aha. Jaké máme zkušenosti se solidaritou spojenců? V roce 1938 nepřišla žádná pomoc, přestože jsme na ní měli smlouvy a v roce 1968 přišla solidární pomoc, přestože jsme o ní nežádali.
Solidarita patří mezi zvláště rosolovitá slova. A tak se o od nás žádá solidarita s evropskými zeměmi, které žily nad své poměry a solidarita s migranty ze států, které se nezbavily špatných vládců a solidarita se spojenci, na které není spoleh. Přeloženo do slovníku normálních lidí znamená solidarita poslušně vykonávat to, co nechceme, na co nestačíme, co nám nic nepřinese, ale stojí životy a peníze našich lidi. Někdo podezíravý by mohl říci, že solidarita je krycí jméno pro vazalství.
A ještě jeden důvod pro intervenci pod Hindúkušem nám celých dvacet let opakovali. Šlo prý o rozšíření západních hodnot a demokracie po celém světě. V Afganistánu se ukázalo, že to nejde a v poslední době se ukázalo ještě něco daleko horšího. Musíme se bát o zachování demokracie i u nás, ale ne kvůli islamistickým teroristům.
Co může udělat každý z nás pro zachování naší svobody a důstojnosti? Hodně. Změňte své myšlení a chování a odmítněme zjednávat nápravu v celém světě. Lidské životy a peníze, které tam zbytečně ztratíme, chybí u nás doma. Místo globálního dobra pomáhejte tam, kde to dokážete a sami pocítíte; ve svém bezprostředním okolí. Podporujte všechno, co chrání naše zájmy a tradice a co brání slévání světa do globální kaše. Jen malé dokážete ovládat, velké bude vždycky ovládat vás.
Buďte první kdo přidá komentář