Teorie uzavírání a dnešek

Pomocí teorie uzavírání se především britští a američtí sociologové snaží někdy od poloviny 70. let 20. století vysvětlit, jak určitá skupina využívá svoji moc k tomu, aby si pro sebe uzurpovala privilegia anebo obhájila jejich držení oproti jiným skupinám.

Základ této teorie je velice jednoduchý. Skupiny, které jsou u moci, vydávají všechny ostatní za méně úctyhodné anebo méně hodnotné. Skupiny vylučované z přístupu ke zdrojům mají pak dvojí možnost. Buďto se mohou snažit získat od privilegovaných to, co se jim upírá, anebo se mohou pokusit použít stejnou strategii vůči skupinám ještě méně disponovaným a přivlastnit si alespoň něco na jejich úkor.

Situace v naší zemi může posloužit jako barvitá ilustrace těchto jednoduchých tezí. Současné vládní strany obsadily svými lidmi všechny důležité posty v politickém, správním, bezpečnostním a soudním aparátu. I když se většina z těchto stran pohybuje kolem pětiprocentní hranice volitelnosti, samy sebe si navykly prezentovat jako garanty demokracie. Přitom mnoha způsoby ohrožují základy demokracie včetně plnohodnotné konkurence odlišných politických programů a názorů a svobodné diskuse. Skupiny s odlišnými názory jsou vydávány za méně úctyhodné až nebezpečné (ohrožují prý demokracii, jsou prý agenty cizí moci) a za méně hodnotné (nesdílejí naše nejvyšší hodnoty).

Namísto svobodné diskuse tak nastupuje kádrování, přičemž vládnoucí strany mají k dispozici všechny represivní orgány, což jim umožnuje podle potřeby odlišné názory kriminalizovat a také naopak – určité vysoce problematické postoje blahovolně bagatelizovat. Ti, kdo jsou u moci, mají (tak jako tomu bývalo i v minulosti) na své straně všechna mainstreamová média, takže lidé s odlišnými názory jsou tlačeni do oblasti elektronických samizdatů. Jejich obsah je následně kontrolován s využitím možnosti odpojit taková média od sítě. Na právním zdůvodnění takových opatření se pracuje.

Skupiny vylučované z přístupu ke zdrojům a privilegiím tak mají jen minimální možnost dosáhnout podílu na moci v rámci demokratického soupeření, jehož prostor poněkud paradoxně, avšak zcela programově osekávají a zužují strany hlásící se k demokracii.

Podle teorie uzavírání zůstává méně úctyhodným a méně hodnotným ještě jedna možnost – použít stejnou strategii na úkor skupin, které jsou ještě více znevýhodněny než oni. V řadách opozice je tato možnost bohatě využívána k velkému potěšení těch, kdo si uzurpovali privilegia. Jednotlivé parlamentní i neparlamentní opoziční subjekty si navzájem předhazují, kdo z nich je více a kdo méně zásadový, kdo sleduje veřejně prospěšné cíle a kdo provozuje politiku jen kvůli svému zisku, kdo je více proevropský, kdo je více vlastenecký atd.

Uzavření mocenské elity a její snaha upevnit své postavení není ničím novým. Výjimkou bývají spíše doby, kdy se takto mocenská elita nechová. Smutnou skutečností je, že k návratu k vyrovnání šancí dochází obvykle teprve po velkých hospodářských, sociálních či válečných otřesech, za které platí vysokou cenu společnost jako celek.

Nelze očekávat, že ke změně ve směru většího prostoru pro svobodnou konkurenci programů a názorů jakkoliv přispějí ti, kdo jsou momentálně privilegovaní. Kromě žalostného stavu opozice, kvůli němuž v posledních volbách propadlo milion voličských hlasů, mají v rukou ještě tři další esa. Jedním z nich je prosazení korespondenční volby, která může výrazně ztížit, ne-li přímo znemožnit ověření výsledků voleb. Druhou je tlak na snížení věku pro nabytí hlasovacího práva pod osmnáct let. Třetí je provádění takové migrační politiky, které perspektivně slibuje vládnoucím získat hlasy současných či budoucích migrantů.

Každá z opozičních sil, která odmítá ať již s jakýmikoliv odůvodněním spolupracovat s těmi ostatními, se na tomto stavu věcí nepochybně podepisuje a jen potvrzuje teze teorie uzavírání.