Vzpomínat na tento den bychom měli nejen jako na okamžik zničujícího ponížení Čechů a Slováků, nejen jako na chvíli, která přervala nadějný proces ekonomického a společenského zotavování, připomínat bychom si jej měli i jako tragický mechanismus, který na dlouhá léta ve společnosti spustil zničující procesy a uvolnil cesty odpudivým lidským vlastnostem – fízlování, udávání, donášení a kariérismu. Být „prověrkován“ lidmi, k něčemu tak nízkému ochotných, otázkou „chápeš vstup spřátelených armád jako bratrskou pomoc“ ještě dnes nahání hrůzu. Trestání rodičů za jejich „omyl“ skrze zákazy studia jejich dětem patří k nejodpornějším charakteristikám tzv. normalizačního procesu. Kariéristické členství v KSČ jako základní předpoklad „cesty vzhůru“ bylo sice dost běžné, lidsky ale obtížně přijatelné.
Ale přiznejme si současně, že hnus a dusno sovětské okupace nemuselo být tak strašné, kdyby se mezi Čechy a Slováky nenašly davy ochotných slouhů „normalizaci“ provádět.
A přesto oněch „posrpnových“ následujících dvacet let nebylo léty zcela ztracenými. I přes tupost, dogmatičnost a cílenou omezenost normalizačního školství se dalo leccos „dostudovat“, „dočíst“, „doučit“. Daly se mezi známými vypůjčit a přečíst komunisty zakázané knihy – plody uvolnění druhé poloviny šedesátých let (takhle jsem se ve svých gymnaziálních letech dostal k Milanu Kunderovi, Ferdinandu Peroutkovi i „skartovanému“ Václavu Černému). Existovaly jazykové kursy, ve kterých se dalo slušně naučit cizím jazykům. Ve filmových klubech se sem tam dal zhlédnout některý z ikonických filmů. Konec konců fakt, že po listopadu 1989 se „vynořila“ nová – v mnoha směrech připravená – generace, je důkazem, že lidskou společnost nelze nikdy zcela ovládnout a ani československo-sovětským soudruhům se to úplně nepodařilo.
Posrpnová léta komunistické represe poučila většinu lidí, že socialismus nelze reformovat. I proto jsme mnozí s nadšením následovali po listopadu 1989 ty, kteří v této zemi chtěli kapitalismus, trh a pluralitní demokracii.
Na letošní 55. výročí tragických srpnových událostí však nahlížejme i aktuálníma očima a než se začneme „rozhorlovat“ nad „bratrskou invazí“ vedenou tehdy Sovětským svazem, porozhlédněme se po dnešních Čechách.
Po presidentech, kteří s komunismem a jeho praktikami měli zkušenosti jen ty nejhorší – Havlem, Klausem a Zemanem, sedí na Pražském hradě prezident Petr Pavel, normalizační dobou zrozený a vychovaný. Nominace a následné tahanice o soudce ústavního soudu Fremra z nedávné doby byly také výpovědí svého druhu, jak moc ještě v Čechách „překáží“ komunistická minulost. Bezvýhradná pomoc české vlády válčící Ukrajině je méně zamýšlená jako pomoc na cestě k míru, ale více motivována vyřídit si válkou účty se Sovětským svazem staré 55 let. Sovětský svaz a jeho tehdejší protagonisté již sice neexistují, vést ale minulé války nám jde. Pokorné, často podlézavé, kývání Západu nám nevadí. Poučení, že jednou z charakteristik normalizace byla vláda této zemi z cizí metropole, snadno zapomínáme. To, že Praha ochotně přikyvuje Bruselu či Washingtonu, přecházíme omluvou, že tu přece „nechceme tanky“ (rozumí se sovětské).
Je správné a nutné si 21. srpen 1968 připomenout. Jako cenné datum české historie na cestě naší země odněkud někam. Buďme ale v onom vzpomínání aktuální a hledejme i odpovědi na otázky dneška. Bolestivost a tragédie Srpna a let následujících by nám měly být cenným zdrojem historické zkušenosti.
(9 votes, average: 4,56 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář