Nehodící se škrtněte!

Co je vlastně pravda? Je absolutní, nebo relativní? Objektivní, nebo subjektivní? Pravda je velkým tématem filozofie a důležitou roli hraje také ve vědě, právu i náboženství. O tom, co je a není pravda, diskutují učenci již po tisíce let. Kromě toho existuje též pravda totalitní. O té se naopak nediskutuje vůbec. Pravdivost je v totalitě výsledkem propagandy a pravdou se stává to, co se danému režimu hodí. Nehodící se škrtněte!

Je liberální demokracie skutečně liberální a demokratická? Nezdá se vám, že tady něco přebývá? Nestačila by pouze demokracie? Víno je dobré s přívlastkem, demokracie bez přívlastků. Liberální demokracie je skvělá věc, ale běda tomu, kdo je liberální málo!

Legendární kytarista Carlos Santana nedávno na jednom ze svých koncertů prohlásil, že „žena je žena a muž je muž.“ Asi usoudil, že je dobré to občas připomenout, pro případ, že bychom snad zapomněli… Načež okamžitě sklidil obrovskou kritiku a byl nařčen z transfobie (dostupné zde). Podobně to před časem schytala také spisovatelka Joanne Rowlingová, autorka slavné ságy o Harrym Potterovi, když se pozastavovala nad větou: „Lidé, kteří menstruují“ (dostupné zde). Oba umělci byli veřejně „pranýřováni“, museli se podrobit sebekritice, jako v maoistické Číně, vysvětlovali a omlouvali se za své „pomýlené“ názory jen proto, aby se mohli dál věnovat umělecké činnosti. A toto je dnešní demokratický Západ, náš vzor.

Zajímá nás dnes ještě pravda? Chceme ji vůbec hledat? Anebo raději využijeme „práva na korigované informace“, o kterém hovoří Petr Fiala? Očekáváme snad, že nám pravda bude naservírována na stříbrném podnose k přímé konzumaci?

Podle průzkumu agentury Median téměř tři čtvrtě Čechů považují dezinformace, které se šíří po internetu, za závažný problém. Nejvíce vadí lidem ve věku 16 až 24 let. Čím jsou lidé starší, tím jsou naopak v tomto ohledu tolerantnější (dostupné zde).

Potíž je v tom, že se pravda často proměňuje v čase. Některé „dezinformace“ se časem stávají pravdou a některé „zaručené pravdy“ se naopak stávají dezinformacemi. Kdo by hledal absolutní pravdu na internetu? Naše společnost je různorodá, tudíž je internet pochopitelně plný nejrůznějších názorů a úhlů pohledů, ale též omylů a chybných interpretací. A ano, můžeme se zde setkat i s manipulátory, kterým třeba naletíme, ale takový už je život a my tím alespoň získáváme cenné zkušenosti. Za daleko větší problém než „dezinformace“ na internetu považuji manipulace ve veřejnoprávních médiích, která mnozí stále považují za arbitry pravdy. Takovou otázkou se ovšem výše zmíněný průzkum nezabývá.

„Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou,“ říká dnes často citovaný George Orwell v knize 1984. A z jeho slov mrazí. Poslední dobou sleduji ve společnosti tendence, které ukazují, že někteří by nejraději vymazali i ty, kteří minulost ještě pamatují, „báječný nový libo-demo svět“ nechápou a na převýchovu už je pozdě.

Nedávno mne šokoval text mladého blogera na platformě Seznam Médium, který se vážně zamýšlí nad tím, zda by se nemělo omezit volební právo seniorů! Tato věková skupina prý rozhoduje o věcech, které se jich už vůbec nebudou týkat a kterým nerozumí, protože doba letí raketovým tempem (dostupné zde). Jsem velkým zastáncem svobody slova, ale toto už je vážně příliš… Transfobie je problém a gerontofobie nevadí? Senátorka a advokátka Jana Zwyrtek Hamplová se domnívá, že myšlenka na odebrání volebního práva seniorům je nejen protiústavní, ale též na hraně trestní odpovědnosti (dostupné viz Facebook). Co budou podobně smýšlející lidé navrhovat příště, eutanazii?

Možná bychom mohli volební právo naopak snížit na 16 let, jak navrhuje prezident Pavel. Jeho členství v KSČ sice prý byla mladická nerozvážnost, ale dnes mají mladí lidé podle jeho zkušeností dostatečný přehled o situaci v zemi… (dostupné zde).

Nedávno jsme si připomněli 55. výročí okupace Československa v srpnu 1968. Při této příležitosti vyrazila redakce iDNES.cz do ulic Prahy, aby zjistila, jaké povědomí má o srpnových událostech mladá generace. Správně odpověděla jen třetina náhodně dotázaných, někteří tipovali vpád nacistů… (dostupné zde). Zdá se, že vymazávání historie probíhá úspěšně. Ale možná zase znají jiné věci, například kolik druhů genderů a pohlaví existuje…

Často slýcháme o evropských hodnotách a západní demokracii, které bychom měli následovat. Co si však pod tím máme představit? To, co k nám v současnosti ze Západu přichází, nemá už s demokracií vůbec nic společného! Je to destruktivní ideologie, která rozvrací naprosto vše. Namísto demokracie vidíme jen diktát všeho možného, nesmyslné a nelogické příkazy a zákazy, potlačování suverenity národů, tradičních hodnot a totalitní praktiky na úrovni bývalého sovětského bloku. A naše vláda tomu nadšeně tleská! Vláda, které už netleská nikdo, ani její voliči, vláda, které důvěřují jen 2% „ortodoxně věřících“ (dostupné zde).

Mnoho z nás se již začíná probouzet a uvědomovat si plíživý nástup totality. Jak ale může jednotlivec změnit celý systém? Odpověď na tuto otázku se zdá být složitá, možná však stačí, když si uvědomíme svou vnitřní sílu, tvůrčí potenciál a schopnost spolupráce…

Mnozí však zatím ve svou sílu nevěří. Někteří pořád ještě očekávají, že za ně někdo něco zařídí a pokud možno co nejrychleji. Jiní zase na sociálních sítích jen kritizují, chytají za slovo toho či onoho, tvrdí, že lídři politických stran a různých uskupení by se měli spojovat a tak dále, a tak dále, ale… Začít musí každý sám u sebe. A pokud lídři neumějí spolupracovat, musíme jim ukázat, jak se to dělá. Příklady táhnou. Pojďme se zaměřit na to, co nás spojuje, místo toho, co nás rozděluje.

Má smysl chodit na demonstrace a snažit se režim svrhnout, anebo bychom se měli od systému prostě odklonit, nebojovat s ním a místo toho třeba začít tvořit něco nového? Je lepší cesta nenásilné revoluce, anebo cesta postupného oslabování systému zevnitř? Každému vyhovuje jiný přístup, ale nemyslím si, že si tyto cesty odporují, naopak se mohou doplňovat. Pracovat můžeme na více úrovních současně. Jsem introvert a davy lidí nevyhledávám, přesto jsem se za poslední tři roky účastnila mnoha velkých demonstrací, jak v době Babišova covidismu, tak v době Fialovy destrukce, a podpořím i ty následující. Naše mírumilovné demonstrace ukazují, jak velkou sílu a energii v sobě lidé dokáží vygenerovat, když mají společný cíl. Zároveň si myslím, že žádná skutečná revoluce nemůže nastat, pokud současně neprojdeme hlubokou vnitřní proměnou.

Nicméně každá snaha se počítá a těm, kteří nevěří tomu, že mohou něco změnit, bych na závěr odpověděla čínským příslovím: „Ať ten, kdo tvrdí, že něco nejde, nezdržuje toho, kdo už to dělá.“