EU sny kontra sibiřská realita

LIBOR ČÍHAL

Realita se nakonec vždycky prosadí, když ne dnes, tak pozítří. Po dlouhém zeleném spánku některé evropské země plánují aktivovat uhelné doly nebo posunout konec jejich exploatace. Konstatování ruského ministra vědy a techniky včera na dálněvýchodním ekonomickém fóru na ostrově Ruskyj o tom, že hlavním ekologickým nástrojem lidstva nemůže být nahrazování dnešních energetických médií utopickými, ale jsou to nejnovější technologie a jejich rozvoj, by mělo evropskounijní vládce inspirovat. V evropských zemích dík nenávistné evropskounijní politice k uhlí, se úplně anuloval význam této komodity, na které byla evropská ekonomika tradičně postavena. Nezlikvidovaly se jenom doly, ale celá obrovská průmyslová a znalostní nadstavba spojená s touto komoditou. Kdo z Evropanů by byl dnes ochoten rubat uhlí? V EU po desetiletí klesala spotřeba uhlí o 4,2% ročně, přitom v ostatním světě roste ročně spotřeba uhlí o 1,4%. Loňský rok byl výjimečný, spotřeba uhlí v EU narostla o 2%.

Navzdory zelené demagogii západního světa a bilionů, které Západ utratil na alternativních zdrojích, světová spotřeba uhlí nebyla nikdy tak vysoké jako je dnes. Země OECD spotřebovávaly v roce 1965 40 exajoulů (10**18) uhlí, ostatní svět 20 exajoulů, dnes OECD spotřebuje 37 exajoulů, ostatní svět 135. Rozvíjející se země nemohou ohrozit svůj ekonomický progres tím, že budou snižovat spotřebu uhlí. Podle prognóz do roku 2030 naroste planetární spotřeba uhlí o 3%, z dnešních 6,8 miliard tun na 7 miliard, pak se očekává pomalé snižování spotřeby. Hlavním stimulátorem spotřeby uhlí bude Indie. Očekává se, že minimálně do roku 2050 poroste spotřeba koksovatelného uhlí, 2050 dosáhne 1,1 miliardu tun (+18), podle jiného scénáře může mít nárůst podstatně vyšší. Spotřeba metalurgického uhlí je svázána s růstem asijských ekonomik. Např v roce 2020 importovala Indie z Ruska 1,2 milionu tun koksovatelného uhlí, podle nedávno podepsaného ujednání má Rusko navýšit dodávky až na 40 milionů tun ročně.

Rusko má v Asii bezedné odbytiště této suroviny, např. i jižní Korea, která sleduje západní sankce, se bez ruského uhlí neobejde, vláda snížila státním podnikům kvóty dovozu ruského uhlí do konce roku na 13 milionů tun. Nejkvalitnější metalurgické uhlí se na asijských burzách prodává až za 270 dolarů za tunu. Ruský export se letos udrží na loňské úrovni 220 milionů tun, mohl by být vyšší, ale export východním směrem limituje propustnost ruských železnic.

Rusko buduje obrovské infrastrukturní projekty, o kterých si EU může nechat zdát. Např. 626 km dlouhá tzv. Ticho-oceánská železniční cesta spojí elginské uhelné naleziště v Jakutii s přístavem Elga v Ochotském moři, který se též buduje. Jak přístav, tak železnici staví soukromá společnost, kterou kontroluje podnikatel a mecenáš Albert Avdoljan, znamená to, že projekt musí být rentabilní a export uhlí musí mít perspektivu. Udivují tempa výstavby, které musí dovést Čecha, který je v zajetí antiruských pověr a po zkušenosti posledních třiceti let se domnívá, že dálnice a železnice se staví staletí, do šoku. V neuvěřitelně složitém sibiřském terénu se železnice i přístav začaly stavět v roce 2022 a dokončí se v 2024, největším problémem jsou mosty. Práce se nezastaví za žádných okolností, tj. ani za největších mrazů. Stavbu provádí privátní stavební firma, doba návratnosti vložených prostředků je 7 let.

Koncovým bodem železnice má být přístav Elga, kde se buduje obrovský uhelný terminál. Část specialistů se domnívala, že projekt není reálný kvůli složitému terénu, stejně jako přístav kvůli velkému rozdílu mezi přílivem a odlivem. Původně se plánovala doba stavby přístavu a železnice na 5 let, ale výstavba se zkrátila na 3 roky. Kapacita přístavu bude 30 milionů tun, vláda chabarovského kraje plánuje dát uhelné tepně a přístavu v budoucnu universálnější využití.

(22 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...