Všichni (konformní) svobodní |

Sdílet článek:

V postmoderní době, která ovšem existuje jenom ve fantazii západního člověka, jinde jsou normální a žijí v národní historii, žijeme ve společnosti svobodných individuí, kterým se povoluje nekonečná biologická variabilita v duchovním prostoru unifikovaného politickokorektního myšlení. V obdobích socialismu úhelným kamenem státní propagandy byla nevyhnutelnost komunisticky chápaného pokroku, která se vtloukala do hlavy mladým i starým, málokdo se s ní ztotožňoval. Intuitivně bylo všem jasné, že svoboda neznamená poznanou nutnost, jak se tvrdilo, ale možnost beztrestně pochybovat i o vedoucí roli strany. V evropskounijní současnosti pochybovat o vládnoucím zkorumpovaném partajním systému a preferovat přímou demokracii, znamená, že dotyčný se vydá všanc obviněním z extrémismu a fašismu.

Některé principy socialistické nevyhnutelnosti se zdály rozumné, např. státní vlastnictví bank a velkých podniků nikdo nebral v potaz ani dva měsíce před politickou změnou v 1989, zdálo se nemožné, že by největší banky mohly v krátké době patřit Holanďanům, Francouzům, Němcům a velké podniky úplně zmizet z povrchu země. V tomto případě intuice národa zcela adekvátně v souladu s tokem dějin chápala, že tato nevyhnutelnost je správná, další odrůdy dobové nevyhnutelnosti jako je unifikovaný socialistický tábor, budování socialismu, RVHP, komunistický člověk budoucnosti přímo vzbuzoval hrůzu, tyto nevyhnutelnosti se chápaly jako vnucený politický nesmysl. Po třiceti letech zažíváme hrůzu již jednou viděného. Ekonomicky oprávněné nevyhnutelnosti byly znásilněny a perverzní sorty nevyhnutelností se prohloubily. Místo nevyhnutelného socialismu, globální liberalismus, místo člověka práce, replikovatelné individuum, místo RVHP a moskevského politbyra, Evropská unie a její Komise atd. Evropskounijní doba ignoruje z dějin vyplývající materiální principy nevyhnutelnosti a na druhé straně nastolila nealternativní typy nevyhnutelnosti vyplývající z politickokorektní ideologie. Nevyhnutelným axiomem je dnes všemohoucnost techniky, primát dobově deformovaných liberálních hodnot, Maastricht, neomezený globální trh, masové imigraci otevřené hranice, ale i vylidňování venkova a obludná urbanizace centrálních měst. Mají to být nevyhnutelné jevy o nichž se nediskutuje. Pokud kdysi učitel učil, že RVHP je vadná, brzo ho vyhodili, stejné čeká učitele dnes, pokud bude učit, že EU je vadná.

To co intuitivně chápal člověk socialistického bloku, tomu věřil i západní člověk – svoboda znamená svobodu pochybování a svobodu projevu, věřilo se, že takto chápaná svoboda je základem demokratického státu. Stenio Solinas v Il Giornale se zamýšlí nad současnou fází liberálních systémů. Píše, že svoboda projevu nemá žádnou hodnotu, pokud je povolena pouze těm, kteří vyjadřují názory, které jsou považovány za rozumné a správné. Primární podmínkou svobodné ideje je demokratická debata, svoboda projevu má smysl pouze tehdy, pokud se mohou hlásat i šokující náhledy, ofensivní, absurdní i nepřesné, jejichž prospěšnost není zřejmá. Žádná cenzura není intelektuálně obhajitelnou a žádná cenzura není tolerovatelnou. V západním světě jsme řadu let svědky cenzury, která se maskuje moralitou nebo etickou cenzurou, cenzurovaní nejsou oběti cenzury, ale obviněnými spojenci zla. Aby toto bylo možné, musí se akceptovat nejen axiom o tom, že žijeme v nejlepším systému, ale též že k němu neexistuje alternativa: je dominantní, protože je jedinečný. Evropská unie a Maastricht mají být nevyhnutelnými fenomeny, mají to být procesy o nichž se nediskutuje. Tato fáze liberálních systémů byla ve 20. století zabrzděna procesy jako je třídní boj, boj konkurenčních ideologií, dvěma světovými válkami, posléze se s propadem ideologií a alternativních modelů ztrivializovalo politické myšlení. Současné politické myšlení staví na předpokladech, které ve skutečnosti nejsou než ideologické víry systematicky vydávané za objektivní fakta, která musí všichni přijmout. Unifikované myšlení vyloučí z debaty každé zpochybnění postulátu dominantní ideologie. Důsledkem je neobyčejná míra konformismu, který netoleruje žádnou disidentskou myšlenku, dovoluje se pouze rigidní názorová konformita. V Evropské unii se ze všech typů médií pomalu zužují možnosti nebo přímo eliminují nositelé alternativních názorů.

Solinas připomíná výrok slavného v roce 1993 zemřelého šéfredaktora Nouvel Observateur Jean Daniela: „Nacismus byl dlouho absolutním zlem, v okamžiku kdy se položilo rovnítko Hitler=Stalin, všechno je jinak(). Toto ztotožnění zakládá na pochybu o fundamentální volbě. Pokud komunistický a nacistický totalitarismus jsou totožné, proč mezi nimi volit? Proč za války lidé dávali přednost Sovětskému svazu a ne hitlerovskému Německu? …. Když fakta přestanou být fakty, zkolabuje celá lidská paměť…. Dostáváme se do oblasti čistého manicheismu, do jistého druhu laického náboženství nových výkladů víry v absolutní politické a ideové zlo.“ Historie proměněná v mýtus a černobílou reprezentaci. Nesmí se přiznat nic dobrého druhému totalitarismu 20.století, protože by se narušila báze světového politického systému. Aliance demokratického systému a SSSR byla možná, protože nacistický systém byl něco zcela ojedinělého. Chápal to tak i Churchill, nebyl politickokorektním, možná proto jsou jeho sochy na mušce Cancel Culture.