Největším otrokářem v Číně byl vždy stát

 Otroctví bylo v Číně běžné již 2 000 let před naším letopočtem a přežívá i 100 let od založení Komunistické strany Číny, která zemi vládne od roku 1949. Podle Global Slavery Index 2018 (GSI) v zemi žijí nejméně 4 milióny moderních otroků. Kromě v Asii obvyklého sexuálního otroctví a vynucených sňatků je pro druhou nejsilnější ekonomiku světa typické zotročování etnických menšin, ale také zneužívání dětské práce, vykořisťování postižených osob a nevzdělaných dělníků. Nejen při výrobě elektroniky, oděvů a dalšího spotřebního zboží náročného na manuální práci. Například čínské stavebnictví je proslulé nedoplatky mezd až po dobu 12 měsíců, ilegálními přesčasy a dalšími vykořisťovatelskými praktikami.

Svobodní rolníci živí pány i jejich otroky

Většinu čínské historie nemělo otroctví významnou ekonomickou roli. Otroci byli majetkem státu nebo úzké elitní vrstvy, která si otroky vydržovala jako služebnictvo a pro svoji zábavu. Vlastnit otroky bylo znakem bohatství a společenského statusu vládnoucí vrstvy, systémem spotřeby, nikoliv produkce. Paradoxně byli otroci zátěží, kterou ‚svobodní‘ rolníci museli živit společně s panstvem.

Patriarchální otroctví

V nejstarším období patřila veškerá půda místnímu monarchovi a byla obdělávána systémem, ve kterém byly jednotlivé zemědělské pozemky rozděleny na 9 stejných dílů – 8 z nich bylo přiřazeno 8 rolnickým rodinám pro jejich obživu a devátý díl tyto rodiny obdělávaly společně jako daň pro vrchnost. Pokud rodina nebyla schopna svůj díl obdělat, byla nahrazena jinou.

V této silně patriarchální společnosti měla hlava rodiny neomezená práva nad veškerým majetkem i nad členy rodiny, včetně vlastních žen a dětí. Otroci, pokud je rodina vůbec vlastnila, byli vnímáni jako majetek hlavy rodiny. Běžným zvykem, který potvrzují archeologické nálezy, bylo upálení otroků společně s jejich zesnulým pánem, aby mu mohli dále sloužit i v posmrtném životě.

Reformy dynastií Čchin a Chan

Historickým zlomem, který určil charakter Číny na další tísiciletí a do velké míry dodnes, byly reformy dynastií Čchin a Chan vládnoucích od roku 226 př.n.l. do roku 220 n.l. Ukončily období chaosu a válek mezi jednotlivými královstvími a sjednotily Čínu pod centralizovanou byrokratickou vládu.

Šlechta poražených států byla donucena přesídlit do hlavního města pod dozor císaře. Její reálnou vládu v provinciích nahradila propracovaná hierarchie úředníků, vojenských velitelů a kontrolorů.

Filozofickým základem silného centralizovaného státu se stal konfucianismus, který absolutní patriarchální podřízenost hlavě rodiny přenesl i na vztah mezi vrchností a poddanými, bohatými a chudými. Vzniklá sociální filozofie vychází z principu, že „lidé se nerodí rovni – chudí jsou předurčeni k tomu, aby byli chudí, a bohatým je předurčeno být bohatými“.

Systém přidělování půdy rodinám byl zrušen. Prostí občané, kteří tvořili drtivou většinu obyvatelstva, se stali bezzemky zcela závislými na nevolnické práci pro stát a úzkou elitu vlastníků půdy tvořenou císařskou rodinou, na ní zavislé šlechtě a kastě vysokých úředníků. Vlastnictví půdy mimo císařskou rodinu bylo omezeno zákonem, aby nikdo nemohl získat přílišnou moc a ohrozit despoticky vládnoucího císaře.

Státní systém otroctví a nucených prácí

Sociálně ekonomické důsledky čínského státu se promítly i do instituce otroctví.

Rozdíl mezi prostými svobodnými občany a otroky byl mnohem menší než mezi občany a státní mocí. Převážně na zemědělství závislá ekonomika spočívala na bedrech početného chudého obyvatelstva, které poskytovalo dostatek levné pracovní síly. Omezení soukromého vlastnictví půdy i otroků nikdy nevytvořilo ani trh s otroky, na kterém by soukromníci otroky prodávali a kupovali.

Čínské otroctví nikdy nemělo etnický charakter, protože otroci se v Číně vždy rekrutovali převážně z domácího obyvatelstva. Hlavním zdrojem domácích otroků byli původně svobodní občané, kteří prodali do otroctví sami sebe nebo příslušníky své rodiny. Chudoba nemajetných bezzemků a hladomor jim často nedávali jinou možnost na přežití. Navíc život domácího otroka se od života prostých svobodných občanů příliš nelišil a stát se domácím otrokem dokonce skýtalo jisté šance na dobré živobytí i sociální vzestup.

Velmi početnou skupinou převážně státních otroků byli trestanci. V konfuciánské Ćíně nesla rodina odpovědnost za každého člena. Stát založený na zákazech a přísných trestech často odsoudil k otroctví nebo nuceným pracím nejen samotného pachatele, ale celou jeho početnou rodinu.

Čínský stát tak byl historicky hlavním otrokářem a organizátorem nucených prací. Nešlo jen o otrockou práci. Nucené práce v rozsahu jeden měsíc ročně byly povinné pro všechny dospělé prosté občany, kteří takto vybudovali a udržovali veškerou státní infrastrukturu – silnice, přehrady, zavlažování, paláce i vojenská opevnění včetně Velké čínské zdi.

Zatímco prostí občané byli většinou odvedeni na lokální stavby a na kratší období, aby nebyla výrazně narušena jejich práce na úrodě a odvod daní, trestanci byli využíváni kdekoliv a na nejtěžší a nejnebezpečnější práce.

Objem otrocké a nucené práce pro stát byl obrovský, což dokazují jak dobové dokumenty, tak archeologické nálezy obrovských pohřebisť v okolí velkých staveb. Například v době pozdní dynastie Chan pracovalo v jednom roce až 50 tisíc trestanců ve výrobě železa, více než 100 tisíc v dolech a dalších 700 tisíc stavělo první císařský palác. Na stavbě Zakázaného města, která probíhala v letech 1406-1420, pracoval přibližně 1 milón trestanců, otroků i odvedených prostých občanů.

Státní otroctví v Číně ještě zdaleka neskončilo

Otroctví bylo v Číně po obrovském diplomatickém tlaku zejména Velké Británie formálně zrušeno v roce 1910, ale efektivně byla tato legislativa prosazena až po druhé světové válce.

Čínský stát však mnohé přežívající formy otroctví nejen toleruje, ale jako historicky největší otrokář sám používá – ať už v Tibetu nebo vůči statisícům uprchlíků ze Severní Koreje. Aktuálním projevem státního otrokářství jsou převýchovné pracovní tábory, ve kterých čínský režim drží více než milión etnických Ujgurů a Kazachů.