Největším otrokářem v Číně byl vždy stát




Sdílet článek:

Již 4 000 let je Čína svébytnou a uzavřenou civilizací. Odlišnost a uzavřenost čínské civilizace se promítla i do nešťastné instituce otroctví, které bylo vždy její součástí a přežívá dodnes. Největším otrokářem byl čínský stát a otroci většinou pocházeli z vlastního obyvatelstva.

 Otroctví bylo v Číně běžné již 2 000 let před naším letopočtem a přežívá i 100 let od založení Komunistické strany Číny, která zemi vládne od roku 1949. Podle Global Slavery Index 2018 (GSI) v zemi žijí nejméně 4 milióny moderních otroků. Kromě v Asii obvyklého sexuálního otroctví a vynucených sňatků je pro druhou nejsilnější ekonomiku světa typické zotročování etnických menšin, ale také zneužívání dětské práce, vykořisťování postižených osob a nevzdělaných dělníků. Nejen při výrobě elektroniky, oděvů a dalšího spotřebního zboží náročného na manuální práci. Například čínské stavebnictví je proslulé nedoplatky mezd až po dobu 12 měsíců, ilegálními přesčasy a dalšími vykořisťovatelskými praktikami.

 

Svobodní rolníci živí pány i jejich otroky

 

Většinu čínské historie nemělo otroctví významnou ekonomickou roli. Otroci byli majetkem státu nebo úzké elitní vrstvy, která si otroky vydržovala jako služebnictvo a pro svoji zábavu. Vlastnit otroky bylo znakem bohatství a společenského statusu vládnoucí vrstvy, systémem spotřeby, nikoliv produkce. Paradoxně byli otroci zátěží, kterou ‚svobodní‘ rolníci museli živit společně s panstvem.

 

Patriarchální otroctví

 

V nejstarším období patřila veškerá půda místnímu monarchovi a byla obdělávána systémem, ve kterém byly jednotlivé zemědělské pozemky rozděleny na 9 stejných dílů – 8 z nich bylo přiřazeno 8 rolnickým rodinám pro jejich obživu a devátý díl tyto rodiny obdělávaly společně jako daň pro vrchnost. Pokud rodina nebyla schopna svůj díl obdělat, byla nahrazena jinou.

 

V této silně patriarchální společnosti měla hlava rodiny neomezená práva nad veškerým majetkem i nad členy rodiny, včetně vlastních žen a dětí. Otroci, pokud je rodina vůbec vlastnila, byli vnímáni jako majetek hlavy rodiny. Běžným zvykem, který potvrzují archeologické nálezy, bylo upálení otroků společně s jejich zesnulým pánem, aby mu mohli dále sloužit i v posmrtném životě.

 

Reformy dynastií Čchin a Chan

 

Historickým zlomem, který určil charakter Číny na další tísiciletí a do velké míry dodnes, byly reformy dynastií Čchin a Chan vládnoucích od roku 226 př.n.l. do roku 220 n.l. Ukončily období chaosu a válek mezi jednotlivými královstvími a sjednotily Čínu pod centralizovanou byrokratickou vládu.

 

Šlechta poražených států byla donucena přesídlit do hlavního města pod dozor císaře. Její reálnou vládu v provinciích nahradila propracovaná hierarchie úředníků, vojenských velitelů a kontrolorů.

 

Filozofickým základem silného centralizovaného státu se stal konfucianismus, který absolutní patriarchální podřízenost hlavě rodiny přenesl i na vztah mezi vrchností a poddanými, bohatými a chudými. Vzniklá sociální filozofie vychází z principu, že „lidé se nerodí rovni – chudí jsou předurčeni k tomu, aby byli chudí, a bohatým je předurčeno být bohatými“.

 

Systém přidělování půdy rodinám byl zrušen. Prostí občané, kteří tvořili drtivou většinu obyvatelstva, se stali bezzemky zcela závislými na nevolnické práci pro stát a úzkou elitu vlastníků půdy tvořenou císařskou rodinou, na ní zavislé šlechtě a kastě vysokých úředníků. Vlastnictví půdy mimo císařskou rodinu bylo omezeno zákonem, aby nikdo nemohl získat přílišnou moc a ohrozit despoticky vládnoucího císaře.

 

Státní systém otroctví a nucených prácí

 

Sociálně ekonomické důsledky čínského státu se promítly i do instituce otroctví.

 

Rozdíl mezi prostými svobodnými občany a otroky byl mnohem menší než mezi občany a státní mocí. Převážně na zemědělství závislá ekonomika spočívala na bedrech početného chudého obyvatelstva, které poskytovalo dostatek levné pracovní síly. Omezení soukromého vlastnictví půdy i otroků nikdy nevytvořilo ani trh s otroky, na kterém by soukromníci otroky prodávali a kupovali.

 

Čínské otroctví nikdy nemělo etnický charakter, protože otroci se v Číně vždy rekrutovali převážně z domácího obyvatelstva. Hlavním zdrojem domácích otroků byli původně svobodní občané, kteří prodali do otroctví sami sebe nebo příslušníky své rodiny. Chudoba nemajetných bezzemků a hladomor jim často nedávali jinou možnost na přežití. Navíc život domácího otroka se od života prostých svobodných občanů příliš nelišil a stát se domácím otrokem dokonce skýtalo jisté šance na dobré živobytí i sociální vzestup.

 

Velmi početnou skupinou převážně státních otroků byli trestanci. V konfuciánské Ćíně nesla rodina odpovědnost za každého člena. Stát založený na zákazech a přísných trestech často odsoudil k otroctví nebo nuceným pracím nejen samotného pachatele, ale celou jeho početnou rodinu.

 

Čínský stát tak byl historicky hlavním otrokářem a organizátorem nucených prací. Nešlo jen o otrockou práci. Nucené práce v rozsahu jeden měsíc ročně byly povinné pro všechny dospělé prosté občany, kteří takto vybudovali a udržovali veškerou státní infrastrukturu – silnice, přehrady, zavlažování, paláce i vojenská opevnění včetně Velké čínské zdi.

 

Zatímco prostí občané byli většinou odvedeni na lokální stavby a na kratší období, aby nebyla výrazně narušena jejich práce na úrodě a odvod daní, trestanci byli využíváni kdekoliv a na nejtěžší a nejnebezpečnější práce.

 

Objem otrocké a nucené práce pro stát byl obrovský, což dokazují jak dobové dokumenty, tak archeologické nálezy obrovských pohřebisť v okolí velkých staveb. Například v době pozdní dynastie Chan pracovalo v jednom roce až 50 tisíc trestanců ve výrobě železa, více než 100 tisíc v dolech a dalších 700 tisíc stavělo první císařský palác. Na stavbě Zakázaného města, která probíhala v letech 1406-1420, pracoval přibližně 1 milón trestanců, otroků i odvedených prostých občanů.

 

Státní otroctví v Číně ještě zdaleka neskončilo

Otroctví bylo v Číně po obrovském diplomatickém tlaku zejména Velké Británie formálně zrušeno v roce 1910, ale efektivně byla tato legislativa prosazena až po druhé světové válce.

 

Čínský stát však mnohé přežívající formy otroctví nejen toleruje, ale jako historicky největší otrokář sám používá – ať už v Tibetu nebo vůči statisícům uprchlíků ze Severní Koreje. Aktuálním projevem státního otrokářství jsou převýchovné pracovní tábory, ve kterých čínský režim drží více než milión etnických Ujgurů a Kazachů.

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (2 hodnocení, průměr: 5,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 1700 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*