Proč má Miloš Zeman pravdu

A také na boj s terorismem.

V neděli 5. listopadu byl Miloš Zeman exkluzivním hostem nového pořadu TV Nova „Za pět minut dvanáct“. V něm řekl, s odkazem na bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona a ve vztahu k palestinským Arabům, dvě klíčové myšlenky, které spolu úzce souvisejí.

Za prvé, palestinští Arabové (všeobecně se používá zavádějící název Palestinci) už svůj stát mají. Ten stát se jmenuje Jordánsko.

Za druhé, když už takový stát mají, pak není problém, aby do něj přesídlili. Miloš Zeman (dle webu Tn.nova.cz): „Tady máte obrovský prostor v tom Jordánsku, ale hlavně u Saúdské Arábie, který je potřeba zavodnit. Izraelci zavodnili poušť. Proč by totéž v těchto prázdných prostorách neudělali Palestinci?“

Souhlas. Jenomže: principiálně má Miloš Zeman pravdu, reálně nikoli. Představa, že by palestinští Arabové kdekoli, třeba na jihovýchodě Jordánska, zavodňovali poušť je naprostá utopie. Na Zemanovu otázku, proč by totéž neudělali Palestinci, tedy proč by jako Izraelci nezavodnili prázdné pouštní prostory, je jednoduchá odpověď. Protože jsou to Palestinci.

Nechme ale planých iluzí a všimněme si podstaty toho, co exprezident řekl. Opravdu je státem palestinských Arabů Jordánsko? Odpověď zní: Ano. A důkazy?

Po skončení první arabsko-izraelské války 1948/1949, tedy po agresi arabských zemí proti nově ustavené židovské republice, jejíž armáda se ubránila a válku vyhrála, měli palestinští Arabové k dispozici pro vyhlášení vlastního státu na území historické Palestiny (bývalého britského mandátu) celé Předjordánsko (dnes označované jako Západní břeh), východní Jeruzalém a Pásmo Gazy. Celkem tedy (zaokrouhleně) 6 tisíc km čtverečních.

Jak známo, k vyhlášení arabského státu v Palestině tenkrát nedošlo. Nikoli vinou Izraele, ale samotných Arabů. Jednak proto, že hlásali tezi o nedělitelnosti Palestiny (měli představu, že celá Palestina bude arabská, tedy bez židovského státu), jednak svoji roli hrála meziarabská řevnivost.

Jaký tedy byl další vývoj na těchto územích po skončení první arabsko-izraelské války? Navzdory tezi o nedělitelnosti Palestiny si ji Arabové fakticky rozparcelovali. Pásmo Gazy ovládl Egypt. V září 1948 zde byla zřízena takzvaná Celopalestinská vláda a zřízen Celopalestinský protektorát. Ačkoli tato vláda fantazírovala o tom, že má jurisdikci nad celým bývalým britským mandátem, ve skutečnosti její pravomoc nepřesáhla hranice Pásma. Šlo víc než o co jiného o vládu loutkovou. Navíc byla nucena v prosinci 1948 přesídlit do Káhiry a její už tak minimální vliv ještě více slábl: v roce 1953 byla rozpuštěna, fungoval pouze premiér. Definitivně tomuto projektu zatnul tipec prezident Násir v roce 1959, když jej anuloval. Pásmo Gazy bylo začleněno do tehdejší Sjednocené arabské republiky. Konec egyptské nadvlády nad Pásmem Gazy přinesla až třetí arabsko-izraelská válka 1967, kdy jeho území obsadil Izrael.

Hru na arabský palestinský stát spojený s Pásmem Gazy tak ukončili samotní Arabové.

Poněkud jiný vývoj nastal na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě. Na začátku prosince 1948 se konala v Jerichu v Předjordánsku konference, na níž arabská reprezentace z této části Palestiny vydala prohlášení, v němž je mimo jiné uvedeno, že palestinští Arabové „touží po jednotě mezi Transjordánskem a arabskou Palestinou, a proto dávají najevo své přání, aby byla arabská Palestina okamžitě připojena k Transjordánsku. Uznávají Abdulláha jako svého krále a žádají ho, aby se prohlásil králem nového území“. Tak se také stalo. Unii obou území – palestinského Předjordánska a Transjordánska – pak v témže měsíci schválil ammánský parlament. Následný vývoj: palestinským Arabům v Předjordánsku bylo uděleno občanství takto vzniklého státu, v květnu 1949 byla v Ammánu reorganizována vláda Tawfika Abu Al Hudy (který sám byl palestinského původu), přičemž do nového kabinetu vstoupili politici z Předjordánska (tedy z Palestiny). Proces spojení „obou břehů“ byl završen volbami do ammánského zákonodárného sboru, které se konaly 11. dubna 1950 a zúčastnily se jich voliči jak z Transjordánska, tak z Předjordánska (každá část státu měla ve 40členné sněmovně 20 poslanců). Poté bylo 25. dubna 1950 vyhlášeno Jordánské hášimovské království, přičemž – znovu připomeňme – obyvatelé palestinského Předjordánska (Západního břehu včetně východního Jeruzaléma) se stali jeho plnoprávnými občany. V roce 1955 vstoupilo Jordánsko (tedy transjordánsko-palestinský stát) do OSN.

Co z výše uvedeného plyne? Že Miloš Zeman má naprostou pravdu, říká-li, že Palestinci svůj stát už mají a že je to Jordánsko.

A plyne z toho také to, že nový stát, Jordánsko, k dosavadním přibližně 90 tisícům km čtverečních získal dalších (zaokrouhleně) 5655 km čtv. O toto teritorium sice v důsledku války z června 1967 přišel, nicméně i tak zbývá státnímu útvaru „Zajordánců“ a „předjordánských (palestinských) Arabů“ životní prostor o rozloze přes 89 tisíc km čtv.

Střízlivě a realisticky viděno, oprostíme-li se od protiizraelské a levicové progresivistické propagandy, můžeme konstatovat, že palestinští Arabové mají kde žít. Buď na území arabské autonomie (určené oblasti na Západním břehu dle Dohod z Oslo a Pásmo Gazy), nebo ve svém státě – Jordánsku.

Že je tomu jinak? Ano, nikoli ale vinou Izraele. Jejich současná realita je výsledkem toho, jak naložili s územím, které měli k dispozici po první arabsko-izraelské válce. Tak dlouho usilovali o holuba na střeše, až jim zbyl hodně podvyživený vrabec v hrsti. Poděkovat mohou sami sobě.