To jsou paradoxy

Žijeme v době, kdy je stále obtížnější snažit se o něčem věcně diskutovat. Ne snad proto, že by nebylo o čem, a určitě ne proto, že by bylo těžké dát dohromady argumenty. Doba je zvláštní tím, že o argumenty není zájem. Z úst vysokých politických činitelů a z těch správných médií se řinou tvrzení, která si navzájem odporují, aniž by to někomu z těch, kdo je šíří, v nejmenším vadilo.

Vezměme zprávy z bojiště. Téměř dva roky jsme byli ujišťováni, že Ukrajina je na nejlepší cestě porazit nepřítele, jehož jednotky jsou složené z věčně přiopilých branců, kteří nevynechají jedinou příležitost, aby se vzdali. Zároveň jsme s vážnou tváří varováni, že Rusko bude po Ukrajině obsazovat jednu zemi za druhou, až nakonec padne celá Evropa i se svými nejvyššími hodnotami. Čistě teoreticky může být buď jedno, anebo druhé tvrzení klidně i pravdivé, nemohou však platit obě zároveň. A to přesto, že je vyslovují titíž lidé.

Válečná propaganda byla vždy velice prostinká. Tak nějak historicky už to k ní patří. I ona by si však měla dávat pozor na to, aby nevyvracela sama sebe. Jaká je asi kvalita vojsk NATO, pokud nám skutečně hrozí, že nás zaplaví nekoordinované hloučky opilců, kteří se nestihli včas vzdát? A pokud jsou naše ozbrojené síly skutečně tak nebojeschopné, proč nás stojí tolik peněz a proč chtějí stále více?

Vezměme jiný příklad, tentokrát z mírového života. Už více než třicet let budujeme ekonomiku po vzoru těch nejvyspělejších. Před téměř dvaceti lety jsme se stali členy elitního společenství, o kterém se tvrdilo, že je zárukou růstu a trvalé prosperity. Odevzdali jsme naše firmy, banky, obchodní řetězce, a dokonce i vodovody a kanalizace těm, kteří je umějí řídit ze všech nejlépe. Nalákali jsme do země díky množství velice výhodných pobídek nejschopnější ze všech investorů. Podle verze současné vlády ovšem potom přišel jeden člověk, který všechno pokazil. Na rozdíl od poctivých odborníků, jež se sešli v současném vládním kabinetu, je onen nekompetentní člověk, který zmařil náš hospodářský zázrak, vzděláním ekonom a profesí miliardář. Jeho školácké chyby musejí nyní napravovat učitelé češtiny, němčiny a hudební výchovy. No nejsou to paradoxy?

Jiný příklad. Budeme nyní čím dál více slyšet o Evropské unii, protože se blíží volby. Bude se tvrdit, že EU není něco, co stojí kdesi mimo nás. Jsme to přece my samotní. Na našem hlasu záleží, a je pouze na nás, jak hlasitě bude tento hlas v Bruselu slyšet. Budou nás o tom přesvědčovat ti samí lidé, kteří souhlasí s tím, abychom přišli o právo veta, tedy právě o ten hlas, na němž naším přátelům z EU tolik záleží. Teprve až se zavede většinové hlasování, bude moci celé společenství konečně začít efektivně rozhodovat tak, jak to bude v našem nejvlastnějším zájmu. Zatím tomu bránila právě skutečnost, že jsme měli právo veta.

Přímo výstavním prostorem paradoxů je otázka migrace. Jsme přesvědčováni, že masy nově příchozích z celého světa nás kulturně obohatí. Zároveň nás ministr vnitra chlácholí tvrzením, že máme prozatím z této výhry výjimku, protože se staráme o velké množství Ukrajinců. Máme uvěřit tomu, že díky jeho jedinečným vyjednávacím schopnostem jsme byli slibovaného obohacení prozatím ušetřeni. Přednost dostanou jiní a my si na definitivní obohacení počkáme, až od nás Ukrajinci po porážce Ruska, které nás hrozí obsadit, zase odejdou.

Žijeme v době, kdy je stále obtížnější snažit se o něčem věcně diskutovat.