Rok od roku (slabší) |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Žijeme vlastními privátní příběhy plus generačním příběhem, který je silnější než si myslíme, němečtí nebo italští teroristé mají víc společného s Aldem Morem a Schleyerem než s dnešními teroristy. Stejně tak je Aldo Moro víc duchovně spřízněn s Toni Negrim, který před pár dny v Paříži umřel, než s dnešním českým nebo německým lidovcem. Generační příbuznost spojuje Evropany i když žili na opačné straně hranice, která rozdělovala Západ a Východ. Pokud na dovolené tomu nebrání jazyková bariéra, starší Čech si lépe popovídá se starším Francouzem nebo Italem než s mladším Čechem. Pravděpodobným důvodem tohoto jevu je společná evropská kultura, která nám koluje v žilách, a účast na jedné společné historii, ať už jsme bojovali za jakoukoliv stranu. Se starou Gruzínkou, která uklízí v hotelu v Nicósii, rychle najdete společný jazyk, samozřejmě ruštinu, ale přitažlivé je taky to, že má v paměti mohutný civilizační prostor sovětského světa. Paměť je mohutným nástrojem proti nudě a šedi přítomnosti, a jenom paměť může dát přítomné evropskounijní banalitě trochu zajímavější rozměr. Minimálně můžete z historické zkušenosti dedukovat rýsující se konec evropskounijní historie.

Evropské generace padesátých a šedesátých let spojovalo silné křesťanské reziduum, pokud si v komunismu někdo netroufal do kostela z obav z kariérního postihu, mohl se modlit doma a číst si v Bibli, která byla k dostání i v šedesátém, Boha nezajímá místo modlitby, ale její intenzita. Intenzita křesťanské víry klesala na západní straně železné opony možná ještě rychleji než na východní straně. Největším nebezpečím víře na obou stranách hranic byla víra v pokrok, a na Východě byl člověk k samotnému pojmu pokrok poněkud skeptický, i když šlo o pokrok ve vědě, který implikují nekonečné možnosti lidského rozumu. I to jsme na Východě dávali do uvozovek a přistupovali k tomu s ironickým nadhledem, a to se přitom tenkrát až na oddělení společenských věd na vysokých školách a málokým sledovanou propagandu ÚV, aplikovaly racionální a praktické rozumové kategorie, jako rychlá výstavba linií metra, dálnic, modernizace elektrooceláren atd. V dnešní době se mozek osvobodil z přirozených a praktických pout, přestal se investovat do praktických záležitostí, jako jsou stavby čehokoliv, tvorba čehokoliv nebo invence čehokoliv krásného a užitečného, ale o to víc tento mozkový bastard evropskounijní dobu fascinuje. Říká se, že dnešní dobu definuje radikální individualismus a autoritativní společenská kontrola. Autoři těchto definic musí době moc fandit když v ní vidí radikální individualismus, spíš jde o velmi zesláblou individualitu. Individualita se vyznačuje silou přesahu, čím větší individualita, tím větší schopnost potlačit biologickou podmíněnost a překročit svůj materializovaný stín směrem k věčnému. V tomto smyslu jsme dobou bez individualit, a jak napsal Goethe, doba bez rezonance věčnosti není ničím významná a bude rychle zapomenuta. Dnes žijeme dobu, která je zapomenuta ještě dřív než nastane.

Záměrně ignorujeme přirozené společenské rytmy a tradiční autority, ve světě vidíme neživotnou hmotou, kterou zkoumá věda, individuální nám splývá s chtíčem, který může růst kam se zamane. Diagnóza dobových chorob se dá leckde najít a zdá se, že když je diagnóza, lze léčit, ovšem velmi zřídka se narkoman nebo společnost narkomanů sami vyléčí. Odhalit mechanismus sociální adaptace, který by společnost vyvedl z úpadkového stavu, za současné úrovně politiky nelze. I v šedesátých letech docházel farář do školy a dával hodiny katechismu, větším nebezpečím než režim mu bylo přesvědčení dětí, že fyzika sedmé třídy Krista překonala, a toto naivní přesvědčení v různých podobách úplně ovládlo dnešní dobu, stalo se identifikačním principem dobového ateismu s celou komedií důležitých odborníků na všechno a jejich televizních prezentátorů. Domníváme se, že člověk veden dobrými odborníky může ovládnou geny i klimatické cykly.

Oslava Kristova narození, jak ji opět zažíváme, je znásilněná reminiscence na velkou událost, Disneyland v městských centrech ničím Krista nepřipomíná. Mystérium se kompromituje s materiálními chtíči svých stvoření. Vánoce jsou spojeny s křesťanskými hodnotami, které jsou rok od roku víc zastřenější a vzdalují se od původního záměru. Dnešní oslavy nejsou nutně negativní, ale původní záměr substituují různými komerčními invencemi, často spojenými i se solidaritou nebo cílí na probuzení soucitu k nějaké handicapované skupině apod., ale narození Parakleta se nezmiňuje. Dokonce v tradiční Itálii ředitel v jedné škole ve Venetu zaměnil jezulátko za kukačku, aby to neuráželo děti jiných náboženství, naštěstí prezident provincie Veneto Luca Zaia z Legy vrátil Krista do jesliček a ředitel dostal pokutu.

Ve východních ortodoxiích se před velkými svátky 40 dní hladoví, něco takového by mohlo očistit a moralizovat evropskounijní perverzní dobu, v období velkého půstu by se mozek probral z letargie a doba osvěžila své rytmy. Úpadek, kterým procházíme a který se bohužel prohlubuje, degeneruje i to kvůli čemu jsme zapomněli na národní podstatu a odhodili instinkt přirozeného, možnosti konzumu se vyčerpaly a nastává čas kocoviny. Lze to pozorovat i v centru města nebo v TV, jsou to slabé nanicovaté vánoce, okoukaný nudný Disneyland. Zpátky k přirozenému a instinktům nás nedovede rozum, který se vyčerpal, ale nějaká náboženská terapie nebo jama a nijama. Existuje i zcela přirozená cesta z dobového úpadku, tím nejpřirozenějším je plodit a vychovávat děti, tři, čtyři, pět dětí v rodině si vynutí vládu přirozeného a společnosti dají perspektivu. Podle Řehoře z Nisy má člověk v duši stín Boha, a jak se mu vzdaluje, tak se vzdaluje dobru, velké dobro člověk vymění za malé dobro, tj. za konzum a chtíč.